Od Kachního kamene k podzemnímu sídlu pidimužů na Komorní hůrce, naší nejmladší sopce

Přes Ohři vedou dvě lávky, jedna stará krytá dřevěná, druhá moderní. Na tu se dostanete z Vávrovy louky a pak zamíříte přes Ohři k 10 a půl metru vysoké rozhledně zbudované podle návrhu Davida Vávry a Ivana Němce. Cesta dál vede ulicí Kachní kámen, původ názvu jsem se nedozvěděl ani na městském úřadu, ani v infocentru a ani od místních, které jsem tu potkal.

S mírným převýšením vede od hráze přehrady Skalka přes Goethův lesopark, který je součástí česko-německého příhraničního projektu Brána do nitra země. Jsou tu bludiště, vyhlídka, dětská hřiště a pár panelů objasňujících zdejší přírodní zajímavosti. O pár set metrů dál stojí nad přehradou empírový vyhlídkový altánek Chebská stráž (německy Egerwarte). Vyhlídka je trochu zarostlá, ale část přehrady je vidět.

Po několika stech metrech následuje areál hotelu Stein. Za minulého režimu tu byl vojenský statek, místí usedlík mi vyprávěl, jak sem vozili z kasáren zbytky stravy pro prasata. Připomenulo mi to scénu z Černých baronů.

Nyní je tu luxusní hotel s rozsáhlým zázemím, pastvinami, kde se pasou koně, dlouhorohý skot a pobíhají pštrosi. K areálu patří velká jízdárna a stáje. Najdete tu i velký kamenný smírčí kříž. Odtud je něco přes kilometr a půl k cíli, ke Komorní hůrce, naší nejmladší sopce, která se o prvenství dělí s nedalekou Železnou hůrkou.

Kdo by si představoval kráter jako třeba na Kanárských ostrovech, bude velmi zklamán. Zalesněný kopec připomíná velký krtinec.

Nevědět, že se jedná o zbytek vulkánu, málokdo by tu jásal tak nadšeně jako před dvěma stoletími básník, diplomat a také velký přírodovědec Johann Wolfgang Goethe. Na Hůrku se dostal v roce 1808. On to byl, kdo na rozdíl od ostatních přírodovědců tvrdil, že ten kopec, dříve holý, není jen shluk balvanů, ale že se jedná o sopku.

Do ražby štoly se pustili horníci hraběte Kašpara Šternberka v roce 1834, práce trvaly tři roky. Štola, nyní přístupná v letní sezoně, měla rozseknout spor mezi plutonisty, kteří považovali Hůrku za sopku, a neptunisty, kteří tvrdili, že sopečné horniny jsou důsledkem vyhoření uhlí ve slojích.

Na skále u vchodu do podzemí je málo zřetelný nápis, upozorňující na Goetha, a jeho reliéf, ten je porostlý mechem, a kdo neví, že tu je, těžko ho zaměří.

Horníci narazili na sopouch a ukázala se básníkova pravda. Sopka s nadmořskou výškou 503 metry vznikla ve starších čtvrtohorách jediným výbuchem, při vymršťování roztavené horniny.

K poslední erupci došlo asi před 80 000 lety. Na obvodu kráteru, vlastně lomu, najdete několik tabulí s údaji, hlavně geologickými. Kráter sloužil jako těžební jáma, materiál se navážel na cesty. Kdo není fanda geologie, tak bude značně zklamán.

Prostě je to velká jáma se zábradlím nad částí svahu. Přesto se sem jezdí dívat učenci z celého světa. Na rozdíl od nedaleké přírodní rezervace Soos, kde to v podzemí žije, bublá, frflá a na povrchu formou minerálky vyvěrá, je Komorní hůrka mrtvým elipsoidním šiškoidem.

Podle legendy za vše v této oblasti můžou trpaslíci. Daleko na severu žil mocný pidimuží král se svým národem a zahříval zemi, aby nebyla tak nehostinná. Své tři syny vyslal do světa a poručil jim, aby rovněž udržovali oheň a ohřívali zemi. Ti se usadili v Císařském lese (dnešní Slavkovský les).

Nejstarší z nich si vybral hluboké údolí, a že byl pečlivý, topil přesně tak, jak bylo zapotřebí. V místě, kde topil, vytryskly horké prameny a daly základ Karlovým Varům. Prostřední se usadil v méně hlubokém údolí, byl liknavý a topil málo. Prameny, které vytryskly v místě, kde sídlil, byly studené a daly základ Mariánským Lázním. Nejmladší byl prudký a vznětlivý. Přetopil tak, že země vybuchla a spodní voda udusila ohně. Místem výbuchu byla Komorní hůrka a na místě, kde vytryskly studené prameny, jsou Františkovy Lázně (Zdroj: komornihurka.eu)

V malé vsuvce si nyní připomeňme, jak lze určit výšku pidimuže. Vychází ze staré délkové míry, jež je odvozena z rozměrů ruky. Nejčastěji se používá tzv. velká píď, odpovídající asi 20 centimetrům. Wikipedie udává, že se „měřilo“ tak, že člověk roztáhl oba prsty pravé ruky co nejdále od sebe, přiložil palec k levému konci měřeného předmětu, malíček přitiskl tam, kam až dosáhl, a palec k němu přisunul. Malíček opět natáhl co nejdále a tak pokračoval až k pravému konci předmětu. Tento opakovaný pohyb se počítal a nazýval se pídění.

Zpět na turistickou trasu. Františkovy Lázně jsou od Komorní hůrky vzdáleny asi dva kilometry. Červená turistická značka vás přivede na kolonádu ke Glauberovým pramenům. Téměř povinností je okouknout proslulou sochu Frantíka, dále jsem šel středem města kolem jezdecké sochy císaře Františka I. k nádraží. Zmíněná jezdecká socha je kopií bronzové sochy z roku 1849 sochaře Josefa Maxe (1804–1855). Z iniciativy Františka Douchy, majitele společnosti Lázně Františkovy Lázně, ji znovu odlili v umělecké slévárně Pavla Horáka v Horní Kalné u Vrchlabí.

Lázně založil dekretem u pramenů studené minerální „chebské vody“ roku 1793 právě císař František I. Původní ulicová ves s jednou hlavní třídou se postupně rozrostla a v roce 1865 se oddělila od Chebu.

Minerální vody jsou zásadité, slané, sycené oxidem uhličitým. Léčí se tu gynekologické problémy, sterilita, choroby srdce a cév, pohybového ústrojí a onkologické problémy.