Článek
Pánova březina, která se nachází zhruba v půli cesty mezi obcemi Mukařov a Žernovka, není tak známá jako třeba japonský les Aokigahara, který je častým cílem sebevrahů. Čím dál víc se ale dostává do povědomí milovníků záhad a tajemných legend.
O lese, jenž má v návštěvnících probouzet tíseň, kde jsou nervózní zvířata a v němž lidé občas mají zahlédnout tajemné postavy, se můžete dočíst i na oficiálních stránkách Žernovky. Pojednal tam o něm jistý Martin Holický, kterému o lese v dětství vyprávěla prababička.
Obec Mukařov na svých stránkách pouze zmiňuje, že Pánova březina je údajně nejtajemnější a nejstrašidelnější les v Čechách. Tématu se věnoval i český spisovatel Otomar Dvořák a lokalita se stala také námětem jednoho dílu pořadu Tajemná místa internetové televize Stream. A co že je na onom lese tak zvláštního?
Do českého zámku čtyřikrát uhodil blesk. Ukrývá i smutnou love story
Za třicetileté války měla Pánovou březinou před ozbrojenci prchat kněžna Ležárka (někdy také Nežárka). Než ji žoldáci dopadli, měla stihnout do studánky v lese schovat poklad – zlatý kalich. Poté měla být v Pánově březině brutálně mučena a zabita. Odtud prý mohl vzniknout název Mukařov. Pravděpodobněji však zní verze, že dostal jméno podle svého zakladatele Mukara ve 12. století.
Les mrtvých?
Aby toho nebylo málo, tak v lese se má potulovat velký černý pes, který pohár hlídá, a vytím, při němž tuhne krev v žilách, má oznamovat blížící se neštěstí. A to s kněžnou Ležárkou nemělo být jediné. V 19. století v lese měli dobrovolně ruku v ruce ukončit život dva nešťastní milenci, kterým rodiče nedovolili sňatek. Nešťastníci se prý uprostřed třeskuté zimy svlékli a umrzli. Místu, kde se tak stalo, se říká U zmrzlých. Jiná verze pracuje s více shakespearovskou verzí, v níž měl zamilovaný pár vypít jed.
Posledním nešťastníkem, který měl svůj život v lese ukončit rovněž dobrovolně, byl prý pražský student. Ten se měl rovněž zastřelit z nešťastné lásky, předtím prý ale ještě vyryl malý křížek do stromu, kde svůj čin spáchal. Původní žernovská kronika by prý pravdivost příběhů, které mnozí vyvrací, spolehlivě doložila. To by ale nesměla v 60. letech 20. století shořet při požáru budovy obecního úřadu.
Tísnivé pocity, podivné úkazy a nervózní psy, kteří se na tomto místě z ničeho nic rozklepou, ale potvrzují někteří návštěvníci lesa. Nejčastěji mají vídat nezřetelnou postavu ženy v šatech.
Za kocourem nebo za psem
Kdo se chce do Pánovy březiny vydat a přesvědčit se na vlastní oči, může zdarma zaparkovat u pošty v Mukařově a pěšky k ní podle Mapy.cz vyrazit od mukařovského kostela Nanebevzetí Panny Marie. Úsměvně působí fakt, že část trasy do strašidelného lesa kopíruje Cestu kocoura Mikeše se 14 zastaveními s obrázky Josefa Lady a příběhy černého kocoura.
Od kostela půjdete rovně směrem k domu pro seniory a poté dál do lesa, který právě shazuje pestrobarevné listí. Po chvíli se ale z Mikešovy cesty stočíte doleva, kde je méně barev a atmosféra se stává temnější. Napojíte se na lesní cestu, která v dáli končí jakoby temným tunelem. Navzdory podzimnímu víkendu a houbařské sezoně tu moc lidí nepotkáte. Jedinou živou duší je žena s velkým černým psem. Nebýt bílých skvrn, jako by z pověsti vypadl.
„Vyrostla jsem nedaleko, ty příběhy znám. Chodíme na procházku nedaleko Pánovy březiny, ale je pravda, že přímo do té části nechodím. Co kdyby,“ uchechtne se asi třicetiletá obyvatelka Žernovky s tím, že zvířata se tam prý chovají divně. Obzvláště koně.
Hrobové ticho
Scházíme z cesty doleva, mapy ukazují cíl jen asi 200 metrů lesem. Jako by byl ohraničen malým potokem, který je třeba přeskočit. Ti odvážnější mohou zkusit improvizovanou lávku z několika zjevně ztrouchnivělých kmenů.
V cílovém bodě je naprosté ticho. Ptáci nezpívají a nikde se nehne ani lístek. I vykotlaných stromů a pařezů tu přibylo. Křížek na stromě se nám najít nedaří, ale les tajemnou atmosféru má. Naše šestiletá fenka nemá ze směru trasy ani trochu radost a táhne opačným směrem na cestu, ze které jsme přišli. Nejsou tu dokonce ani houbaři, kterých bylo v jiných částech lesa hned několik. Když narazíme k rozpadlému posedu, kde se jako lusknutím prstů zvedne vítr, usoudíme, že to stačilo.
Co si odnesete z návštěvy této lokality, předem nelze odhadnout. My si přinesli večeři v podobě košíku hřibů hnědých. A nad podzimně vonícím talířem dumali, že ač jsou všechny ty pověsti pořádně přitažené za vlasy, Pánova březina má vskutku něco do sebe.