Na večerní dostaveníčka vozili Chotkové ve Veltrusech hosty na lodičkách

Mnoho návštěvníků směřuje po asfaltce Osové aleje obklopené místy těžce raněnými prastarými stromy do nitra parku. Rozkládá se na ploše skoro 300 hektarů, v létě tu můžete absolvovat komentovanou prohlídku, cestu si můžete také zpříjemnit koňobusem, což je valník tažený koňmi. Jezdí i nyní, ale lepší je spíše samopohyb než choulení se v pokrývce.

Osová alej je dlouhá přes kilometr a půl, přímka cesty je trochu nudná, ale stojí za to pozorovat prastaré listnáče, z nichž mnohé jsou zmrzačené přírodními vlivy, takže jdete částečně alejí torz. Levá strana je převážně porostu prostá, pravá je vrostlý les, kam se záhy stáčí cesta, vedoucí obloukem, zpět k zámku.

Tady, od mostu se sochou Sfingy u bývalého Egyptského pavilonu, zničeného v roce 1944, vstoupíte do další aleje, která vás povede přes nádherné můstky, nad nimiž by zaplesalo každé srdce malíře impresionisty. V parku je jich šestnáct, některé jsou barevné, bíle, modře či červeně natřené. Při odrazu v Mlýnském potoce, nad kterým se klenou, je to pohled přemalebný, velmi uklidňující.

Krajinu doplňuje řada antikizujících a romantizujících staveb, které nechali majitelé, veltruští Chotkové, postavit v plenéru. Narazíte například na Laudonův pavilon, připomínku návštěvy slavného generála na zámku v roce 1778 během „bramborové války“.

Veltrusy navštívila při inspekční cestě po českých zemích habsburská panovnice Marie Terezie, i ta zde má jí dedikovaný pavilonek. Panovnice navštívila hraběte Rudolfa Chotka, který v areálu zámku pořádal v roce 1754 „Velký trh tovarů Království českého“ – první veletrh na světě s použitím katalogů. Hrabě chtěl ukázat přednosti manufakturní práce a představit české manufaktury. Chotek za zásluhy obdržel Řád zlatého rouna.

Na náspu nad potokem se skví Dórský pavilon, a také Pavilón přátel venkova a zahrad. Pořádala se tu různá soiré, návštěvníci Chotků se určitě dobře bavili. Než k nim dojdete, pošlapete hodně barevných listů ležících na cestách. Je tu nádherný klid, občas někoho potkáte, cyklisti se ale v této části moc nevyskytují. Jen bych tu asi nešel za větrného počasí, ulámané větve suchých stromů ukazují, že tu asi není zrovna nejbezpečněji.

Park protínají vodní kanály, upravili je ve jednom z koryt Vltavy, řeka ho opustila po povodní roku 1784. Zámecký areál je také známý pod pojmem Ostrov. Po kanále se jezdilo na lodičkách, většinou večer za umělého osvětlení. Nevím, jak to měli dohodnuté s komáry, ale musely jich tu být mraky. Plulo se i kanálem pod Egyptským pavilonem.

Jedna z lodí vezla vždy kapelu, hrající panstvu ku duchaplné konverzaci. Mezi hudebníky několikrát byl i Mladý Antonín Dvořák, pocházející nedaleké Nelahozevsi patřící Lobkovicům. Park, v jehož vstupní části je i daňčí obora, byl i místem milostných dostaveníček.

Zámek a park zle poničily rozsáhlé povodně v letech 2002. Letos v létě byla zpřístupněna po mravenčí restaurátorské práci hlavní zámecká budova. Je nádherně opravená a dává spolu s další expozicí v pravém křídle zámku nazvanou Aristokracie: začátek konce nahlédnout do života vysoké české šlechty.

Zámek se nejprve musel pečlivě vysušit, až poté se mohlo přistoupit k restaurování unikátních výmaleb a tapet.

Zámek na ostrově uprostřed lužních lesů postavili v letech 1706–1712 jako loveckou vilu, obklopenou barokní zahradou. Velký čestný dvůr uzavírá plot se sochami dvanácti měsíců a čtyř ročních období z dílny Matyáše Brauna. Sochami je ozdobeno i schodiště stoupající ke kruhovému pavilonu v centru hlavní budovy. V přízemí je malovaná salla terena.

Chotkové, jak veltruská, tak i velkobřezenská větev, byli výbornými hospodáři, kteří se o majetek pečovali, starali se i o lidi, kteří v jejich službách pracovali. Jeden z nejznamenitějších šlechtických rodů zanechal v dějinách českých zemí nesmazatelnou stopu, hrabě Karel Chotek byl pražským purkrabím v letech 1826 až 1843, tudíž nejvyšším představitelem české zemské správy.

Vzešli z prostých vladyků, až se vypracovali ve vojenských i diplomatických službách na samý vrchol české šlechty, pravé aristokracie, která byla pro království i monarchii skutečným přínosem. Jejich životu se věnuje zámecká expozice, hlavně část nazvaná Aristokracie: začátek konce. Návštěvníky zavede do bytu posledního majitele zámku, hraběte Karla Chotka z Velkého Března, a jeho manželky, uherské hraběnky Livie Mailáthové.

Místnosti s výhledem na nádvoří byly jejich domovem od roku 1921, kdy je sem jako své dědice pozval hrabě Arnošt Chotek, poslední člen veltruské linie. Oba byli výborní botanici, v oblibě měli především gladioly.

Hlavní expozice je otevřena kvůli vytápění jen v letní sezoně.

Temné období pro ně nastalo za druhé světové války, kdy na Veltrusy přišla německá armáda, podle některých dokumentů zde byl zřízen Lebensborn. V tomto zařízení vybrané árijské ženy oplodňovali příslušníci SS, aby se panská rasa udržela v naprosté čistotě, podle scestných nacistických zákonů.

Majitelé se museli vysídlit do Sudet, kde byli zapsáni jako Němci, což jim podle Benešových dekretů pomohlo od majetku, poté byli odsunuti do Německa. Tak skončila éra jedné z našich nejpřednějších aristokratických rodin.

Zámek a park využili filmaři v téměř dvacítce snímků: Amadeus, Učitel tance, Rudý baron, Král Ubu, Malá mořská víla, Prstýnek a další.

Veltrusy jsou obec původně zmiňovaná roku 1052 jako Vepridech, tedy Velprdy, zřejmě to byla hanlivá přezdívka obyvatel, kteří velmi prděli, v přeneseném smyslu velmi žvanili. Významově ves, kde se hodně klevetilo. Roku 1226 se objevuje přijatelnější jméno, méně hanlivé, Veltruz. Obec patřila doksanskému klášteru. Na městečko obec povýšili v roce 1899. (Zeměpisná jména Československa, Mladá fronta, 1982)