Na procházku Českým krasem. K Aksamitově bráně na Zlatém koni

Jen na úvod: prusý bylo ve staročeštině označení pro bílou barvu — čili Koněprusy znamená bílí koně.

Na západní ostrožně Zlatého koně se nachází přírodní rezervace Kotýz, někdy psáno Kotýs. Výběžek, na kterém se za knovízské doby nacházelo hradiště, dostal jméno podle thrácké bohyně Kotys. Její kult sem přinesli Keltové. Prý zde chovali posvátné bělouše, jednoho z nich poslala dle legendy s poselstvem Libuše za Přemyslem. Jak tvrdil kronikář Václav Hájek z Libočan, měl odsud pocházet také bájný Šemík.

Ke skalním branám, které jsou cílem výletu, vede asi dvoukilometrová nenáročná cesta začínající za bývalou pokladnou u vstupu do jeskyní. Pár set metrů pozvolného klesání, poté v levotočivém odbočení značená stezka kopíruje vrstevnici zarostlého hřebene. Les je převážně listnatý, duby, habřina, k tomu tu rostou keře střemchy, šípky, lísky...

Rezervace Kotýz je pozoruhodná nejen krásnými výhledy, tím nemyslím velkolom Čertovy schody, ale také několika skalními útvary. Zejména je to Aksamitova brána, lidově zvaná Aksamitka. Je pojmenovaná po českém lékaři a archeologovi, který se ve 20. letech minulého století podílel na výzkumu území.

Vysoká skalní brána vypadá jako vchod do pekla, zvláště pokračující trhlinou v zemi, kam se svalila její část. Původní jeskyně se v 19. století propadla a zaplnila chodbu podzemního labyrintu. U skalní brány stěny najdete ve skříňce návštěvnickou knížku, občas ji někdo pro plezír ukradne.

Dříve se Aksamitce říkalo Zlatá vrata, za úplňků z ní měla vyjíždět ohyzdná stařena Kotys. Keltové bohyni přejmenovali na Eponu, která má několik tváří. Jednou je to Zlatovláska na bílém koni Zlatohříváku, jindy šeredná stařena. Je to pěkná legenda. Lépe se poslouchá, než že to tu vlastnil sedlák Kotýz.

O několik set metrů dál směrem k lomu najdete Jelínkův most, úzkou skalní trhlinu, překrytou přírodním můstkem. Sestup svahem je značně obtížný.

První vyhlídka se vynoří mezi borovicemi rostoucími na okraji bělavých útesů, otevírající půlkruhový pohled na obrovskou krajinnou jizvu, velkolom Čertovy schody. Zpracování kamene jede nepřetržitě, určitě uvidíte vlak odvážející z vápenky náklad směrem k Berounu.

Bohuslav Balvín, jezuita, spisovatel, učenec, nekritický obdivovatel kronikáře Václava Hájka z Libočan, napsal o Berounu, středu Českého krasu: „Hory Beroun obklopující, činí ho vznešeným“.

Beroun býval v té době sice malým městem, ale významným. Kopce jevily se neporušenými, v liniích oblé, spanilé. Pokrok nezastavíš, kolem města vede nyní dálnice, velkolomy rozežraly část krasu k nepoznání.

Hezkým skalním útvarem nedaleko Jelínkova mostu jsou Sloní skály. Ve svahu nad nimi stávalo hradiště, archeologové zde určili starověké valy. Osvícenecký kněz a sběratel starožitností Václav Krolmus tu v 19. století našel artefakty dokazující osídlení.

Dvoukilometrová procházka (jedna cesta, dohromady čtyři kilometry), není namáhavá, výlet se dá spojit s návštěvou nedalekého Tetína nebo přírodní rezervací Koda.