Okolí malé šumavské obce nabízí nejen krásnou přírodu, ale i dávná tajemství

První historické zmínky spadají do období 13. století (bývá uváděn rok 1223), kdy byla ves Nicov v majetku benediktinů. V této době byly položeny i románské základy zdejšího kostela sv. Martina, později barokně přestavěného.

„Intenzivní stavební činnost na Šumavě nastala za vlády Václava I. v letech 1230-1253, kdy začalo osídlování málo obydlených území. Tehdy vznikla celá řada malých pozdně románských venkovských kostelíků s presbytářem pravoúhle uzavřeným či zakončeným apsidou, s věží na západě, koutovou věží po straně chóru či nad klenebním polem závěru,“ uvedl Jan Royt v knize Šumava – příroda-historie-život (kapitola: Architektura a výtvarné umění na Šumavě).

Tento kostel si oblíbil i poslední šumavský obr Sepp Rankl: „Byl velice zbožný, jako většina tehdejších obyvatel Šumavy, a každoročně věnoval svému kostelu v Nicově martinskou husu, na Vánoce vánočku s rozinkami, o Velikonocích beránka a na sv. Prokopa dokonce telátko“ (Kintzl, E.: Zmizelá Šumava).

Pokud se vydáme z Nicova směrem k Javorníku, po chvíli dojdeme k místu, odkud je krásný výhled na okolní šumavské kopce. A také nás zaujme tzv. kohoutí kříž. Původní originál byl vyroben kolem roku 1890 ze stříhaného plechu a kujného železa. Od roku 2005 je zde umístěna kopie tohoto známého díla.

„Na vrcholu nicovského kříže je kohout jako připomínka trojího zapření Krista apoštolem Petrem. Kohout stojí na hodinách, které ukazují třetí hodinu, tj. čas, kdy Kristus na kříži skonal. Na kříži vedle Kristova těla jsou dále ze silného plechu znázorněny siluety dalších předmětů jako kopí, tyče, žebřík, lopata, kalich, džbán, rukojeti bičů, třtina, houba, kladivo, kleště, lucerna, ruka, trnová koruna a podobně,“ dočteme se na zdejší informační tabuli.

Od kříže vede příjemná a nenáročná cesta lesem. Zanedlouho můžeme po levé straně spatřit mohutný kámen, na němž je další kříž, tentokráte klasický. A po několika metrech dorazíme k místu, kde je možné se občerstvit chutnou a křišťálově čistou vodou. Můžeme tady i posedět na lavičce a vychutnávat jedinečnou atmosféru.

Budeme pokračovat dále a mineme odbočku na lesní stezku, po které je možné vystoupat na jednu ze šumavských tisícovek - Královský kámen (1058 m n. m.). Po chvíli chůze se nám začne otevírat překrásný výhled do údolí a mohutné kopce na jeho druhé straně.

Nemusíme chvátat. Přístřešek Libušín nabízí posezení a obra Kleofáše, což je dřevěná, přes tři metry vysoká socha.

Odtud povedou naše kroky mimo turistickou trasu. Začneme stoupat po cestě, která vede uprostřed paseky. Dostaneme se až k velkému balvanu. Zvláště za slunného a teplého počasí je příjemně prohřátý. Stačí na něj vylézt, pohodlně se usadit (nebo i položit) a nerušeně pozorovat tu šumavskou romantiku rozprostírající se všude kolem. Brzy do nás vstoupí pocit, že je nám tady vlastně dobře, a všechny starosti můžeme hodit za hlavu. Mysl se uklidní a začnou ji „živit“ pouze oči, které se nemohou odtrhnout od té nádhery.

Můžeme si vybrat, kam budeme pokračovat. Jestliže půjdeme dále stezkou, která nás přivedla na toto zvláštní místo, brzy se ocitneme u vyhledávaného turistického cíle - kaple sv. Antonína Paduánského.

My se ale stočíme zpět, vrchol Javorníku (1066 m n. m.) necháme za zády a po Klostermannově cestě dojdeme na již zmiňovaný Královský kámen.

„Podle jedné z legend měl český král utíkat se svojí družinou před nepřátelským vojskem. Mezi Nicovem a Tejmlovem došlo k bitvě, kterou královské vojsko prohrálo a muselo rychle uprchnout,“ uvádí se v knize Ukryli Keltové na Šumavě poklad? A král se schoval v houštinách, zatímco jeho družina prchala dál, čímž se zachránil.

Další pověst říká, že uvnitř hory spí vojsko, které se probudí a vystoupí na zemský povrch v době, kdy bude národu hrozit úplná likvidace. I Šumava má tedy své spící rytíře.

A můžeme přidat ještě jednu pověst, abychom dokreslili významnost této lokality: „Poblíž skály, jíž se říká Královský kámen, roste zázračná bylina. Její květ lze však spatřit jen na svatou Barboru. Kdo by ten kvítek utrhl, objeví se před ním krásný zámek. Podaří se mu také všechny zdejší prokleté vykoupit. Uprostřed nádvoří pak může vyzdvihnout osudem pohřbený veliký poklad (Fibich, O.: Za pověstmi Šumavy).

Ale vlastně to není ještě všechno. O Valpuržině noci (z 30. dubna na 1. května) se zde údajně zjevuje deska s letopočtem zániku světa.