Neprávem opomíjený Grabštejn na poslední chvíli unikl zániku

Netrvalo by dlouho a po velké devastaci po roce 1945 a později, kdy byl obsazen Československou lidovou armádou, by zřejmě na rozsáhlou památku byl vyměřen demoliční příkaz.

Pevnost na severu, která přetrvala různé vojenské konflikty, měla namále již v roce 1655, kdy ji vlastnili Trauttmasdorfové. Císař Ferdinand III. Habsburský vydal po třicetileté válce vzhledem k neutěšené situaci v království výnos o boření hradů. V řadě opuštěných pevností se tehdy usídlily loupeživé bandy a majestát stálo nemalé peníze s nimi bojovat.

Mohutná stavba byla po léta takřka neviditelná, ač stojí na skalnatém kopci nad vsí Chotyně nedaleko Hrádku nad Nisou, byla zastíněna stromy jako zámek v pohádce o Šípkové Růžence.

Nyní je Grabštejn nejlépe vidět z vlaku na trati Liberec – Hrádek nad Nisou. Právě jeho neviditelnost ho „chrání“ před větší návštěvností, což si rozhodně nezaslouží.

Grabštejn (dříve Grafenstein) neboli Hraběcí kámen, zmiňovaný v listině z roku 1286, se uvádí ve vlastnictví Oty II. purkrabího z Donína a na Grabštejně. Donín čili Dohna je město v Sasku, nedaleko Pirny. Místní hrad nechal založit Ota I. jako nástupní pevnost před českou hranicí. Bývalo to české zboží, poté politickými závazky přešlo jako říšské léno, aby ho česká Koruna získala za Přemysla Otakara I. Opět nastaly přesuny a přesunul se i Ota II.

Jedna z donínských větví se usadila v severních Čechách, v jejím držení byl Grabštejn, Lemberk a Valtínov, další Donínové vlastnili Okoř, Benátky nad Jizerou a Vildštejn. O vše přišli v konfiskacích po Bílé Hoře.

Vymřeli roku 1640. V erbu měli stříbrné zkřížené jelení parohy na modrém poli.

Po úvodním přivítání na památce se propracujeme k Donínům, kteří se hodně zadlužili. Návazně přejdeme do 15. století, to byl Grabštejn nějaký čas oporou husitů. Kališníci hrad opevnili flankovacími věžemi. Odtud podnikali loupeživé výpravy do sousední Lužice, až je vojska Šestiměstí ztrestala.

Boje se tu táhly dlouhá desetiletí. To tu zase vládli Donínové, a rozhodně nebyli nijak laskavou šlechtou. Tehdy se loupilo na všech stranách, víra v tom nehrála žádnou roli. Kradlo se naprosto vše, lužická města byla velmi bohatá, ale loupilo se i na okolních panstvích.

Dostat se nyní do hradozámku není jen tak, opravuje se příjezdová trasa, takže místo hlavní branou se projdete pár set metrů kolem kopce a pak traverzem vzhůru. Brankou projdete na nádvoří, a než se vydáte na prohlídku, můžete uspokojit chuťové pohárky v Hradním šenku nebo u stolků na nádvoří.

Objekt není vhodný členitým a místy úzkým interiérem pro osoby se sníženou pohyblivostí.

Přízemí expozice je však dostupné např. pro vozíčkáře díky zdvihací plošině, která byla zabudována do kopie původního dřevěného přístavku hranolové věže. Po předchozí domluvě správa hradu tak umožní prohlídku i pro handicapované.

Prohlídka trvá zhruba 50 minut a dozvíte se toho tolik, že až budete Grabštejn opouštět, zjistíte, že vám toho v hlavě utkvěla asi tak polovina. Jako na všech památkách uslyšíte mnoho známých jmen, ale také řadu neznámých, třeba při představování obrazů, mistrů řezbářů i jmen místopisných.

Vždy mě dostane při výkladu kdekoli, když slyším, že autorem je známý krajinář, portrétista, řezbář, producent jakéhokoliv předmětu, o němž jsem v životě neslyšel a už neuslyším. Ale hezky se to poslouchá, třeba že pana hraběte zpodobnil někdo známý neznámý.

Rok 1562 je pro hrad velmi významný, kupuje ho s panstvím topícím se v dluzích Jiří Mehl ze Střelic, německý místokancléř Království českého, dvorní rada a doktor práv.

Po dvou letech od nabytí majetku začal s přestavbou gotického hradu na reprezentační renesanční sídlo, to se ve velké části zachovalo dodnes. Renesance přinesla šlechtě nové prostory v bydlení, z hradů se stávaly zámky, pokud to architektonicky šlo, což je případ Grabštejna.

V expozici, která je koncipována jako cesta staletími „proti proudu času“, uvidíte život majitelů, ale i služebnictva a úředníků od počátku 20. století do poloviny 16. století.

Naprostým unikátem je kaple svaté Barbory, patronky horníků, v okolí se těžilo hlavně stříbro a měď, takže sem laskavá Barborka patří. Kaple je nádherně sochařsky i malířsky vyzdobená, je dokonce možnost ji navštívit individuálně, pokud se vám nechce na prohlídku. To je ale možné jen v okrajových částech sezony – v dubnu, květnu, říjnu, jinak je kaple součástí II. okruhu.

Do kaple se dá vstoupit z nádvoří, působivý je ale pohled z vnitřku zámku, kdy vystoupáte po schodišti s balustrádou, známého místa z pohádky Čert ví proč, která se částečně na Grabštejně natáčela. To uvidíte svatostánek svrchu.

Kapli nechal zřídit Jiří Mehl, ale protože měl dluhy, panství roku 1586 prodal svému příteli, bibliofilovi Ferdinandu Hoffmannovi z Grünbüchlu.

Pak se tu střídali různí majitelé, známí i méně významní. Když tu úřadovali páni z Černous, udeřil do věže blesk a ta vyhořela. Vlastnil to tu, jako mnoho dalších statků, nakrátko Albrecht, vévoda z Frýdlantu, který je odtud nepříliš vzdálen.

Valdštejnové jsou tu připomenuti v menší galerii, dalším významným vlastníkem byl Matyáš Adam z Trauttmansdorfu, ten musel nechat snížit v roce 1655 věž a pobořit opevnění. Trauttmansdorfové začali na panství s tvrdým útiskem, poddané doslova ždímali, až sedláci povstali a roku 1680 táhli na zámek, ale byli potlačeni.

Tento rod vlastnil zámek až do roku 1945, při prohlídce se o nich dozvíte více. Koupil ho Jan Václav Gallas v roce 1704, poté rod přechází na jméno Clam-Gallas, aby zůstala zachována rodinná kontinuita.

Za Gallasů se zámek velmi pozvedl, šlechta byla uměnímilovná, to se podepsalo nejen na vnitřním vybavení, ale i na zámeckém parku. Byli významnými mecenáši umění, bohatství získali v císařských službách, hlavně po zradě Valdštejna a následné konfiskaci generalissimova obrovské jmění, mimo jiné i Frýdlantu.

Téměř každá památka utrpěla ohněm, nejznámější „hořlavý“ je Křivoklát, na Grabštejně řádil ohnivý kohout v roce 1781. Vyhořelé sídlo opravili a upravili, panstvo odešlo a zámek sloužil úřednictvu. Jak to za jejich působení vypadalo, uvidíte v několika místnostech, kanceláři, ložnici…

Starý úřednický dům nechali Clam-Gallasové přestavět na letní sídlo. Nyní je ve vlastnictví Armády ČR, v rozsáhlém areálu, ze kterého se stále ozývá psí štěkot, je Centrum vojenské kynologie.

A zase hoří! Do věže znovu, tentokrát v roce 1843, udeřil blesk, shořely střechy a část severního křídla. Věž byla částečně snížena a dostala nové zakončení. Až do roku 1992 byla špičatá.

Mohutná věž je výhledová, dostanete se na ni po točitém kamenném schodišti a z ochozu uvidíte do Polska, na nedalekou elektrárnu Bogatynia, větrné elektrárny, ale i část našeho území.

Poslední z mužských Clam-Gallasů byl František, zemřel roku 1930, před smrtí odkázal vše svým sedmi dcerám. Majitelkou Grabštejna se stala Marie Clam-Gallasová a její muž Karel Podstatský z Lichtensteina.

Po první pozemkové reformě jim byla zabavena pětina pozemků, zámek, kde zřídili rodové muzeum, jim ponechali. Hrad byl od roku 1934 zpřístupněn veřejnosti.

Ač se hlásili k české národnosti, panství jim na základě dekretu prezidenta Edvarda Beneše sebrali.

Hrad byl okamžitě vyrabován, některé věci byly rozvezeny po depozitářích, takže až po převzetí Národním památkovým ústavem se daří část navrátit na původní místo. Doba byla divoká, ale i tak se mnozí snažili, aby byl majetek zachován.

Dokonce při zestátňování hradního muzea byla přítomna i majitelka a dokumenty mluví o tom, že vše bylo v bezvadném stavu a pečlivě udržované. Největší problém je v tom, že se vybavení třídilo a popisovalo až po jeho odvozu, tedy vznikl chaos, který nahrával těm, kdo se chtěli jen obohatit. To nejcennější je na zámku, ale i ve sbírkách mnoha institucí – regionálních i těch národních.

Objekt měl před armádou celou řadu správců – měl tu být jakýsi dětský domov, rekreační zařízení pro nejrůznější ministerstva. Střídaly se tu komise, které hodnotily prostory a navrhovaly různá využití.

Vyrabovaný a nehlídaný objekt obsadilo v roce 1953 ministerstvo národní obrany, spravovala ho vojenská ubytovací správa. Armáda tu sídlila do roku 1970, poté ho v naprosto dezolátním stavu předala památkářům v Ústí nad Labem. Shodou okolností jsem se před několika dny v Litoměřicích setkal s pánem, který tu těsně před odchodem armády sloužil. Vzpomínal na špatné podmínky, hlavně ubytovací a stravovací, na věčný hlad a příšernou menáž.

Objekt byl ještě dalších 20 let střeženým vojenským prostorem, ale stával se také místem nájezdů vandalů, hledačů pokladů a zlodějů všeho, co se dalo ukrást.

Armáda předala objekt roku 1990 Státnímu památkovému ústavu v Ústí nad Labem, poté začaly dlouhodobé záchranné práce.

Na obnově se podílel i neziskový a nestátní sektor, přispívali různí nadšenci, mezi nimi operní pěvec Luděk Vele, z jeho iniciativy se tu pořádaly benefiční koncerty, operní představení, výstavy.

Co může v současnosti Grabštejn návštěvníkům nabídnout, objasňuje kastelánka Věra Ozogánová:

„V současnosti Grabštejn nabízí dva prohlídkové okruhy, jeden zaměřený na osudy majitelů, druhý se věnuje spíše stavebnímu vývoji a umělecké hodnotě památky. Chystáme tu řadu kulturních akcí. Nejbližší se uskuteční 2. června, to proběhne tradiční Noc kostelů – Skvělá příležitost pro všechny, kdo chtějí zažít kapli sv. Barbory ve večerním osvětlení.

Na 1. července chystáme úplnou novinku, otevření dosud nepřístupných prostor v přízemí bergfritové věže – nové galerie: pro návštěvníky tak chystáme program na přilehlém malém nádvoří a slavnostní vernisáž první výstavy v Galerii Pod věží.

Na září letošního roku chystáme změnu na I. prohlídkovém okruhu – jeho úvodní část čeká reinstalace tak, aby prostory více připomněly poslední majitele, manžele Podstatszké z Lichtenštejna a jejich zaniklé hradní muzeum. Možná budou návštěvníci překvapeni, co vše se dochovalo.“

Může se vám hodit na Firmy.cz: Státní hrad Grabštejn