Pevnostní turistika v Orlických horách je zábava pro celou rodinu

Za patriotismus se dnes považuje mávání vlajkami a fandění po náměstích při sportovních zápasech. To má se skutečnou národní hrdostí málo společného. Jedním z míst, kde ale náš národ projevil svůj postoj k vlasti, je československé pohraniční opevnění ze 30. let minulého století. Československo tehdy bylo hospodářsky i technicky na světové špičce, a tak pevnosti na hranicích byly vrcholem tehdejších technických možností. Dokazují to i ty postavené v Orlických horách.

Byla tu naplánována nejhustší síť pevnostních objektů, a tak se tu dá hodně poznat a přitom neprojezdit stovky kilometrů. Nejlepším výchozím bodem je Jablonné nad Orlicí nebo město Králíky. Největším objektem v okolí je dělostřelecká tvrz Bouda. Skoro na dohled je další tvrz Hůrka, na okraji města Králíky pak pěchotní srub Cihelna a vedle vojenské muzeum. A samozřejmě vše lemuje linie malých pevnůstek zvaných řopíky.

Dělostřelecká tvrz je největší z pevnostních objektů, které byly v meziválečném období u nás budovány. Byly hlavními opěrnými body a doplňovaly je pěchotní sruby a takzvané řopíky. „Mezi laiky dosud panuje názor, že většina objektů opevnění byla spojena podzemními chodbami. To je ovšem holý nesmysl jak z technického, tak z taktického hlediska,“ říká Martin Ráboň, který je předsedou správní rady Společnosti přátel čs. opevnění. „Z filmů známé dlouhé chodby s vozíky se střelivem a podzemní kasárna, to jsou právě prostory dělostřeleckých tvrzí, jako jsou Bouda nebo Hůrka.“

Dělostřelecká tvrz Bouda je technickým skvostem, ale každý, kdo ji chce navštívit, si to musí v jistém smyslu zasloužit. Automobil se sem nedostane. Zaparkovat se musí u chaty s rozhlednou na Suchém vrchu a odtud už se dá jít jen pěšky. Asi 45 minut. Ti, kdo chtějí poznat i pevnostní silnici, vyrazí z obce Těchotín. Je to odtud něco přes 4 km.

O tvrze Hůrka a Bouda se stará občanské sdružení. Není to ovšem bez problémů.

„Dvacet let trvalo, než jsme dosáhli alespoň toho, že Boudu s pozemky převedlo ministerstvo obrany na Pardubický kraj. Ovšem s podmínkou, že objekt nesmí být dalších 20 let převeden na nikoho jiného pod sankcí miliónů korun,“ říká Ráboň. „Dvacet let to trvalo proto, že ministerstvo sice objekt zjevně vlastnilo, ale tvrdilo, že není zakreslen v katastru nemovitostí, a tak neexistuje a není co převádět.“

Ve třicátých letech byla opevnění samozřejmě přísně tajnými projekty, a tak nebyla do civilních katastrálních map zakreslována. „Je nám líto, že naše armáda si tak málo cení tohoto dědictví,“ konstatuje Martin Ráboň. „Vždyť ve tvrzi Bouda je jediné pietní místo v Česku věnované padlým obráncům hranic. To jsme tady ovšem zřídili sami na vlastní náklady.“

Protože se tahanice o převod tvrze táhly tak dlouho, unikla sdružení i možnost využít finančních zdrojů EU. „Dnes již tyto fondy neexistují, a tak fungujeme díky vstupnému, darům a sponzorům a díky nemalé podpoře krajského hejtmanství,“ říká Martin Ráboň.

Pevnostní silnice, která vede z Těchotína k Boudě, je nedílnou součástí opevnění. Dodnes vypadá tak, jak byla vybudována, lépe než některé úseky našich dálnic. Přitom se stavěla pro provoz těžkých nákladních aut, která na tvrz dopravovala nejen materiál při její stavbě, ale zajišťovala i zásobování.

Tvrz se skládá z pěti nadzemních objektů (srubů), které jsou vzájemně propojeny podzemními chodbami. V podzemí je také umístěno veškeré zázemí od kuchyně, skladišť, sociálního vybavení až po ubikace. Celý komplex je postaven v nejvyšší třídě odolnosti a ve své době neexistovala zbraň, která by byla schopna stavbu zničit.

I dnešní zbraňové systémy by měly s železobetonovými čelními stěnami s tloušťkou 3,5 metru problémy, nemluvě o podzemních prostorách, které jsou pod 57 metry kompaktní skály.

Vojáci, kterých bylo pro celou tvrz plánováno celkem 316, sice neměli v podzemí nijak luxusní podmínky, měli tu ale vše potřebné. Zásoby střeliva a potravin vydržely několikaměsíční obležení, pitnou vodu je tady dodnes možné brát z vlastní studny. Ta může i za poslední místní oběť z roku 1987. Místní trampové totiž do pevnosti slézali nouzovým východem právě pro pitnou vodu. Jeden z nich se bohužel zřítil do šachty.

Hlavní zbraní dělostřelecké tvrze měl být dvojkanón ráže 10 cm s dostřelem necelých 12 km. Děla měla být umístěna v ocelové výsuvné kopuli otočné o 360°. Sama tvrz tak mohla po dokončení pokrývat a bránit prostor o rozloze neuvěřitelných 448 km2. Pěchotní sruby pak sloužily pro obranu vlastní tvrze a byly postaveny tak, aby se navzájem mohly pokrývat palbou těžkých i lehkých kulometů.

Stavbu všech objektů prováděly pouze české firmy, které prošly přísnou lustrací o loajalitě. Všechny zbraně i technické vybavení byly také domácí provenience. Na stavbu Boudy bylo použito celkem přes 13 600 m3 železobetonu. Aby odolnost byla co největší, byl v laboratořích vyvinut speciální pomalu tuhnoucí beton, který zajistil kompaktnost a tuhost.

Po okupaci Němci na českém opevnění zkoušeli různé typy zbraní. Historka z filmu Obecná škola o tom, jak se jeden z pěchotních srubů tvrze Bouda – Libuši – snažili Němci zničit, má pravdivý základ. Obří nálož nadzemní část srubu utrhla od základů, výbuchem ho nadzvedla a posunula o necelých 50 cm.

O kvalitě práce českých firem svědčí to, že i když došlo k poškození, je srub i dnes přístupný a bezpečný a posun je viditelný pouze na schodišti v šachtě. Němci také do tvrzí stříleli supertajnými protipevnostními střelami Röchling.

Vojenské muzeum Králíky je chloubou sdružení. Doslova ho vydupalo ze země nebo spíše z ruin bývalých kravínů. Návštěvníci tady mohou vidět nejen standardní exponáty, ale i opravdové unikáty. Jedním z nich je před vchodem stojící švédský obrněný transportér Pvb 301. Vznikl přestavbou československého lehkého tanku vz. 38. Tyto tanky byly do Švédska prodány v roce 1940, tedy už za okupace. Protože Švédsko bylo neutrální a Němci potřebovali švédské suroviny, neměli proti prodeji námitky.

Druhým unikátem je tzv. kráčející bunkr, který používala armáda ještě v osmdesátých letech. Pancéřový bunkr se zakopal do země a v případě potřeby převozu na jiné místo se připojil k hydraulice Tatry 815. Zespodu bunkru se vysunuly hydraulické nohy, které ho zvedly nad zem, a bunkr tak mohl být naložen.

Muzeum ale těžce získává nové exponáty. „V zahraničí to funguje tak, že pokud se nějaká výzbroj nebo prostředky z armády vyřazují, jsou nejdříve nabídnuty muzeím. U nás jdou rovnou do šrotu,“ stěžuje si Ráboň.

Hned vedle muzea stojí pěchotní srub Cihelna. Každý rok v létě se tady pořádají stejnojmenná setkání příznivců vojenské historie. Srub je koncipován jako muzeum. V každém střeleckém prostoru na jiné téma; je tu např. expozice historie finanční stráže nebo československých legií. Jedna expozice je věnována památce četaře Arnošta Hrada, který byl obráncem hranic a odmítl pohraniční opevnění po Mnichovu opustit. V Cihelně spáchal sebevraždu. Srub dlouho sloužil v armádě a v osmdesátých letech ho využívala i Státní bezpečnost.

Prohlídka tvrze Hůrka stojí 60 Kč, muzea v Králíkách 70 Kč. V obou objektech je stejné rodinné vstupné ve výši 180 korun (dva dospělí, tři děti). Za vstup do Cihelny se platí 40 Kč. V Boudě je šest prohlídkových okruhů, od miniprohlídky, která trvá 35–40 minut, přes okruh, na nějž si musíte rezervovat více než hodinu, až po prohlídku pro skutečné fandy opevnění, která trvá šest hodin a projdete při ní 1,6 km podzemím, 1,1 km po povrchu, 251 schodů vzhůru a 366 dolů. Vstupné se pohybuje od 30 Kč (miniprohlídka) do 150 Kč (nadstandardní prohlídka).

Pro prohlídky je potřeba se vybavit i v nejparnějším létě teplým oblečením. V nejhlubších prostorách např. tvrze Bouda dosahuje teplota konstantně celoročně pouhé 4 °C.

www.boudamuseum.com