Na opičí tlupy z Helfenburku muselo přitáhnout císařské vojsko

Hrady Helfenburky máme dva, severočeský u Úštěka, druhý stojí u Bavorova. Oba jsou velkolepé zříceniny, ten severní je přístupný celoročně. A stále hojně navštěvovaný.

Na rozdíl od většiny hradů, které svou polohou a výstavností odrazovaly nepřítele, je Helfenburk zvaný i Hrádek ukryt v hlubokém údolí.

Romantická ruina patří k největším hradům u nás. Založili ho Ronovci, rod s ostrví ve znaku. Ronne je německy ostrve, otesaný kmen používaný jako žebřík. Tehdy ještě malý hrádek patřil Janovi z Helfenburku, původně z Klinštejna, asi od poloviny 14. století. Od něj ho koupil arcibiskup Jan Očko z Vlašimi a po roce 1375 tu vyrostlo správní středisko arcibiskupských majetků dokonale ukryté okolnímu světu.

Stavba stojí na vysokém pískovcovém ostrohu, má elipsovitý tvar se 17metrovou mohutnou věží sloužící nyní jako rozhledna. Hrad obkružuje přes 200 metrů dlouhá hradba, s ochozy a cimbuřími. Do vnitřku se dostanete přes dřevěný most nebo úzkou puklinou ve skále, která vás dovede na nádvoří.

Nejznamenitější osobností v dějinách Helfenburku byl arcibiskup Jan z Jenštejna. Prvotní velké přátelství s králem Václavem IV. přerostlo v otevřené nepřátelství.

Prelát začal králi vyčítat jeho zhýralý život a absenci královských povinností. Na hrad se uchyloval před královým hněvem, Václav ho roku 1384 zbavil kancléřství a uvěznil na čas na Karlštejně. Jejich spor vyvrcholil smrtí Jana z Pomuku (1393), generálního vikáře, kterého nechal král mučit a posléze hodit do Vltavy.

Jeho smrt připravila království nehynoucí slávu v podobě svatého uctívaného v celém katolickém světě.

Jenštejn uprchl před králem do Říma, kde skonal v roce 1400. Václava skolila mrtvice na Novém hrádku u Kunratic roku 1419. Poté zachvátila na dlouhá léta království husitská revoluce.

Za husitských válek se tu ukrýval nejen arcibiskup, ale také část pokladu svatovítské katedrály. Po utichnutí husitských výbojů začal hrad měnit vlastníky, je zajímavé, že ač jeden z největších v severních Čechách, začalo se mu říkat Hrádek.

Hrádku se začalo říkat i Opičí, to když se v rozvalině usídlily opice, které měly utéci jakémusi šlechtici, jenž si je přivezl z cest. Prý se velmi rozmnožily, začaly terorizovat v tlupách okolí, na sousedící vsi činily nájezdy, z čehož byli domorodci zděšeni.

Podobné tvory nikdo nikdy neviděl, a co jiného to může být než samotný satanáš. Nakonec muselo vytáhnout do pole císařské vojsko, hbité zlodějské potvory obklíčilo a zpacifikovalo. Svědectví o tom vydal páter Bohuslav Balbín, velký jezuitský učenec a znalec poměrů v království.

Podle popisu by to tu muselo vypadat jako na gibraltarské skále, kde jsou opičí drzouni součástí turistického koloritu. Každopádně se hradu začalo říkat Affenburk. Nedaleko odtud, pod skvěle opraveným poutním místem na Ostrém, v lese najdete mohutný pískovcový útvar nazvaný Opičí hlava.

Po bitvě na Bílé hoře byl chvilku v majetku jezuitů, ale byl opuštěný. Roku 1620 po vyplenění císařskými vojsky vyhořel, posléze upadl v zapomnění.

Hrádek u Úštěku začal opěvovat K. H.  Mácha, který ho i dvakrát maloval.

Vlna romantismu Helfenburk opět vrátila do zájmu veřejnosti. V 80. letech 19. století koupil ruinu průmyslník Josef von Scholl, začal ho opravovat a rekonstruovat části zřícené věže. V dobré víře na věži nechal postavit cimbuří, které tu nikdy nebylo.

S opravami hradu se začalo v 70. letech minulého století, podílí se na něm místní občanské sdružení z Uštěku.

Cesty k Helfenburku vedou ze tří stran: z Ostrého, z Úštěku přes Ptačí důl, nejkratší je z Rašovic.