Peckářská Madona ve Lhenicích doprovází zesnulé na poslední pouti svým zvoněním

Zdokumentovaná historie Lhenic, jejichž název se neodvozuje od slovesa lhát, ale od podstatného jména hlína, v jakési zkomolené přesmyčce, sahá do 13. století. Tehdy jsou Lhenice uváděny jako součást majetku kláštera Zlatá Koruna.

Později zde figurují jako majitelé, zastavitelé i dárci například Oldřich II. z Rožmberka, císař Zikmund Lucemburský, Petr Vok z Rožmberka nebo Eggenbergové a Schwarzenbergové.

Kupříkladu Petr Vok přenechal Lhenice Martinovi Grejnarovi z Veveří, a je tedy zcela nasnadě, že nevelký zámek, spíše statek Grejnarov poblíž pár kilometrů vzdálených Netolic souvisí právě se správcem Vokova majetku Grejnarem, který po sňatku s členkou fraucimoru Kateřiny Rožmberské získal Lhenice za 500 kop českých grošů. Některé prameny tento převod uvádějí jako dar.

V roce 2017 byly pokáceny lípy na náměstí před kostelem sv. Jakuba k nelibosti části místních. Nicméně i mrtvé dřevo dostalo šanci znovu promluvit, a tak z jednoho kmene byla vytesána vysoká socha Madony, tak trochu náhrada za dřívější sošku v kostele. Je i lépe situovaná než její obrázek cestou na vrch Stráž. Autorem díla je Jan Švadlenka, řezbář samouk, původem z Prahy.

Těm, kterým je blíž svět sportu než nějací dlabači dřeva, možná jeho jméno připomene stejnojmenného obránce ligové Slavie, v tomto případě jde ale doopravdy o jednu a tutéž osobu. A že jeho práce oslovuje umělecky založené duše, dokazuje například použití Švadlenkových soch jak v Jakubiskově snímku Post Coitum (jeho Zasněná si tak vlastně zahrála s Francem Nerem), tak o čtyři roky později v Bathory.

Od Peckářské Madony vede dál prudce stoupající cesta k místnímu hřbitovu, právě u ní se dočká zesnulý rodák posledního zazvonění na rozloučenou. Hřbitov, plný nespočtu křížů, má své kouzlo v každém ročním období stejně jako okolní krajina.

Najdete zde i hrobku rodu Gregorů, nikterak pyšných majitelů zdejšího zámku, neobyčejně obyčejných pracovitých lidí, léta zprostředkujících výkup ovoce majitelům zdejších sadů, poskytujících možnost vypálit si mimořádně chutnou, domácí ovocnou lihovinu. Místní mošt – Lhenická ovocná šťáva – je pro svoji kvalitu a lahodnost známým pojmem.

Dál cesta pokračuje doleva úbočím vrchu Kozí kámen podél křížové cesty k takzvané velké kapli. Její základní kámen, tedy první kapličku, dal roku 1865 vystavět na uctění své zemřelé dcery František Nemastil, zdejší lékař, a během dalších let tento rod nechal vybudovat i ostatní do počtu obvyklých čtrnácti. Dnešní výmalba je prací Vladimíry Fridrichové Kunešové.

Závěr cesty pak je na místě zvaném V Brabcích, kde je pod větší kaplí u pramenu vedle silnice zbudovaný přístřešek s výhledem na Lhenice a kolem nich ležící údolí s protilehlými vrchy Vysoká Běta a Buglata.

Těžko někoho napadne, že hledí na biotop s přírodními rezervacemi – více ZDE, i že je v dolině možno pokochat se typickým jihočeským selským barokem, obecně známým z rovněž nedalekých Holašovic – více ZDE. Pod kaplí stojí, opět stejně tak dřevěná, socha Panny Marie.

Koho zajímá tajemství podzemní chodby nebo legendy o lastuře vysvěcené papežem či o původu znaku Lhenic, může se také proletět nad jarními kvetoucími sady ZDE. K návštěvě kraj láká i na podzim, když se listí stromů zbarví, stejně jako když ho později zahalí mlhy a větve zkrášlí její mrznoucí krystalky.

I když Peckářská Madona by si logicky zasloužila být vytesána ze dřeva třešně nebo jabloně, vzhledem ke plodině s krajem zásadně spojené ta naše lípa česká takto posloužila lépe než skončit někde v kotli. A díky lhenické patriotce Marii Jarošové vlastně lípy z náměstí natrvalo nezemřely, vypěstovala si z jedné z nich sazeničku, pokračovatelku generace pokácených stromů.

Velmi nedávno zde Jaroslava Pfefferová a Bedřiška Šímová, místní obyvatelky, vybudovaly zábavnou naučnou stezku pro malé děti, kterou lemují z přírodních i dalších materiálů zhotovená zvířátka jako ježek, veverka, jezevec zajíc, hadi…, doplněné popiskem, jak zvládají nadcházející zimní období. Vodník u rybníčku již je "oháknutý" po člověčím.