Článek
Nevadí, jeďte na Šumavu. Když už nic jiného, budete se v pláštěnce courat po lese a domů si nosit koše plné hub. Místa vám ale prozradit nemůžeme, ta každý houbař úzkostlivě tají. Z lesa se ovšem každou chvíli vynoří někdo s plným bramborákem hřibů.
A když slunko přece jen vykoukne a osuší cesty a lesní pěšiny, na Šumavě je pořád co objevovat.
Nejlepší místa na houbaření místní pochopitelně úzkostlivě tají.
Prolezte Boubínský prales
K unikátní rezervaci v samém srdci Šumavy se dostanete z parkoviště u Kaplice (mezi Vimperkem a Lenorou). Od parkoviště se zhruba dvoukilometrovou nenáročnou procházkou kolem informačního centra Idina Pila, kde vám zodpoví případné dotazy, dostanete k jezírku, odkud vede čtyřkilometrová naučná stezka podél oplocené rezervace Boubínský prales.
Na vrcholu Boubína (1362) byla postavena dřevěná vyhlídková věž, vysoká 21 m. Cesta k ní vede po modře značené turistické značce, musíte se z naučné stezky zhruba v půli odchýlit, a zabere asi hodinu. Převýšení je cca 400 m, takže si pořádně šlápnete do kopce.
V šumsvakých lesích rostou houby doslova jako po dešti.
Úsilí ale stojí za to. Za dobrých povětrnostních podmínek se z jejího vrcholu můžete podívat daleko do vnitrozemí, dokonce na vrcholy rakouských Alp. Ale místní tvrdí, že to se povede jen tak jednou dvakrát do roka, a letos se to prý ještě nestalo.
Prales žije sám sebou a díky tomu je neskonale zajímavější, složitější a zdravější než všechny lesy v okolí. Je divoký a nespoutaný. Ze starých pařezů rostou mladé stromky a smrky tu dosahují výšky až 50 m. Některé stromy tu jsou staré až 400 let, ale samotný prales je starší než lidský rod.
Zároveň je muzeem přírodních bizarností. Kmeny jsou všelijak pokroucené, kořeny propletené a kůra stromů vrásčitá a plná podivných útvarů. Všude je spoustu vývratů a tlejících stromů, které občas při pádu prolomí ohradu. O vyhlášení lesní rezervace Boubínský prales se zasloužil lesmistr Josef John v roce 1858.
K Vchynicko – Tetovskému kanálu
Vydat se můžete třeba i na Rokytu (mezi Srním a Antýglem). V nedaleké bývalé schwarzenberské hájence, dnes IS Rokyta, je stálá expozice plavení dřeva a na venkovní ploše je uspořádána geologická výstava hornin Šumavy.
Zhruba kilometr od parkoviště je k vidění i jeden ze tří skluzů, prudších úseků vodní cesty, na Vchynicko–Tetovském plavebním kanále. Jeho celková délka je 14,4 km. Spádem překonává 243 metrů. V první části je ale spád zanedbatelný, takže proud vody dosahuje rychlosti jen 4 km/h. Plavené dřevo tak mohlo být ze břehu lehce kontrolováno pracovníkem s hákem.
Plavení dřeva a jeho prodej na palivo se stalo od 18. stol. významným odvětvím. Cest nebylo a pro dopravu dřeva se využívaly vodní toky. V horských korytech řek ale docházelo ke značným škodám a ztrátám na dřevě.
V roce 1799 zakoupila rozsáhlé panství Prášily knížata ze Schwarzenbergu. Jejich zkušený ředitel vodní plavby, Josef Rosenauer, navrhnul a vystavěl kanál, který obcházel divoký a nesplavný tok řeky Vydry. Ke svému původnímu účelu se přestal využívat až v roce 1958. Za tu dobu se v něm splavilo asi 4 mil. krychlových metrů dřeva.
Vlastní plavení dřeva probíhalo na tzv. plavební vlně. Před skluzy se nechalo plavené dříví nahromadit a pomocí stavidel bylo pak spouštěno dále po proudu. Na vzniklé plavební vlně se polena pohybovala rychleji a dokonce s menším poškozením než při klasické plavbě.
Měla délku 75 cm až jeden metr. Byla určena na palivo. Kanál nebyl uzpůsoben na plavení velkých klád. Ty byly nejčastěji sváženy na volských potazích a potom u řeky Otavy vázány do vorů a plaveny do vnitrozemí po vodě.
Rašelinový ráj
Šumava je známá také díky rašelinovým jezírkům uprostřed porostů kleče. Jednou z nejznámějších slatí je Chalupská. Dostanete se k ní ze zastávky Svinná Lada. Je dobře přístupná po poválkovém chodníčku. Mimo něj vám nedoporučuji chodit, jednak se to nesmí a jednak si naberete vodu do bot, půda je tu totiž silně promáčená.
Naučná stezka začíná u informačního střediska, kde vás vybaví potřebnými informacemi a jehož expozice je zaměřena na mokřady v této části Šumavy. Na konci dřevěného chodníčku je odpočívadlo, ze kterého se můžete rozhlížet po jezírku, prohlížet si zdejší rostliny nebo pozorovat zvědavé kachny na jeho hladině.
Nejlepší místa na houbaření místní pochopitelně úzkostlivě tají.
