Nekorunovaný král Českého středohoří. V hlubinách u malebného vrchu ukrývali nacisté obří továrnu

Na vrcholu příjemně pofukuje. Zářijové slunce sice stále neúprosně praží, ale dopolední teplota přece jen ještě nestihla vyšplhat tak vysoko. Trocha nepohodlí navíc za místní výhledy stojí, ačkoli řadu vzdálenějších dominant halí mlžný opar. Dobře jsou vidět Lovosice a za nimi i silueta hradu Hazmburk, směrem na sever se pak rýsuje malebné kaňonovité údolí Labe zvané brána Čech či Porta Bohemica. Dohlédnout lze i na bájný Říp.

Samotný Radobýl patří v Českém středohoří mezi nižší vrchy; měří 399 metrů a nejvyšší Milešovce s jejími 837 metry tak konkurovat rozhodně nemůže. Přesto je v okolí králem, byť nekorunovaným. Není to jen vlivem jeho ikonického tvaru, ale především díky zmiňovanému titulu nejseverněji položených vinic v Česku. Ty tu rostou od středověku díky Karlu IV., jenž okolní pozemky k pěstování révy daroval.

Původní vinice jsou už samozřejmě dávno zaniklé, nahradily je však nové. Táhnou se od úpatí Radobýlu směrem na sever přes Velké Žernoseky. Nedaleké Litoměřice byly ve středověku druhým největším vinařským městem hned po Praze, tradice pěstování révy je tedy v okolí skutečně dlouhá. Dnes však stojí oblast ve stínu Moravy, což je škoda, protože České středohoří se pyšní neméně okouzlujícími panoramaty.

Když na chvíli skončím s kocháním se krajinou, upřu svůj zrak k vysokému ocelovému kříži, který na vrcholu Radobýlu stojí. Je v pořadí už osmý. První, který byl z dubového dřeva, tu vztyčili 3. května 1622 a vydržel stát dlouhých 250 let. Kříž je patrný i při pohledu od úpatí neovulkanické hory.

Cesty na vrchol vedou dvě a obě mají svá pro a proti. Nejkratší trasa je ze Žalhostic přímo z nádraží a je tedy dost strmá. Obklopuje ji navíc velmi divoký porost, který je v končícím létě už dost suchý, a tak pěkně píchá do nohou. Tato konkrétní trasa, značená žlutou barvou, vede po stráních v místech, kde stávaly původní středověké vinice. Druhá možná cesta je z Litoměřic. Je delší, pozvolnější, ale část vede po silnici, což není po pravdě nic příjemného.

Při chůzi ze Žalhostic se navíc turisté dostanou přímo pod západní svah Radobýlu, kde jsou vlivem těžby kamene vidět čedičové sloupce. Z několika informačních tabulí se dozvídám, že je okolí významné také z hlediska fauny a flóry. Vyskytují se zde chráněné rostliny jako třeba kozinec bezlodyžný či bělozářka liliovitá, ale také vzácné druhy motýlů, mimo jiné okáč metlicový nebo modrásek východní.

Pod odtěženým svahem a v začínajícím lesním porostu se nacházejí také ruiny budov. Vzhledem k historii oblasti odhaduji, že jde o někdejší důlní zařízení, patrně využívaná i nacisty.

Radobýl je nicméně spojen také s básníkem Karlem Hynkem Máchou, který v nedalekých Litoměřicích žil. V neděli 23. října 1836 upravoval na vrcholu hory, ve stínu kříže, svou poslední báseň Cesta z Čech, když si povšiml, že v jeho domovském městě hoří. Běžel tedy zpět, aby pomohl s hašením. Nalokal se však přitom vody, která mohla být zdrojem jeho následného infekčního onemocnění, na nějž o dva týdny později, 6. listopadu, zemřel.

Poskočme o zhruba sto let dopředu, tedy do období druhé světové války. To pod nedalekým vrchem Bídnice vznikla zmiňovaná podzemní továrna nacistů. Komplex B5-Richard postavili Němci ze tří bývalých hlubinných vápencových dolů a daleko od fronty tu vyráběli vybavení, včetně spalovacích motorů pro tanky či stíhačů tanků.

K výstavbě komplexu se uchýlili z důvodu, že se továrny na povrchu čím dál častěji stávaly terčem amerických a britských náletů. Hitlerův dvorní architekt Albert Speer tak přišel s nápadem, jak výrobu zachovat. V celé rozpadající se říši začaly vznikat podzemní továrny, Richard byl tou největší na českém území.

Práce na továrně začaly na jaře roku 1944 a bylo na ně nasazeno 1200 civilních zaměstnanců i vězni z nedalekého koncentračního tábora v Terezíně a z litoměřické pobočky tábora Flossenbürg. Pro třetí říši šlo o významný projekt, což dokazuje, že do útrob komplexu vedl i vlastní vodovod natažený z Labe.

Když bylo v květnu 1945 jasné, že Německo válku definitivně prohraje, pokusili se nacisté podzemní továrnu vyhodit do povětří pomocí až čtyři kilometry dlouhého elektrického vedení. Výbuch ovšem nepřišel, dodnes není zcela jasné proč - zřejmě někdo kabely na poslední chvíli přestřihl. O pár dní později osvobodila Litoměřice Rudá armáda.

O komplex B5-Richard projevily po válce zájem místní instituce, včetně Památníku Terezín. K opětovnému využití prostor ale nikdy nedošlo a dnes slouží jako úložiště radioaktivního odpadu. Pro návštěvníky je někdejší továrna sice zavřená, lze však dojít až do její blízkosti. Mně v tom nakonec zabránila velmi podmáčená blátivá cesta, kterou bych bez holínek jen stěží překonal.

Nakonec jsem se tedy spokojil s nedalekou obří informační cedulí, která o komplexu Richard informuje. Na okraji Litoměřic pak stojí krematorium, které se nachází v bývalém areálu koncentračního tábora a je chráněno jako česká kulturní památka.