Na trase od Šerlichu k Neratovu předvádějí Kačenčiny hory své nesporné půvaby

Nádherné nejsou jen kopce samotné, ale také jejich podhůří. Je plné historických sídel, na každém kroku tu, ale i v horách, narazíte na nádherné roubenky, které umocňují umné soužití člověka s přírodou. Pro nás současníky romantika, pro horaly stavení usnadňující nelehký život.

Jedna z nejhezčích partií hor, pásmo má na délku asi 55 kilometrů o šíři od 3 do 8 kilometrů, se táhne od Olešnice v Orlických horách až ke Štítům je Orlické Záhoří. Nejvyšším vrcholem je Velká Deštná (1115 m n. m.) s nedávno otevřenou rozhlednou, z 18 metrů vysoké věže uvidíte na Kralický Sněžník, na dosah polské Bystřické hory, které jsou velkým turistickým lákadlem, severozápad patří Krkonoším a vnitrozemí Rychnovsku.

Východiskem může být oblíbená Masarykova chata na Šerlichu, stojící na hlavním hřebenu, dá se k ní třeba vystoupat ze Šerlišského Mlýna nebo dojít z Olešnice. Vše je propojeno hustou sítí cyklostezek, v zimě ideální běžkařský terén.

Masarykovu chatu postavili členové KČT z Hradce Králové v letech 1924-1925 podle návrhu Bohuslava Fuchse, stávala tu osada Scherlichgraben. Slavnostně ji otevřel spisovatel Alois Jirásek.

V roce 1935 tu vztyčili bustu T. G. Masaryka, odstraněna byla v roce 1938, navrácena v roce 1949, znovu odstraněna o čtyři roky později, navrácena v roce 1990.

Odtud vede silnice do jedné z nejhezčích horských partií, Orlického Záhoří, což je niva Divoké Orlice, tvořící náhorní plošinu s hraniční řekou oddělující Čechy a Polsko, dřívější Slezsko. Záhoří je od roku 1951 společný název pro spojení osad na sebe navazujících. Je zde nově vybudován hraniční přechod do Polska. Hranici tu tvoří řeka Orlice.

Tady je orlická architektura zejména patrná, roubenky, dlouhé pastviny, louky, remízky listnáčů – zemský ráj to na pohled, i když i v této druhdy bukolické krajině se sice stylově, ale přece začíná stavět. Centrem je Kunštát. Osady vznikly jako německé dřevařské asi v letech 1590 až 1600. Kopcům tehdy říkali Kunštátské.

Málo známou událostí je kunštátské povstání z roku 1628, kdy se vzbouřili protestantští poddaní na Trčkově panství proti rekatolizaci. Zpočátku bylo povstání úspěšné, bylo tu i několik krvavých střetů, povstalci chtěli dobýt náchodský zámek, bezúspěšně, nakonec dobyli Opočno, Skalku, vyplenili novoměstský zámek, kde uloupili 5000 zlatých, vybuchla tu i prachárna. Zahynulo 150 lidí, nakonec Nové Město dobyl 14. března 1628 plukovník Huerta a tvrdě povstalce ztrestal. Definitivně odbojníky porazily valdštejnské oddíly u Hradce Králové, 500 jich pobily a 600 zajali.

V Kunštátu probíhají občas i ukázky bojů čs. prvorepublikového vojska s německými ozbrojenými skupinami, hranice tu byla horká, vnitrozemím se táhne pásmo prvorepublikových pevností.

Krásná asfaltka nás přivede po několika kilometrech do Neratova, který je součástí Bartošovic v Orlických horách. Po jízdě kolem meandrující Orlice, občas mezi roubenkami, se dostáváme na místo téměř mystické, do Neratova.

Poslední dobou už mi připadá až moc živé, zasahuje sem komerce. Znovuzrození kostela v Neratově je pro mne stále zázrakem. Ves se jmenovala původně Bärenwald, po válce ji čekal osud mnoha pohraničních vsí. Zánik. Kostel zničil pancéřovkou voják ruského tanku projíždějícího kolem.

Dlouhá léta stál na svahu nad zanedbanou osadou, kdysi významným mariánským místem, rozvalený kostel, který je nyní symbolem znovuzrození a obnovy. V letech 1550 tu založili sklárnu, těch bylo v lesích se spoustou dřeva a dostatkem vody mnoho. Nejdřív si obyvatelé postavili kapli, když nestačila, kostelík.

Nález sošky Panny Marie, známé barokní klišé, pomohlo ke zrodu kostela. Toho církev využila, kde jsou věřící, tam jsou i štědré dary. Kostel byl vysvěcen roku 1723, je 48 metrů dlouhý, 20 vysoký a 19 široký, chodila sem procesí z Čech i Slezska. Přestál obě války, až přišli Rusové. Svatostánek vzplál, ale nezřítil se. Zachránit ho chtěla jednotka naší armády střežící hranice, ale politruci jí to zatrhli.

Po válce byl vyrabován, zařízení z větší části zničeno. O demolici se mluvilo, ale spíš se čekalo, až kostel sám spadne. Neratovem mnoho lidí neprojíždělo, byl v hraničním pásmu, nedaleká pevnost Hanička byla utajeným objektem.

Po revoluci se začalo s jeho obnovou, vzpamatovala se i osada. V obci sídlí Sdružení Neratov, vzniklo v roce 1992 s cílem navrátit život vysídlené obci a obnovit poničené poutní místo smíření v Neratově. Povedlo se, obec žije, v sezoně je téměř přeplněná, vznikl pivovar, pohostinství, v zahradnictví si můžete koupit výpěstky lidí, kteří se o zahradu starají.

Sdružení se zaměřuje hlavně na pomoc lidem s postižením a lidem, kteří jsou sociálně znevýhodněni. Sdružení provozuje chráněné bydlení pro lidi s lehkým a středně těžkým mentálním postižením. Chráněná pracoviště zaměstnávají lidi s různými formami postižení, pomoc směřuje k opuštěným dětem a dětem s postižením.

Kostel má jedinečnou skleněnou střechu, strohý interiér, opravené věže s novými báněmi a zvony. Kostel stále žije, ať kulturními pořady, nebo i církevními. Sňatků je tu nepočítaně.

O té se zmiňuje Božena Němcová, která psala o bábě kořenářce, co bejlí z hor nosí a o Krakonošově náklonosti k princezně Kačence se zmiňuje. Co se prý pro ni vyvádí. Píše o ni i Alois Jirásek v kronice U nás. Kačenka ale prý byla z podhůří, z Hronovska, protože tu sídlili Němci, jmenovali ji Wildfrau (divoženka), přesto se později na hory přenesl název Kačenčiny.

V roce 2018 vznikl projekt Kačenčiny pohádkové říše, nyní se lze po naučné stezce z Deštného vydat za kouzlem Orlických/Kačenčiných hor.