Na vlnách pět let chráněného zeleného moře v srdci Čech

Rozhledna tyčící se tři kilometry jižně od Rokycan na vrchu zvaném Kotel stojí ještě mimo preferované území (stejnojmenný vrch je součástí Klabavské pahorkatiny) – ovšem k hranici Chráněné krajinného oblasti Brdy už to mám pouhých pět kilometrů.

Opouštím stavbu tvořenou čtyřmi stožáry s centrálním točitým schodištěm, veřejnosti volně zpřístupněnou v květnu 2014, a mířím do zelených vln, na místa dalekých výhledů, vodních ploch i vřesovišť málem bez konců.

Florian Gryspek z Gryspachu, majitel mirošovického a rožmitálského panství, muž dle dnešní terminologie jednoznačně nadaný podnikatelským duchem, založil Padrťské rybníky, jednu z perel oblasti, někdy před rokem 1565.

„Na svou dobu to bylo dílo opravdu impozantní,“ uvádí Jan Hajšman v knižním průvodci Brdy opět otevřené. „Několikrát zalomená sedmimetrová zemní sypaná hráz Hořejšího padrťského rybníka dosahovala délky přes 800 metrů, vzdutí rybníka přesahovalo délku 1700 metrů. Oba rybníky bývaly totiž daleko větší, než jak je známe dnes.“

Dnešní rozlohy jsou zhruba 115 hektarů (Hořejší) respektive 65 hektarů (Dolejší rybník). Mířím k nim od západu, od Trokavce, kolem sedmistovky zvané Okrouhlík a skály Marie Terezie a opakovaně se v duchu raduji, že tohle nepohraniční horstvo už není turistům zapovězené. Pro připomenutí: CHKO se realitou stalo 1. ledna 2016.

A pak se konečně vymaním ze stínů jehličnanů a stojím na břehu větší z vodních ploch, na téměř neznatelných vlnkách se pohupuje pramice – a když na hrázi učiním čelem vzad, kochám se pohledem na menšího rybničního bratra, vodní plochu s malebnými výkusy způsobenými vodní vegetací i okolními mokřady; zírám směrem, kde ve druhé polovině 16. století vznikla obec Padrť, již krátce po svém vzniku železářské centrum oblasti.

Cesta mírně (jen občas trochu méně mírně) stoupá vzhůru, les je v těchto místech nádherný, stromy jak malované, okolo stezky nadýchané polštáře mechu a koberce borůvčí… Dílčím cílem je nejvyšší vrchol Plzeňského kraje – alespoň co Brd se týče.

Vrch Nad Maráskem (někdy se uvádí Nad Marastkem; souvislost s marastem není náhodná, název pravděpodobně reflektuje okolní mokřiny a podmáčené lesy) se vypíná do nadmořské výšky 801 metrů. Názvů vystřídal víc – býval také Zeleným vrchem či Smolivcem, již zmíněný Jan Hajšman připomíná i označení U pyramidy (jelikož v 19. století nejen zde vyrostla dřevěná zeměměřičská věž).

Pro příchozí je cenné následující konstatování: skalnatý vrchol v jižní části Brdské vrchoviny, mající své stanoviště zhruba pět kilometrů severozápadně od věhlasného Třemšína, nabízí ničím nerušený půlkruhový výhled. Autor těchto řádků se sem dral od Borovna (asi 6 kilometrů po žluté turistické značce), kratší – zhruba o 2 kilometry – je to po červené z Míšova.

Velice příjemné je putování ze Strašic po modré značce kolem zurčící Klabavy (místy ne nepodobné cestě ze šumavské Modravy na Březník za obdobně příjemného doprovodu Modravského potoka). Po třech kilometrech bývá milou zastávkou lovecký zámeček Tři Trubky, který v letech 1888 až 1890 nechal vystavět majitel zdejších lesů, kníže Jeroným Colloredo-Mansfeld.

Od objektu, který mimo jiné hostil i prezidentské návštěvy, se nabízí několik možností, kam cestu prodloužit – k Padrťským rybníkům, na vrchol Prahy (862 m n. m.), nebo také k bunkrům na Houpáku. Třetí varianta bude ta naše – ovšem ještě předtím vystoupáme lesní cestou nad Tři Trubky.

Bylo by škoda minout seskupení impozantních balvanů a bloků nazvané Skládaná skála. Přesněji řečeno: dva rovnoběžné skalní stupně přibližně deset metrů vysoké a pár set metrů dlouhé. Počátek jejich zrodu spadá do doby před propastnými 500 miliony lety na dně mělkého mořského zálivu…

Dlouhý severní výběžek střechy Brd (čili Toku s jeho rekordními 865 metry nadmořské výšky) – právě toto je Houpák. Nápadnému kopci chybí šest metrů, aby se zařadil mezi osmistovky, ale o to zas až tak nejde.

Podstatnější je, že zejména na severu jsou jeho svahy relativně prudké – navíc je kompletně holý (coby pozůstatek bývalé Cílové plochy Jordán, pojmenované po sousedním vrchu), porostlý rozlehlými vřesovišti, takže ve finále poskytuje příchozím služby dokonalého vyhlídkového místa. Občas bývá vidět až na Lužické hory, Krkonoše či Krušné hory.

A aby toho nebylo málo, na vrcholu si o pozornost jednoznačně žádá betonová pozorovatelna a v jejím okolí další bývalé vojenské objekty – oblíbený je zejména tzv. Benešák, pěchotní srub z roku 1936, u kterého se natáčela jedna ze scén filmu Obecná škola.

Ačkoliv Brdy jsou hory nevysoké (ostatně oficiálně se o nich nehovoří jako o horách, titulovány jsou coby Brdská vrchovina), přesto s vyhlídkovými vrchy neskrblí. Na závěr zvu na další dvě velice přitažlivá místa.

Tím prvním je Jindřichova skála nad údolím Červeného potoka v těsné blízkosti obce Malá Víska (poblíž Komárova) s vyhlídkou opatřenou zábradlím a rozsáhlým suťovým polem pod vrcholovou skálou. Druhým je vrch Klobouček (tři kilometry od Obecnice), který kromě vyhlídky překvapí až patnáct metrů vysokými slepencovými skalními stěnami, jež umí coby stěny cvičné potěšit i potrápit horolezce.

Brdské „moře“ se rozlévá na území dvou krajů (Středočeského a Plzeňského) na ploše o rozloze 345 kilometrů čtverečních; na ní soustředilo 5 přírodních rezervací, 3 přírodní památky a 16 evropsky významných lokalit.

Pro návštěvníky je celoročně jednou z tuzemských vítaných příležitostí užít si nedotčené přírody a mnohdy až překvapivé volnosti – což v době charakterizované mj. odstupy a vyčleněnými plochami pro jednotlivce není sdělení úplně marginální.

Na úplný závěr je vhodné připomenout: jelikož území za sebou ještě nemá zcela kompletní pyrotechnickou očistu, je bezpodmínečně nutné pohybovat se pouze po vyznačených cestách.