Novopacké, nebo Sýkornické? Vodopády to jsou každopádně velice působivé

Faktem je, že v průvodcích i na mapách frekventují oba názvy (pojmenování vyplývá z blízkosti Nové Paky, ale také z označení přírodního parku Sýkornice, na jehož území se vodopády nacházejí) – a stejně faktem budiž, že pro obdivovatele padající vody to není věc úplně zásadní.

Plně lze totiž souhlasit s Martinem Janoškou, když ve svém průvodci Nejkrásnější vodopády České republiky konstatuje: „Kdyby měly vodopády dostatek vody (což bohužel nemají, pokud nenastanou povodně), patřily by určitě k nejznámějším u nás.“

Okružní naučná stezka má svůj počátek v blízkosti autokrosového areálu ve Štikově (část Nové Paky), veleznámého místa, kde se počátkem července uskuteční klání evropského šampionátu. Průvodci na trase jsou informační tabule naučné stezky, občasné dřevěné „vodopádové“ ukazatele – a především příjemné lesní prostředí.

Po zhruba dvou kilometrech se stezka náhle zúží a zároveň zamíří hlouběji do lesa, který se v tu chvíli mění z jehličnatého provedení do dominantně bukového. Vodopád – v tuto chvíli mám na mysli jeho dolní stupeň, osmimetrový – sice vodou vysloveně neoplývá, přesto je jeho hlas zaznamenatelný. Již z vrcholu stezky je voda padající ze skalního převisu volně dolů dobře viditelná, ještě lépe pochopitelně po sestupu na dno úzké rokle. K potůčku, pravostrannému přítoku potoka Zlatnice.

Necelých sto metrů proti proudu šumí vodopád horní, na výšku čtyřmetrový. K němu je přístup o něco komplikovanější.

Ale setrvejme na chvíli u „dolní padající vody“. Stojím pár kroků od místa, kam vytrvale dopadá proud vody jakoby dělený na několik jednotlivých pramenů; nad hlavou mám skalní převis vytvářející dojem téměř amfiteátru, nad ním ční v tu chvíli k blankytně modré obloze rovné svíce bukových kmenů a větve sluncem prozářeného světlezeleného listí.

Na doplnění: vodopády mají od roku 1980 statut chráněného přírodního výtvoru.

V blízkosti přírodního parku Sýkornice se nacházejí další vhodné tipy pro výlet. Asi šest kilometrů je to z Nové Paky-Štikova do městysu Pecka, místa, jež je známé zejména díky hradu.

Jedná se o zříceninu hradu ze 14. století. Své jméno získal po kopci, který ční nad městysem na jeho západní straně. Jednoznačně nejznámějším majitelem hradu byl cestovatel, spisovatel a hudební skladatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. V současnosti hrad nabízí dvě prohlídkové trasy – přitažlivé jsou ovšem i jeho exteriéry a místa s dalekými výhledy. Od hradu je krásně patrný hlavní krkonošský hřeben včetně Sněžky (během mé návštěvy bělostně zářící sněhovou pokrývkou).

Dalších pár kilometrů, tentokrát na sever, a ocitnete se v Borovnici. Na jejím okraji vám bezpochyby okamžitě padne do oka větrný mlýn. Podobných kdysi stávalo na území obce dokonce pět, ale v roce 1968 byl rozebrán poslední z nich.

„Větrný mlýn na okraji Borovnice postavil v roce 1846 Augustin Čeřovský a na počátku 20. století ho prodal Augustinu Hackelovi,“ píše se v propagačním materiálu vydaném Spolkem Větrák Borovnice a obcí Borovnice. „Mlynář Hackel provozoval větrák ještě v roce 1946, tehdy však musel odejít s odsunem německých obyvatel.“

V roce 2018 začala na okraji obce stavba nového mlýna. O montáž základového trámoví se postarala firma Mikyška a synové, o rok později budoucí lesníci z lesnické školy v Trutnově natěžili dřevo a práce přešla na mladé tesaře ze Střední školy řemesel v Jaroměři. Sestavili a smontovali celou kostru mlýna.

„Opláštění si vzala za úkol Střední škola gastronomie a služeb z Nové Paky, stejně tak výrobu oken, dveří, schodů a podlahy. Krytinu, financovanou z veřejné sbírky, položila firma Jiřího Němce z Chrudimi. Spolek Větrák pomáhal se zajištěním provozu na stavbě a při dokončovacích pracích. Rok 2020 přináší konečnou podobu a vybavení technologií mlýna opět firmou Mikyška a synové,” informuje dále spolek a obec.

Prohlídky větrného mlýna letos odstartovaly v poslední dubnový den; návštěvními dny jsou pátky od 15 do 18 hodin a soboty a neděle od 10 do 12 a od 13 do 18 hodin.