Nejprve přišly ovce o svetry, pak cesta prudce zamířila na nejvyšší smrk

Poslední květnovou neděli se areál hotelu Horal ve Velkých Karlovicích otevřel veřejnosti - jednou z nabídek Dne otevřených dveří bylo právě stříhání ovcí. Ovce zpočátku naprosto neuvědoměle prchaly, vyvíjely až překvapivé zrychlení a přihlížející s napětím sledovali, jak akční scény dopadnou... Dopadly. Kompletní ovčí jedenáctka byla postupně odlovena a ostříhána.

Obavy ovcí byly naprosto liché. Nejspíš si to uvědomily již během stříhání, kdy pokorně seděly a práci lazebníkovi s elektrickými nůžkami nekomplikovaly. Nato s radostným bečením proběhly diváckým davem a zamířily do všech koutů rozlehlé pastviny pod hotelem. Ta očividná radost i volný běh nemohl nebýt inspirující. Ostatně v těsném i nepříliš vzdáleném okolí Velkých Karlovic je těch míst, kam to láká rozběhnout se, víc než dost.

Hotel Horal hledí přímo do táhlého, nesmírně dlouhého údolí, které pokračuje až ke třicet kilometrů vzdálenému Vsetínu. Zůstaneme ovšem ve Velkých Karlovicích. Z hotelové terasy je mimo jiné dobře vidět západním směrem na jeden ze zalesněných kopců, který od loňského roku na sebe upozorňuje čímsi, co se z dálky podobá jakési věžičce. Právě tam bude náš první cíl.

Krásná procházka má jeden z možných počátků u hotelu Galik. A pak se jde do mírného kopce, kolem bublající Velké Hanzlůvky (na mapách je uvedena i jako Rybjanka), pak do trochu většího kopce kolem malebných dřevěných usedlostí, až ke krásné kapličce. Za zády se vlní temně zelené beskydské moře, pod slunečními paprsky tu a tam vybuchují světlezelené skvrny...

Od kapličky přidáme ještě jeden kilometr a stojíme před ani ne rok starou rozhlednou. Opanovala vrch Miloňová (845 m n. m.) a pod zdolání 77 schodů katapultuje příchozí vysoko nad stromy. Vyhlídka je odtud báječná. Zejména na vrchy, které střeží obě strany táhlého karlovského údolí, rozpoznávám i siluetu Vysoké, nejvyšší kóty Vsetínských vrchů, a za ní rozhlednu Čarták (říká se jí i Sůkenická), v dálce identifikuji výchozí hotel Horal...

Nejen kopci je na tomto území živ člověk turistický. Pár kroků na sever a hledím na hladinu lesního jezera, jehož voda padá po balvanech z několikametrové výšky, takže s jezerem je tu pro turistu naservírován i vodopád.

V této části Velkých Karlovic mohou návštěvníka kromě přírody zaujmout i díla lidských rukou. Na mysli mám Galerii Ladislava Boráka, který právě předvádí své dřevěné sochy a reliéfy vytvořené patrně ze všech druhů dřev, co jich jen u nás je. Madona, vousaté hlavy, ale třeba i Jiří z Poděbrad s Matyášem Korvínem nám tu chvíli dělají společnost. Galerii nelze minout, stojí u silnice při výjezdu z Karlovic ve směru na Soláň a Rožnov pod Radhoštěm.

Namlsán vyhlídkou z Miloňové o den později mířím s kamerou na zmíněný Čarták. "To budou záběry," říkám si - a počasí se mi směje. Nejprve si kopce přitáhly mraky, pak se oděly do mlžného závoje. Tak hustě tkaného, že na Vysoké (1024 m n. m.) vidím jen stromy těsně před sebou...

Jelikož ani o den později se meteorologická situace nemění, mířím pro jistotu hlouběji do údolí. Zmínka o Rožnovu už tu padla – a opravdu, toto sedmnáctitisícové město mlhu ze svého katastru vykázalo. Procházce Dřevěným městečkem a nahlédnutí do Borákova fojtství (originál stále stojí ve Velkých Karlovicích) i do působivého dřevěného kostela nic nebrání. Dokonce počasí jeví takové zmoudření, že se znovu odvažuji do hor. Do kopců. V Beskydech těch úplně nejvyšších.

Pokud patříte k té části národa turistického, který se rád popere s převýšením i vlastním pohodlím, doporučuji výstup na vrchol Smrku. Druhá nejvyšší beskydská hora ční do výše 1276 metrů nad mořem, což ovšem zdaleka není jediný zaznamenání hodný údaj.

Vyrazil jsem na ni od vodní nádrže Šance, po žluté turistické značce je to na vrchol Smrku pět a půl kilometru s převýšením 706 metrů. A když se tam vydrápete právě v době, kdy počasí předvádí své manévry, kdy dokazuje, jak se umí převtělovat, pak už jen trnete.

Do 1150 metrů byla viditelnost dobrá, ovšem pak se přihnaly známé mraky. Pomníky, čili dvě kamenné mohyly připomínající Johna Lennona a Jana Palacha, jsem těsně pod vrcholem viděl dobře – stál jsem těsně před nimi, ale co dál?

Byl to nakonec happy end, až se zdráhám ho popisovat. Po deseti minutách se mlžné kolosy odkolébaly na svých vzdušných drahách kamsi do dálav a já zažil pocit objevitele. Před sebou - jak na zlatém podnose - Velkou a Malou Stolovou, vlevo Kněhyni (třetí nejvyšší hora Beskyd), za ní Radhošť (čtvrtá příčka) a úplně vpravo královnu beskydskou, Lysou horu (1323 m n. m.). Víc než na slova spoléhám na snímky a video, snad alespoň trochu zprostředkují ty okamžiky vpravdě velebné.

A po takové radosti, ale i námaze, si člověk rozhodně zasloužil dopřát si v karlovském Horalu termálních bazénů a saun a dalších pomyšlení. Ale to už je jiná kapitola.