Oltářík, hrádek husitského hejtmana Jakoubka z Vřesovic, vábí k sobě již zdáli

Podobně to viděl i spisovatel a historik August Sedláček, který vytvořil monumentální patnáctisvazkové dílo Hrady, zámky a tvrze království Českého.

O Oltáříku se vyjádřil takto: „Již zdáli vábí k sobě skalní homole, na níž se vypíná Oltářík, pravý to oltářík na vysokém božišti, položený v roztomilé krajině, která je kousek ráje a rozkošnou procházkou, ovšem jen za sucha…“

I za mokra se sem dá dobře dojít. Kluzkých je jen posledních pár metrů po obnaženém čediči k dřevěným schůdkům, po nichž se vchází do vnitřku bývalé velké obytné věže lichoběžníkovitého půdorysu.

Síla zdí je přes metr a půl, prostor, do něhož se vstupuje dírou, která byla původně oknem, je 15,3 krát 11,3 metru. Vchod byl o několik metrů vlevo, šlo se k němu po dřevěných schodech. Hrad vystavěli z části z kamene, část včetně palisády ze dřeva.

Ke zbytkům Oltáříku, z nějž pramálo pak v krajině plné hradů zůstalo, vede kopec obtáčející cesta, procházející v předhradí zbytky kamenné brány a po tarase z nasucho vyskládaných kamenů, který zůstal po vozové cestě. Stoupání není nikterak strmé, spíš táhlé, počátek cesty ze sedla pod hradem je docela úzký, jak tudy mohly projíždět vozy s nákladem, je trochu záhadou.

Při stoupání minete informační tabuli s nákresem podoby Oltáříku, kterému se též Hrádek či Děkovka, podle nedaleké vsi, říkalo. Na tabuli také stojí, že Oltářík byl vystavěn husitským vojevůdcem Jakoubkem z Vřesovic jako úkryt naloupených pokladů.

Původně chudý moravský hejtman ze vsi na Hodonínsku za husitských válek přišel k velkému jmění, hrádek, na kterém byla posádka maximálně deseti mužů, sloužil také jako vojenský bod, spíše vartovní, protože taková hrstka maníků byla jen symbolická.

Encyklopedie uvádějí Jakoubka (asi 1390 až 1462), Jakubem křtěného (pojmenování vzniklo kvůli malé postavě), jako husitského hejtmana. Ale nikterak zapáleného, spíše pragmatika, věděl, na kterou stranu se postavit, když to bylo výhodné. Po Žižkově smrti byl jedním z hlavních husitských hejtmanů.

V severozápadních Čechám vytvořil velké dominium, to se stalo základem pro jeho pokračovatele. Měl syna Jana z Vřesovic. V kraji měli velmi silnou pozici katolíci, kališníci se snažili obléháním jejich sídel moc nejprve zredukovat, posléze zlikvidovat. Což se jim ne vždy zdařilo, první výprask, a to značný, utrpěli 5. srpna 1421 u Mostu, kde husity vedl pražský radikální kněz Jan Želivský.  V té době se stále jen bojovalo, hodně se rvaly husitské svazy mezi sebou.

Jakoubek se v roce 1426 vzpomíná jako hejtman Bíliny. V témže roce stál v čele úspěšného střetu u Ústí nad Labem, které nechal vypálit. Roku 1426 nechává postavit Oltářík. O rok později se usazuje na Žluticích. Roku 1432 se v Chebu účastní jednání husitů a zástupců basilejského koncilu.

Jedním z klíčových momentů jeho života je rok 1434. U Lipan se proti sobě staví dvě husitská vojska, radikálové a umírnění spolu s katolíky.

Jakoubek v tu dobu se svým početným vojskem obléhá hrad pod Milešovkou, Kostomlaty. Vyhne se akci na straně Prokopa Holého, ale jednal prý tak proto, aby vázal katolické vojsko na severu.

Se svým vojskem se nechává najímat na různé vojenské akce, přijímá Zikmunda za českého krále, ten mu na oplátku stvrzuje ukořistěné majetky, včetně dobitých Kostomlat. Ty ale Jakoubek nakonec legálně koupil od dědiců. K tomu majetek teplického kláštera, Ploskovice, Pátek a Toužim, také Chomutov. Nakonec mu Zikmund udílí hejtmanství žateckého kraje.

Bývalý přišelec z moravských Vřesovic tak má v životopise uvedenu spolupráci s žatecko-lounsko-slánským svazem, Zikmundem Lucemburským, Albrechtem Habsburským, Oldřichem z Rožmberka a králem Jiřím z Poděbrad. Jiříka podpořil při volbě zemským správcem.

Jakoubek byl mistr ve vyjednávání, pověřovali ho různými diplomatickými úkoly. Ale zůstal též velmi hrabivým, neustále se soudil o majetek, o část ho přišel. Datum jeho smrti není přesně známo, ví se jen, že to bylo mezi říjnem a prosincem 1462.

Oltářík skýtá hezké rozhledy po okolních kopcích, zvláště k Házmburku. Moc mi toho nebylo dopřáno, náhle se proti mně vyřítila hlava, jakou znám kupříkladu z erbu Buziců. Lekli jsme se oba, kanec i já. Naštěstí jsme z Oltáříku prchali každý na jinou stranu. Úprk to byl hrozný.

Pod Oltáříkem vede Zlatá stezka Zemí Hradů, na ruinu její husitská odbočka. Ale asi nejlepší čas k návštěvě je na Květnou neděli. Podle pověsti se otevírá vstup do sklepa. V něm má být několik sudů vína. Můžete vypít, co útroby snesou, ale taky dbát odchodu, než kněz v blíže neurčeném kostele dočte pašije. Jinak se dostanete ven až za rok. Vína ale je prý dost…