Nenápadná památka v Nížkově ukrývá kosti až osmi tisíc lidí

„Kostnice se stavěly proto, aby se do nich na malých hřbitovech uložily starší ostatky a bylo tak kam uložit nové nebožtíky,“ vysvětluje jejich účel kněz nížkovské farnosti Zdeněk Sedlák.

Zdejší kostnici postavili v roce 1709 a brzy do ní přenesli ostatky. Odkud přesně pocházely, se neví. Teorií je více – možná z předchozí kostnice, která tu mohla stávat, či ze zrušeného hřbitova v nedaleké Polné.

„Ovšem potom za Josefa II. vycházela nařízení, podobně jako v jiných evropských zemích, že se mají ostatky z kostnic uložit do země. Nicméně tady v Nížkově to zřejmě místní lidé nemohli přenést přes srdce, tak zkusili dělat mrtvého brouka. A ono jim to vyšlo,“ směje se farář.

Kosti tu tak zůstaly až do dnešních dob. Čisté, skoro bílé, některé popsané daty, jiné s výraznými prasklinami. Prostor doplňuje výzdoba na stěnách z průběhu 19. a 20. století, s nápisy jako třeba„Co jste vy, byli jsme i my.“ Jen fasádní omítka a střecha doznaly postupem doby změn.

Dlouhé kosti a lebky jsou uložené do čtyř širokých sloupů v rozích místnosti, která má rozměry 9×9 metrů. Všechny pořád drží, i když jeden z nich měl namále. V době socialismu začalo tehdejší šindelovou střechou zatékat, narušila se statika kostní hranice v zadním pravém rohu, začala se sesouvat a musela být zajištěna.

„Sloupy jsou vytvarované trochu v barokním duchu, jsou na nich naznačené pilíře, jsou tam občas nějaké výklenky, lebky jsou skládané do ornamentů a nahoře je něco jako imitace podstřešní římsy. Takže ten, kdo to skládal, si s tím dal ohromnou práci, vyhrál si s tím, je nepochybné, že to byly tisíce, možná desetitisíce hodin práce,“ myslí si Sedlák.

„Doba barokní byla dost specifická tím, že si hrála s kontrastem světla a stínu a v jistém ohledu s kontrastem života a smrti. S oblibou si tehdy připomínali lidskou smrtelnost, a to i uprostřed nějakých radovánek. Bylo to něco podobného, jako kdybychom dnes uprostřed zábavního parku postavili krematorium. Takto připomínali člověku, ať si užívá života, ale zároveň ať pamatuje na smrt, je to takové memento mori,“ popisuje kněz.

Uloženo je tady podle odhadů pět až osm tisíc osob – mužů, žen i dětí. Někteří se stali obětmi násilí, jiní zemřeli na nemoci. Antropologové u nich odhalili třeba tyfus nebo syfilidu. Pohyb po kostnici je však podle odborníků bezpečný.

Vědecký výzkum tady pokračuje dál, provádí ho profesor Václav Smrčka z Karlovy univerzity a zaměřuje se i na mutace nemocí.

„Ze zachovalých kostí jsou odborníci schopní dostat gen té nemoci, kterou člověk prodělal, a pomocí radiokarbonové metody zase zjistí, kdy ten člověk zhruba zemřel. Pak mají více vzorků z různých dob a jsou schopní rekonstruovat, jak ta nemoc v průběhu doby mutovala a jak se geograficky šířila,“ vysvětluje Sedlák, co se tu mimo jiné zkoumá.

Mezi místními se prý tradovalo, že jsou zde uloženy ostatky lidí, kteří zemřeli v době tereziánských válek z poloviny 18. století. Zatím se to však nepotvrdilo. „Máme datovaných sedm ostatků, ty nejstarší patřily člověku, který zemřel koncem 12. století, a ty nejmladší člověku, který zemřel někdy v 16. nebo 17. století,“ doplňuje kněz.

O historickou kostnici se stará římskokatolická farnost, která ji také zpřístupňuje zájemcům o prohlídku a turistům.

„V letní sezoně tu bývá otevřeno o sobotách, nedělích a svátcích od 14 hodin do 17 hodin,“ informuje Sedlák. V případě zájmu je možné se domluvit individuálně na jiném dni a času. Památka nevybírá vstupné, přijímají tu však dobrovolné dary.