Pernštejn filmaři milují. Vznikly tu nejen pohádky, ale i horor

K hradu se dostanete po žlutě značené kamenité cestě od poměrně velkého parkoviště na okraji obce Nedvědice v okrese Brno-venkov. Ti méně zdatní se mohou nechat vyvézt po silnici vláčkem. Přímo pod hradem smějí parkovat jen invalidé.

Kousek od cesty uvidíte vzrostlý tis starý prý přes tisíc let. Podle pověsti vyrostl z hole, kterou do země zarazil poutník (prý to mohl být i svatý Metoděj) nevěřící, že lze na tomto strmém skalisku postavit hrad.

„Když tady postavíte hrad, hůl se zazelená.“ Stalo se obojí. Mohutný tis se rozvětvil do dvou kmenů a jeho obvod přesahuje čtyři a půl metru, vysoký je necelých sedmnáct metrů. Hradními pány byl vždy opečováván, je jedním z nejstarších chráněných památných stromů. Když se prý dařilo stromu, v klidu byl i hrad.

Co by to bylo za hrad, kdyby nebyl opředen pověstmi. Už ta o jeho založení je zajímavá. Uhlíř Věnava (podle některých pramenů Vojtěch) chytil holýma rukama v lese obrovitého zubra, jemuž dokázal nozdrami provléct čerstvě upletenou houžev.

Přivedl ho až před panovníka, který tehdy byl nedaleko. Před ním pak obávanému zvířeti uťal hlavu. Ohromený panovník uhlíři daroval území, na němž zubra chytil, a povýšil ho do šlechtického stavu. Do erbu mu pak dal zubří hlavu.

Podle písemností rod pánů z Medlova přejmenoval na rod Bärenstein (Medvědí kámen) ve 13. století majitel hradu Štěpán I. Počeštěním německého názvu tak vznikl Pernštejn. Nositelé jednoho z nejznámějších a nejlépe zapamatovatelných erbů patřili v 16. století k nejmocnějším a nejbohatším rodům v Čechách a na Moravě.

Hrad byl výborně opevněn, zuby si na něm vylámali jak husité, tak Švédové. Pás opevnění a bran rozdělil hrad na pět nádvoří. Chránily ho tři věže, které samy o sobě byly pevnostmi. Vnitřními úpravami se postupně Pernštejn stal opevněným zámkem. Jeho posledními majiteli byli Mitrovští.

Pernštejn nabízí několik prohlídkových okruhů, u pokladny na jednom z nádvoří si určitě vyberete. Začíná se na pátém nádvoří, kde si můžete prohlédnout ještě bez průvodce také bohatě zdobenou kapli. A pak vystoupáte po schodech ke vstupní místnosti.

Schodů je na Pernštejně hodně, ale jsou zvládnutelné, jen při procházení chodbami a ochozy mezi jednotlivými sály a věžemi je třeba dát pozor, abyste hlavou nenarazili do stropu nebo překladů nade dveřmi. K nejhezčím a největším patří rytířský sál, ale také velká hodovní místnost, kde jsou kolem stolu umělecky vyvedené židle se jmenovkami. Jaký byl klíč jejich rozmístění, není známo.

Prohlédnete si pokoje, v nichž se majitelé bavili nebo ženy odpočívaly, dětem se nejvíc líbí pokojík s hračkami z dávných dob. Bohaté jsou zdejší přírodopisné sbírky převážně živočichů žijících v okolí, velká knihovna čítá třináct tisíc svazků.

Během prohlídky vás průvodce upozorní na zrcadlo, které se stalo osudným parádivé komorné Elišce. Ta se v něm zhlížela, nestihla mši a byla prokleta. Bloudí prý hradem a stává před zrcadlem. Podle pověsti žena, která do něj pohlédne, do roka zoškliví.

Podle jiné pověsti služebná Adléta, která se narodila na Pernštejně, odešla do služby na hrad Veveří, kde neplánovaně otěhotněla. Jednoho dne, když už se bříško dalo těžko skrýt, pronesla kletbu na sebe samu: „Pane Bože, jestliže já jsem břichatá, bodejť bych se hned propadla.“ Sotva dořekla poslední slovo, zem se pod ní rozevřela a Adléta zmizela. Za těžký hřích nenašla po smrti pokoje, ale straší na rodném Pernštejně jako posel dobrých i zlých zpráv.

Bílou paní podle jiné pověsti může být i dcera jednoho z majitelů Žibřida. V době, kdy se měl příběh stát, patřil Pernštejn Polákům nakloněnému Žibřidovi. Moravané se pokoušeli hrad dobýt, ale posádka se statečně bránila.

Při obléhání, kdy lidé na hradě hladověli, se jeho pán měl s Moravany dohodnout, že jim hrad vydá, když ho nechají odejít. Proti se postavila jeho dcera, statečná bojovnice, která nepřátele zasypávala s několika věrnými šípy a vším, co bylo po ruce. Rozzuřený otec ji za to proklál mečem.

Svého činu litoval, dceru nechal pohřbít v hradní kapli, ale klid nenašel on ani dcera. Ta bloudí po hradu dodnes. Je to prý nejstarší bílá paní v Česku, dokonce starší o několik století než slavná Perchta z Rožmberka. Která ze tří zmíněných žen je ta pravá bílá paní z Pernštejna, těžko říct. Možná se tu „střídají“ všechny tři.

Na Pernštejně rozhodně nebudete trpět hladem ani žízní, hned na prvním nádvoří je Hradní šenk, uvnitř hradu pak útulná kavárnička. Další občerstvení je u parkoviště.

K němu lze dojít po stezce lesem nebo zrekonstruovanou krásnou zahradou. Na závěr prohlídky slavného hradu je to pěkná tečka a velmi příjemná procházka po cestičkách, kde nejsou kluzké kameny.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Státní hrad Pernštejn