Nejkrásnější i nejvyšší. Český vodopád, který musí alespoň jednou v životě spatřit každý

Pančavský vodopád patří k nejoblíbenějším výletním cílům v Krkonoších a přes víkendy u něj může být prý poměrně rušno. Štěstí, že je pátek, pomyslím si, když si výhled užívám jen s několika málo dalšími lidmi. Nedochází tu k žádné tlačenici, nikdo nebojuje o nejlepší místo na fotku.

O jedno z nejpopulárnějších míst Krkonoš šlo už v minulosti, kdy byl kvůli turistům dokonce uměle navyšován průtok. Někdejší majitel nedaleké Labské boudy Josef Schier nechal na potoce zbudovat malou nádrž, a když se shromáždil dostatečný dav platících turistů, zavelela obsluha ke zvednutí stavidel. Návštěvníci si tak mohli i během léta vychutnat vodopád v robustnější podobě, jak obvykle vypadal jen na jaře, když tál sníh.

Malé vylepšení bylo ve 30. letech minulého století zrušeno a vodopád, respektive vrchní část celkem čtyřstupňové kaskády, je od té doby ke zhlédnutí výhradně ve své přirozené podobě. A i to je výhled zcela dostačující. Vzhledem k bouřlivému počasí posledních dní nás nevítá jen tenký čůrek, ale zcela standardní výjev. Šířka vodopádu se pohybuje mezi čtyřmi až osmi metry.

Vodopád je dobře přístupný a užít si ho mohou i opravdoví lenoši. K nedaleké Vrbatově boudě totiž jezdí autobus, ze zastávky je to zhruba 20 minut opravdu vycházkovou chůzí, a navíc z kopce. Takže žádné velké sportovní výkony.

My si cestu dobrovolně prodlužujeme a necháváme se vyvézt lanovkou na Medvědín, odkud míříme k vodopádu pěšky. Nenáročná trasa vede po dřevěném chodníčku mokřadem. Mystickou atmosféru dodává Krkonošům i mlha rozprostírající se na hřebenech, která nás udržuje v obavách, zda Pančavský vodopád vůbec spatříme. Počasí se ale na poslední chvíli umoudří, a i když jsme na Masarykově horské silnici stěží viděli světla projíždějících vozidel, slunce mezi mraky nakonec vykoukne a zalije světlem celý Labský důl.

Od Pančavského vodopádu je to co by kamenem dohodil k Labské boudě a od ní zase kousíček k prameni Labe. Přijde nám škoda blízkosti nevyužít, a tak po krátké občerstvovací přestávce vyrážíme na česko-polské hranice, kde druhá nejdelší tuzemská řeka pramení. A ani tentokrát to není cesta, během níž by hrozilo, že vypustíme duši.

Pramen na Labské louce je nenápadný, mnohem více příchozí zaujme zídka s erby měst, kterými řeka protéká. Jsou tu třeba Děčín, Drážďany anebo Hamburk, ze kterého to má evropský tok už nedaleko do Severního moře.

Poměrně spontánně se rozhodujeme, že od pramene Labe vystoupáme i ke Sněžným jámám, které už leží na území Polska. Byla by přeci škoda výlet zapíchnout předčasně, když je v okolí tolik zajímavostí.

Sněžné jámy jsou takzvanými ledovcovými kary, což je široký závěr horského údolí s půlkruhovitým tvarem a strmými skalními stěnami. Na jejich vrcholu stojí bouda s televizním vysílačem, jež slouží pohraničníkům a která je jedním z nejvyšších bodů v okolí. Původně šlo o hotel, jemuž se pro podobnost s krakovským hradem začalo říkat Wawel.

Dnes je budova pomyslným strážným majákem, v minulosti tu množství zbloudilých turistů našlo skrýš. Sněžné jámy jsou totiž vyhledávané i během zimy, kdy jejich sněhem a ledem pokryté stěny vytvářejí hypnotickou podívanou. V létě tu mohou návštěvníci zase obdivovat řadu vzácných rostlin, třeba lomikámen vstřícnolistý.

Zatímco po hřebeni šlapeme vzhůru k jámám, obloha se takřka vyjasní. Cesta od pramene Labe jen mírně stoupá a zhruba uprostřed náš zrak upoutá vysoké kamenné návrší. Nese název Violík a je porostlé neonově žlutým lišejníkem. Tento organismus tvořený zároveň houbou a řasou či sinicí je velmi citlivý na sešlap, proto je vstup na útvar zakázaný.

Na vrcholu Sněžných jam to pořádně a zostra fičí. Výhled dále do Polska je ale majestátní, v dáli se rýsuje Sklářská Poruba. Ani tady se to při pátečním odpoledni turisty opravdu nehemží a dají se počítat na jednotky.

Zpátky k Labské boudě se vracíme alternativní trasou, která vede po kamenném chodníku. Ukázalo se to jako chybná volba, protože je to značně nepříjemnější než prašná cesta po hřebenech. Neustále koukáme pod nohy, abychom nešlápli vedle, a přestože nás od zastávky dělí jen dva kilometry, pochodujeme dobrou hodinku.

U Labské boudy přemítáme co dál. Jelikož jsme si na lanovku na Medvědín nekoupili zpáteční jízdu, přijde nám nesmyslné se vracet. Rozhodneme se proto zpět do Špindlerova Mlýna dojít pěšky Labským dolem, což je dalších devět kilometrů klesání po kamenném chodníku.

Ještě skoro nahoře míjíme Labský vodopád a zbytek cesty je už jenom dřina a koukání pod nohy. Když se kamenný chodník změní v lesní pěšinu a ta zase v asfaltku, je už skoro vyhráno. U dolní stanice lanovky na Medvědín máme v nohách dobrých 20 kilometrů členitým horským terénem, a tak se s vidinou horké sprchy a postele suneme k ubytování.

Z pouhého výletu na Pančavský vodopád se nějakým zázračným horským kouzlem stala šestihodinová túra. Sluší se poznamenat, že obsahově velmi pestrá a obohacující. Celou trasu najdete na mapce níže: