Na půl dne ošetřovatelem v táborské zoologické zahradě

Město dal vybudovat jako Hradiště král Přemysl Otakar II., mělo být hrází proti expandujícím Vítkovcům. Město ale nedostavěli, po několika letech zaniklo.

Slávu mu přineslo až husitské hnutí, kdy se sem v únoru a březnu 1420 uchýlily houfy obyvatel ze zničeného Sezimova Ústí a začaly budovat město, kde měli věřící podle výkladu bible dojít věčného spasení. Všichni tu měli žít podle božích zákonů, všichni si měli být rovni. Rovnost netrvala dlouho, apokalypsa se také nekonala, přesto až do roku 1437, kdy se město stalo královským, bylo symbolem husitství. Revoluční tradice Tábora se znovuobjevila s národním obrozením a se vznikem republiky.

Dějiny jsou tím, proč se do malebného centra města jezdí. Součástí historie je i mariánské poutní místo Klokoty na okraji města. Tady nechal roku 1421 Žižka upálit asi 70 přívrženců sekty adamitů.

Velmi příjemným a intenzivním zážitkem se ovšem může rovněž stát návštěva zdejší soukromé zoologické zahrady ve Větrovech na jižním okraji města. Buď v rámci běžné prohlídky, nebo v roli pomocníka ošetřovatele na zhruba 6 až 7 hodin.

Zájemci se mohou přihlásit na webové stránce ZOO, kde je možné si objednat termín akce. Není to však za hubičku. Zážitek ve všední den zájemce stojí 2000 Kč, o víkendu pak 2500 Kč. Cena se ale odvíjí i podle počtu osob, nikoliv však prostými násobky – např. 5 osob za akci o víkendu zaplatí 3900 Kč.

Zážitek, jak upozorňuje vedení zoologické zahrady, je určen osobám v dobré fyzické kondici. Není vhodný pro děti do 9 let, děti do 15 let se mohou akce zúčastnit pouze v doprovodu rodičů.

Akce umožňuje podílet se na krmení a všech aktivitách, které se v zoo provádějí každý den, s výjimkou přípravy potravy a pohybu v karanténě (proto by aktéři měli na sobě mít pracovní obuv a oblečení, které si mohou zamazat). Pokaždé může zájemce čekat něco jiného, někdy uvidí porod mláděte, jindy spatří alespoň zázemí zoologické zahrady, jež se zaměřuje na záchranu ohrožených druhů zvířat.

Co zprvu lehkou zábavou být se zdálo, záhy ukázalo se tvrdou a náročnou prací. Mít to jako zaměstnání vyžaduje lásku ke zvířatům, dobrou fyzičku a také schopnost nechat své starosti před branami areálu. Zvířata jsou totiž velmi citlivá na změnu chování. Nepozornost nebo dokonce nedbalost by mohla všechny zúčastněné přijít draho.

Ráno před osmou se nás u administrativní budovy sešlo pět párů. Vedoucí ošetřovatelů Eva Krejčová nás záhy rozdělila do dvou skupin, šesti a čtyřčlenné, a šli jsme za zvířaty.

Na naši šestici připadly tři kárky naložené menáží. Vypadalo to, jako nákup do asijské kuchyně – ovoce, zelenina, k tomu nějaké granule a hurá k prasatům.

Je to trochu do kopce, káry pod váhou sténaly, než jsme došli k prvnímu výběhu, dostalo se nám velmi fundovaného výkladu od ošetřovatelky Jany Vosátkové o prasatech, ovcích, kozách a další bekající a chrochtající zvířeně.

Sama ve výběhu pobíhá prasnice Maruška, má umělý kloub na zadní noze, když se vrátila po zákroku zpět, zbytek stáda ji už nepřijal. Tak si tu spokojeně chrochtá sama a těší na další porci chutného krmení. I když jako správné čuně vybíravá absolutně není, zbaští všechno.

„Maruška je jako každé prase velmi inteligentní, po zranění měla namále, nový majitel, Evžen Korec, ředitel ZOO Tábor, ji veterináři zakázal utratit, naopak objednal z ciziny speciální implantát. Bylo to drahé a náročné, výsledek nejistý. A koukněte, jak Máňa prosperuje, hlavně, jak jí chutná, zvykla si i na samotu,“ dodává ošetřovatelka.

Vejít do výběhu mezi hladově vyhlížející prasata mě nelákalo, vzpomenul jsem si, čím Ivan Roubal údajně krmil čuníky. Ale zvířata se vrhla na potravu, takže se dala vyměnit a vyčistit voda, poklidit výběh. Podobné to bylo u koz i ovcí, mezi zvířaty se strhla bitva o krmi, v tom čase se měnila podestýlka, zametali jsme bobky.

Nad vším z klece zpovzdálí držel dozor lev africký Simba. Sluníčko ho hřálo, námi se moc nezabýval, dvakrát si zařval, aby se neřeklo, pak se zase svalil do trávy. Lvici jsme nezajímali vůbec.

S Janou Vosátkovou jsme se rozloučili při krmení lamy, ovce a nádherných velbloudů. Dvouhrbci si s ošetřovatelkou dokonale rozumějí.

Poté si nás převzala ošetřovatelka Bára Kubíčková, u ní jsme absolvovali krmení medvěda baribala Geni. Je neuvěřitelné, co takový zdánlivý nemotora spořádá ovoce – jablka, hrušky, k tomu mrkev. S neuvěřitelnou grácií umístil na hřbet tlapy jablko a ukusoval ho jako anglický lord. Elegán každým coulem.

Velkým zážitkem byla návštěva výběhu čtyř bílých bratří, arktických vlků. Argo, Bard, Matěj a Jack v minulosti sdíleli výběh s hnědými medvědy. Rozhodně to nebyla zrovna vhodná kombinace, nyní mají oba živočišné druhy svůj rozsáhlý a členitý areál.

Malá smečka se vyhřívala na travnatém hřbítku ve výběhu. Všemu velí Argo, který vzpomíná, jaké to bylo s medvědy v jednom prostoru. Coby vlčí mláďata se mohli stát kdykoli zpestřením huňáčích jídelníčků. Prvnímu majiteli to nepřišlo nikterak divné. Zachránili je na poslední chvíli, postarala se o to žena nového majitele, která je odkrmila na láhvi s mlékem. Proto jsou zvířata zvyklá na lidskou společnost.

Ve výběhu se zdáli být až zvědavě přátelští, ale podrbat bych si je netroufl. Jsou to šelmy, před kterými mají respekt všechna zvířata v severní části Kanady.

Bára Kubíčková nám ještě předvedla párek rysů, nalezence Petra a Aishu, kteří připutovali z Německa. V podrostu byli téměř neviditelní, ale pak se Petr rozhodl na chvíli zapózovat. Je to šelma, která rozhodně do naší přírody patří.

Potom jsme vyčistili vnitřní prostory výběhu medvědů hnědých, Johna, Maxe a Daisy, kam se chodí nažrat. Spořádají kila ovoce a zeleniny, takže při kydání byla na lopatách pěkná medvědí lejna. Při putování zahradou jsem se toho dozvěděl víc než při přírodopisu na základce.

Zážitkem bylo posezení u výběhu tygra ussurijského Rockyho. Narodil se na Slovensku a tady je mu dobře. Překrásná majestátní šelma nám moc pozornosti nevěnovala. Sedmiletý tygr jen pozorně sledoval, jestli o něm ošetřovatelka neříká nějaké nesmysly. Občas se mu asi něco nelíbilo, protože něžně zavrčel, až jsme z toho málem ohluchli.

Rocky měl velké štěstí, jako řada zvířat zoo. Před pár lety skončil původní majitel v insolvenci, nastalo velké dohadování, co s majetkem. Zvířata měl v podstatě jako reklamní předměty ve smyslu: Koukněte, na co mám.

Rozhodovalo se také, zda zvířata neutratit, protože od většiny nebyly náležité dokumenty a státní zahrady si už ze zákona nemohou nechat cokoliv, čímž by mohly ohrozit své chovy. Přišla záchrana v podobě Evžena Korce, který zahradu odkoupil - a dále ji zvelebuje ji. Plány tu mají velkolepé, prostor taky, takže mnoho štěstí.

Poslední etapu jsme absolvovali s vrchní ošetřovatelkou Evou Krejčovou. Tady už se nemuselo nic moc přenášet ani uklízet. Opice malpy dostaly své oblíbené červy a kuřecí maso.

„Vajíčka jim nabízejte z ruky, seberou je, prokousnou a vysajou. Neklaďte je před sebe na zem, to nemají rádi,“ upozorňuje Eva Krejčová ve výběhu nosála červeného.

Drobná šelma s dlouhým čenichem si bere vajíčko do předních tlapek, popoběhne, zaboří zuby do skořápky, dobrotu ještě zají několika kusy nakrájeného banánu a bobulí červeného vína.

Ošetřovatelský, či spíše pomocnický den ještě pokračuje čištěním ubikace makaků, těm se naše tlupa nelíbí. Výpadem s řevem a vyceněnými tesáky proti pletivu dávají najevo, že by se nelekli ani Tarzana.

Vše končí u surikat, ty mají v nejbližší době dostat nový výběh. Určitě za něj budou vděčné, současný již nevyhovuje.

Byly to výborně strávené hodiny. Podle Evy Krejčové je o tento typ zážitku stále větší zájem, provozují ho i jiné zoologické zahrady. A to jsem se zpočátku domníval, že akce nebude příliš atraktivní, a už vůbec ne náročná.