Po farmářských stezkách květnatými loukami a pastvinami v Krkonoších

Na loukách rostou společně s desítkami dalších druhů a spoluvytvářejí rodiny, které jinde v Česku sotva uvidíte. „Jedinečná luční druhová bohatost Krkonoš je dána řadou vlivů, například podložím a polohou uprostřed Evropy a zejména vlivem pravidelné citlivé péče lidí po dobu téměř půl tisíce let,“ říká Tomáš Janata, odborník na louky, ze Správy Krkonošského národního parku (KRNAP). V jeho doprovodu jsme prošli část desetikilometrové Orchidejové stezky vedoucí po jižním svahu Černé hory.

Zatímco v první polovině června jeden ohrožený druh orchideje pomalu odkvétal, pupeny dalšího už se rozvíjely. Nachové květy prstnatce májového brzy vystřídají růžové klasy pětiprstky žežulníku a hned po něm louky oživí bílý vemeník dvoulistý, na který byste měli narazit ještě na začátku července. Stezky jsou vedeny tak, aby nejvýraznější druhy rostly v blízkosti cest, z nichž některé se hodí nejen pro pěší, ale také pro cyklisty a kočárky.

Krkonošské louky vznikaly kácením lesů od 16. století, kdy se obyvatelé horských bud věnovali hlavně těžbě rud a dřeva, ale též chovu dobytka. Po druhé světové válce musela většina německých horalů odejít, louky a pastviny ležely ladem a zarůstaly náletovými dřevinami. Jejich jedinečnost se začala obnovovat až s návratem k tradičnímu způsobu hospodaření na sklonku minulého století, kdy se na svahy postupně vracel dobytek.

„Ještě bude trvat dlouho, než se příroda zčásti vrátí do starých kolejí,“ poukazuje Tomáš Janata zejména na důsledky intenzivního hnojení, kterým se zvyšovala produkce v době zemědělských družstev a státních statků. Nepůvodní směsi trav tak prospívaly na úkor krkonošského lučního kvítí.

Rozdíl je vidět při porovnání s ojedinělými lokalitami, které tímto způsobem obdělávány nebyly. Na Orchidejové stezce jde například o mokřad bohatý na původní druhy rostlin. Péče o něj má ovšem také svá úskalí.

„Pokud bychom mokřad pravidelně nesekali křovinořezem, do dvaceti let by květnatou vlhkou louku pohltil nálet olší a bříz,“ vysvětluje náš průvodce.

Nemusíme příliš napínat zrak, abychom viděli, že semínka květin se už z mokřadu rozletěla do okolí a pomohla rozšíření chráněných druhů na bývalá pole. Mezi pomněnkami bahenními, tužebníky jilmovými či rdesny hadími kořeny je svou sytou nachovou barvou nepřehlédnutelná jedna z několika krkonošských orchidejí – odkvétající prstnatec májový.

Na plácku o pár set metrů výše, kde se v minulosti zjevně intenzivně nehnojilo (porost je zde nižší a řidší), nacházíme přímo u cesty další orchidej, pětiprstku žežulník. Vzhledem k tomu, že Orchidejová stezka neprochází nejpřísněji chráněným územím, lze z ní sejít a květy si prohlédnout zblízka. Barevné luční mozaiky bývají také vyhledávaným objektem zájmu fotografů.

„Pohyb lidí a s ním spojené narušování půdy nejsou v přiměřené míře na škodu. Naopak někdy mohou i přispět k tomu, aby se prosadily také konkurenčně slabší druhy rostlin, které se potřebují vysemenit na holý povrch půdy,“ objasňuje Tomáš Janata. Jedná se vlastně o podobný princip, jakým k druhové pestrosti přispívají hospodářská zvířata – rozrušují půdu kopyty, čímž usnadňují uchycení semínek.

Milníkem se stal v roce 2012 projekt LIFE CONCORTICA, který do Krkonoš znovu ve větší míře přivedl farmáře a s nimi i jejich dobytek. Místo dosavadních desítek se začalo hospodařit na stovkách hektarů. „Zhruba před sedmi lety pak vznikl nápad zemědělce podpořit i jinak než jenom formou dotací. Ukázat jim, že louky, o které se starají, mají význam i jako zážitkové místo, za kterým jsou lidé ochotni přijet a případně výlet spojit s nákupem místních produktů,“ vysvětluje Tomáš Janata, co vedlo ke zřízení farmářských stezek.

Než se však na krkonošské louky mohly vrátit pravidelné kosení a pastva, bylo nutné zanedbané enklávy uvést do přijatelného stavu, mimo jiné je zpřístupnit zemědělské technice, odstranit náletové dřeviny, vysbírat stovky tun kamenů, obnovit či upravit po generace budovaný důmyslný systém stružek, kterými se pozemky na určitých místech odvodňovaly a jinde zase zavodňovaly. „Bez dobrého hospodaření by se louky postupně znovu proměnily v les.“

Na tom, aby se tak nestalo, má svůj podíl farmářka Ivana Čílová z Rudníku. Před téměř dvaceti lety začínala – podobně jako mnoho dalších při zaměstnání – s malým stádem ovcí, které na chov nejsou tolik náročné jako hovězí dobytek. Teď se bývalá pracovnice Správy KRNAP a odboru životního prostředí Městského úřadu ve Vrchlabí už třináctým rokem „na plný úvazek“ stará o stovku ovcí a několik krav. Má výhodu, že je absolventkou zemědělské školy, ale stejně se toho musela hodně naučit.

Nejnáročnější je každoroční transport na pastvu a zpátky, v jejím případě do Modrého dolu pod Studniční horou (1554 m n. m.). S naháněním ovčího stáda jí momentálně pomáhá tříletá border kolie vyšlechtěná speciálně k tomuto účelu. „Ovce zvládne i samotná ženská se psem,“ usmívá se farmářka. Starosti jí ale v posledních letech dělají vlci, přestože zatím žádné škody neutrpěla.

„Fotopasti ukazují, že v blízkosti hranice s Polskem se pohybují už čtyři. Pořídili jsme proti nim přes metr vysoké síťové ohradníky a každý den kontrolujeme, jestli jimi prochází proud,“ říká Ivana Čílová i za některé kolegy. Jedním z nich je Tomáš Blažek, jehož ovce a krávy se pasou také v srdci KRNAP v okolí Špindlerovky a Bradlerových bud. Ještě před zdokonalením zabezpečení mu vlci zabili několik telat.

„Nejvíc si troufají na čerstvě narozená, která jejich máma, zesláblá po porodu, nemůže ochránit.“ Kromě ovcí vsadil na masné plemeno skotu, takzvané limuzíny, které je zvyklé na drsnější horské podmínky. Jeho stádo čítá zhruba pětadvacet krav a jednoho býka. Jako vyučený kuchař si všiml, že maso zvířat, která se od května do listopadu pasou a v zimě žerou seno z horských luk, je mnohem aromatičtější a připomíná zvěřinu. „Telata i jehňata jdou dobře na odbyt.“

Horší je to s vlnou – tu těžko udává i Ivana Čílová. „Loni jsem byla ráda, když jsem dostala po třech korunách za kilo, což dohromady dělalo tisíc korun. Za stříhání jsem přitom zaplatila dvanáct tisíc. Kde jsou ty doby, kdy se ovce držely kvůli vlně,“ poukazuje na situaci před třiceti lety.

V těchto dnech už mají někteří hospodáři v Krkonoších posečeno a usušeno, čímž zajistili nejen seno na zimu, ale i díl péče, kterou potřebují tamní louky. „Příroda se každý rok chová jinak a každá lokalita vyžaduje něco trochu jiného. My jako ochranáři se ve spolupráci s farmáři snažíme zjistit, jak to dělali lidé před námi. Díky čemu vůbec mohla vzniknout výjimečná pestrost krkonošských luk?“ říká Tomáš Janata.

Ani dnes se hospodáři nevyhnou například vláčení, rozhrnování krtinců či zarovnávání terénu zrytého divočáky. V případě Ivany Čílové a Tomáše Blažka přináší období senoseče dobrovolnou starost navíc. Aby zabránili každoročnímu masakru novorozených srnčat ukrytých s matkou ve vysoké trávě, vjíždějí na louky až o tři týdny později, kolem poloviny června, kdy už jsou mláďata schopna úkryt opustit.

„Čerstvě narozené srnče je totiž tak malé, že si ho ani z jednoho metru nevšimnete. Ideální by byla termovize, která je ale dost drahá. Snad na ni vypíšou dotace,“ říká farmář a současně člen mysliveckého spolku. S plašením mláďat před senosečí pomáhají opět border kolie, které jsou z práce kolem ovcí naučené, že „slabším“ nemají ubližovat.