Článek
Jan Blažej Santini-Aichel byl významný český stavitel, po předcích italského původu. Jeho otec, kameník, se narodil již v Praze, zatímco děd do ní přišel ze slunného jihu coby zedník během třicetileté války. Po vyučení Jan podnikl studijní cestu, samozřejmě kam jinam než do Itálie, vlasti předků a kolébky architektury.
Brzy po návratu se stal uznávaným projektantem a díky zakázkám od dobře situovaných zadavatelů byl i štědře za svoji práci po zásluze odměňován, takže si mohl dovolit zakoupit v pražské Nerudově ulici hned dva domy a propojit je v jedno honosné sídlo. Nebyl tedy jako onen koudelníkův syn z Kutné Hory, co o sobě zpívá v lidové písničce: „…já mám v Praze tři domy, až je koupím, budou mý…“, syn kameníkův domy opravdu vlastnil, i když „jen“ dva, zato na docela slušné adrese.
Již počátky jeho tvůrčí práce jsou spojeny s řádem cisterciáků, pro jejichž sídlo navrhl na žádost Wolfganga Lochnera, opata kláštera na Zbraslavi, konvent a konventní kostel.
Zanedlouho ho pozval opat kláštera v Sedlci u Kutné Hory Jindřich Snopek, aby se ujal přestavby v klášteře ve Žďáru nad Sázavou, jejíž součástí byl poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře, památka zapsaná roku 1994 na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.
A byl to opat Snopek, kdo doporučil Santiniho Eugenu Tyttlovi, opatovi cisterciáckého kláštera v Plasích, aby se chopil práce na poutním místě v Mariánské Týnici. Trvalo dobrých třicet let, než byl kostel roku 1762 vysvěcen. Za další dva roky bylo dokončeno celé probošství.
Roku 1782 vešel v platnost dekret císaře Josefa II. o rušení klášterů - Plasy spolu s tímto poutním místem byly roku 1785 jedněmi z odsouzených k zániku (rušena byla zhruba třetina). Tím počalo chátrání stavby, roku 1920 se zřítila část kostelní klenby a jeho kupole - ta po záchranných pracích znovu kostel překlenula až roku 2005. Národní kulturní památkou je tento architektonický skvost od roku 2018.
Dnes v objektu najdete expozici Muzea a galerie severního Plzeňska, kde je samozřejmě část věnovaná jak historii severního Plzeňska, tak samotné Mariánské Týnice i kultu této zásadní křesťanské osobnosti, stejně jako Santiniho odkazu na Plzeňsku. Prohlídka kostela a procházka ambitem je součástí návštěvy muzea.
Muzea mnohdy jsou, zejména pro pamětníky časů, kdy se opravdu nejednalo o dvakrát atraktivní prostory, v představách spojena s jakousi zatuchlostí a nudnou šedí (třeba ve vzpomínkách na povinné školní návštěvy Leninova muzea v pražské Hybernské nebo Gotttwaldova v Rytířské apod.), ovšem již pár desítek let řada muzeí nabízí poutavé a atraktivně pojaté expozice.
A to tak, aby i děti se tam ani náhodou nenudily, aby i je naopak muzejní sbírky zaujaly. Však také toto muzeum získalo roku 2011 v Národní soutěži muzeí Gloria Musealis zvláštní cenu za stálou expozici muzea.
K atraktivitě národopisné expozice v Mariánské Týnici přispívá navození pocitu, že návštěvník nahlíží do příbytků, hospody, školy, krámků a dílen z časů našich předků, stejně jako že hledí okny místnůstek ven. Každému asi bude třeba vrtat hlavou, jak asi se dostal ten malý oltářík dovnitř skleněně lahve.
V muzeu se konají i různé kulturní akce, galerijní činnost má přímo v názvu, nabídku doplňují hudební a divadelní představení.
O aktuálním programu a otevírací době v nejistých časech se dozvíte víc na webových stránkách muzea a galerie, stejně jako o vstupném.
Koho by zajímaly další Santiniho stavby, může se probrat soupisem jeho prací, v němž je krom prokazatelných mnoho jemu pravděpodobně připsaných s autorstvím nedoloženým. V Mariánské Týnici je to ale sázka na jistotu, ač málem zmizela z povrchu zemského.
Opravený hrad Vízmburk se otevírá
Turistická navigace zdarma |
---|
Když na výlet, tak s turistickou navigací Mapy.cz. Aplikace je zdarma a funguje i bez signálu. |