Petřín slaví. Jeho rozhledně je sto třicet let

„Petřín byl nesmírně důležitým místem pro rozvoj Prahy,“ začíná vyprávět Jaroslava Nováková, průvodkyně Prague City Tourism. „Byl zdrojem kvalitního opukového kamene, který se tu začal lámat už v desátém století,“ pokračuje. „Vozit kámen z daleka, to bylo náročné a nákladné. Proto první kostely na Pražském hradě nebo Juditin most vznikly právě z místního kamene. Stavitelé to měli blízko, doslova co by kamenem dohodil,“ usmívá se Nováková.

„Zároveň měl Petřín velké zásoby vody, také se mu přezdívalo nacucaná houba. Zdrojem vody byl pro Strahovský klášter i malostranské domy a paláce,“ přibližuje průvodkyně.

Není divu, že Petřínu věnoval svoji pozornost i panovník Karel IV., jenž tu nechal vybudovat Hladovou zeď. V době baroka tu zase vznikla křížová cesta s kaplemi, které jsou tu dodnes k vidění. „V souvislosti s dokončením těchto kapliček se zde světila bohoslužba křížové cesty, vůbec první bohoslužba tohoto typu na našem území,“ říká Nováková. Barokní podobu tehdy dostal také místní kostel svatého Vavřince.

„V devatenáctém století se začalo na Petřín hojně chodit na výlety, procházky a pikniky,“ pokračuje průvodkyně. „Výlet na Petřín, to byl program na celý den. Pro některé byl ovšem výstup tak namáhavý, že se nechali nahoru vynášet, a to doslova,“ popisuje Nováková.

„Fungovala tu služba, která mezi dva osly zavěsila lehátko, do něj se položil movitý člověk a nechal se vynést,“ dozvídáme se. Počátkem devatenáctého století tu také začala fungovat restaurace Haasenburg. Jméno dostala od svého majitele Bohumila Haase, dnes ji známe jako Nebozízek.

Osudový byl pro Petřín rok 1891, kdy se v Praze konala Jubilejní zemská výstava. Kvůli ní vyrostlo v pražské Bubenči celé Výstaviště. „Umístěno bylo nedaleko řeky Vltavy a začalo se stavět v roce 1890. Jenže v září toho roku přišla veliká povodeň a prakticky vše, co na Výstavišti už stálo, vzala s sebou. Zůstal jen podmáčený terén,“ popisuje Nováková.

Touha uspořádat výstavu však byla silnější. „Organizátoři praštili do stolu a rozhodli: Výstava bude,“ popisuje průvodkyně. Na Výstavišti tak vyrostl Průmyslový palác nebo Křižíkova vodní fontána, stavělo se ovšem také na Petříně.

Za vznikem rozhledny stojí, možná trochu překvapivě, Klub českých turistů. „Ten vznikl v roce 1888 a už o rok později se jeho členové účastnili Světové výstavy v Paříži. Natolik je okouzlila tamní Eiffelova věž, že se rozhodli: To chceme v Praze taky,“ říká Nováková. Členové Klubu dali na stavbu přes tisíc zlatých, další peníze pak dodali všichni občané nákupem podílových listů.

Jaké tehdy bylo nadšení, dokládá i stavební tempo — poprvé se do země koplo v březnu roku 1891 a zmíněného 2. července stejného roku už rozhledna stála. „Poté se dostavěly cihlové části a mohl začít zkušební provoz. Jen za první týden přišlo několik tisíc lidí,“ pokračuje Nováková.

Skutečný nápor pak nastal v době výstavy, rozhledna se slavnostně otevřela 20. srpna 1891. „Téměř každý, kdo šel na výstavu, zavítal i na Petřín. Všimněte si, že schodiště rozhledny má dvě ramena. Jedním směrem se jde nahoru, druhým dolů, aby byl proud návštěvníků plynulý,“ ukazuje náš doprovod.

Horší časy pro Petřín nastaly během druhé světové války. „Když přijel v březnu roku 1939 Hitler do Prahy, měl z Pražského hradu výhled přímo na rozhlednu. Prohlásil, že ta odporná stavba má být odstraněna,“ říká průvodkyně.

Za celou dobu protektorátu k jejímu stržení ovšem nedošlo a samotná rozhledna byla jen krátce uzavřena v souvislosti s vojenskými nálety. Po roce 1948 pak bylo rozhodnuto, že se stane vysílačem. „Od roku 1953 sloužila jako televizní vysílač a kvůli tomu přestal jezdit nahoru výtah. Tubus totiž vyplnily kabely,“ vysvětluje Nováková. Nahoru se návštěvníci pořád dostali, ovšem pouze po schodech.

To přestalo platit v roce 1979, kdy byla rozhledna pro špatný technický stav uzavřena. „Provoz byl obnoven až v roce 1991, na sté výročí konání Jubilejní zemské výstavy. Část vysílací techniky už mohla být odstraněna, protože začal fungovat vysílač na Žižkově,“ zjišťujeme. Že si právě letos připomínáme další jubileum, to znázorňují dva roky ztvárněné na chodníku před rozhlednou: 1891 a 2021.

Rozhledna ovšem nebyla jedinou stavbou, která na Petříně vznikla kvůli Jubilejní zemské výstavě. Ve stejné době tu byla postavena také lanová dráha, a to v podobně úctyhodném tempu. „Začínalo se v únoru roku 1891, v červenci bylo hotovo,“ přibližuje Jaroslava Nováková. Původně lanovka končila těsně nad Nebozízkem, ta současná je již třetí lanovou dráhou v pořadí.

A ještě jedna stavba tu má souvislost se slavnou výstavou. „Je tu přímo výstavní pavilon, který byl v roce 1891 na Výstavišti. Navrhl ho architekt Antonín Wiehl a byl inspirován vyšehradskou branou, které se říkalo Špička,“ vysvětluje průvodkyně.

Za pavilonem stál opět Klub českých turistů, kterému se zalíbil podobný pavilon na zmiňované výstavě v Paříži – ten byl replikou slavné Bastily. V českém pavilonu našli návštěvníci výstavy průzory, kterými sledovali obrázky české krajiny. Stejně tak mohli obdivovat obří dioráma bratrů Liebscherových, které znázorňuje boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě v roce 1648. Po skončení výstavy byl pavilon přenesen sem na Petřín a pohledy do české krajiny byly nahrazeny zrcadlovým bludištěm. To zde stejně jako dioráma najdete dodnes.

Naše procházka se pomalu chýlí ke konci, ještě se však zastavujeme u Štefánikovy hvězdárny. „Milana Rastislava Štefánika známe jako politika a letce, byl to však také astronom a meteorolog,“ vysvětluje náš doprovod. Hvězdárna se tu otevřela v roce 1928, sochu Štefánika tu ovšem můžete najít až od roku 1994, kdy ji zde odhalil tehdejší prezident Václav Havel.

Sochařských děl je zde na kopci celá řada. Sochu Karla Hynka Máchy od Josefa Václava Myslbeka zná zřejmě každý, ztvárněn je tu i Jaroslav Vrchlický nebo Jan Neruda. „Jedno místní dílo je ovšem opomíjené,“ ukazuje průvodkyně. „Je věnované Vojtovi Náprstkovi, mecenáši, který kromě jiného podporoval děti z chudších poměrů,“ zjišťujeme.

„Také si všimněte, jakou má památník podobu, je to prostřený stůl,“ říká průvodkyně Jaroslava Nováková. Většina lidí se tu ani nezastaví, je to ovšem škoda — zajímavý příběh mají tady na Petříně i tato nenápadná díla.