Na lovu chebských nik aneb Sedmnáct pohledů vzhůru

V Chebu jich je mnoho, ale průvodcovská brožura a mapa odkazují na část, vzniklou po roce 2007. Jejich hledání připomíná bojovku. Je možné se vydat na lov samostatně, nebo se vypravit na komentovanou prohlídku. Tu je třeba si dojednat v turistickém informačním centru.

Dříve dost opomíjený Cheb je od roku 1981 městskou památkovou rezervací. Opravené jsou historické domy, nejznámější je Špalíček na náměstí Jiřího z Poděbrad, zrovna jako kostely a zdejší hrad.

Mnohé z domů v minulosti měly na fasádách niky a kartuše obsahující sošky či znak majitele, jenž tu bydlel. V průběhu let se většina soch ztratila, obrazy se staly nezřetelnými, až zcela zanikly.

Zásluha o obnovení patří řediteli Galerie 4, fotografovi Zbyňku Illekovi, který si při focení města všiml prázdných míst na domech. Postupně se místa začala zaplňovat, na tvorbě se podíleli umělci z celé republiky.

Pozvolna se propletete uličkami. Některé jsou úzké, trochu připomínají Stínadla z Foglarových Rychlých šípů. Přitom uvidíte architektonické skvosty starobylého města, mnoho domů je na fasádě opatřeno popiskami i jejich historií.

Brožurka, která k objektům byla vydána, zobrazuje 16 sošek a maleb, mapka v infocentru jich připomíná sedmnáct. Brožurka je ale starší, jeden objekt byl přidán, najdete ho na náměstí.

První na řadě je Děvčátko s plyšákem (autor Miro Žačok) v Jateční ulici. Figura to není veselá, vybízí k přemýšlení. Autor o ní říká: „Socha má zobrazovat možná děvčátko, které tu kdysi žilo v domě nebo ve městě a muselo jej opustit v roce 1946. Může to být sudetská holčička, nebo židovská. Jde o to, že chyby nás dospělých odnášejí bezbranné a nevinné děti. Taky jsem si namodeloval svou mladší dceru a až bude velká, tak se na sebe může přijet podívat.“ (Z průvodcovské brožury)

V Jateční jsou tři objekty. Kromě Děvčátka se na kolemjdoucí vyklání z výklenku Zpívající řezník. To je figura rozchechtaná a podle autora Luďka Vystyda mladšího: „Kdo jiný může zpívat v Jateční ulici než …?“ Následující je čtvercová kartuše s názvem Snivec od Evy Vejražkové.

Při „lovu“ nik narazíte na mnoho krásných měšťanských domů, klášter, kostely, plácky i náměstíčka. Čtyřkou je Třetí oko v Dlouhé ulici, tuto kartuš maloval Jaroslav Valečka. Následující Madona Zdeňky Svobodové vychází z biblického námětu. Na tomto místě podobná soška stála, několikrát ji ukradli, ale vždy se vrátila. Ta současná snad už natrvalo. V Dlouhé stojí v nice také svatý František z Assisi od chebského keramika Miloslava Svobody.

Kartuše v Židovské ulici připomínala Varvaře Divišové rybníček, proto ji zaplnila litinovou plastikou Tři ryby. Do Židovské ulice ústí úzká ulička Zavražděných. Je spojkou s Provaznickou ulicí a dlouhá léta tudy projít bylo hodně nevábné. Město ji nákladně opravilo a na noc, kdy se sem stahovaly různé živly, ji zamykají.

Ulička připomíná pogrom z 25. března 1350. Bylo tu povražděno několik desítek Židů, kteří sem byli nahnáni. Masakr měl vyvolat protižidovským kázáním františkánský mnich. V nedalekém kostele obvinil Židy z Kristovy smrti, což byla povětšinou po řadu dalšího století záminka k jejich likvidaci.

Po kázání se zfanatizovaný dav vydal do ghetta a nastal pogrom. Lůze ale šlo především o majetek, který při následném rabování získali. Nakonec zasáhl císař Karel IV., který Chebu pohrozil odejmutím městských práv. Podle tehdejších zákonů byli Židé majetkem panovníka, do královské pokladny přispívali značnými částkami. Karel to s pogromy uměl. Několikrát jim nezabránil, ale v Norimberku je roku 1349 přímo povolil. Za oběť padlo přes 550 obyvatel, část uprchla, židovská obec ve městě přestala fungovat. Král, ten milý Otec vlasti, pozemky draze prodal.

Druhou plastikou v Židovské ulici zaplnila prázdnou niku postavou Světice Anna Vystydová. „Moje plastika Světice vychází z atributů svaté Kateřiny. Je ji ovšem možno vidět jako obyčejnou mladou dívku,“ dodává autorka.

Vracíme se zpět do Dlouhé. Zde se nachází AndělA Jiřího Černého. „Při přípravě dokumentace nik mi tato nika připadala vysoko, skoro až v nebi. V nebi jsou andělé. V kostelích najdete pouze malé nahaté andělíčky a bývají to kluci. Když je anděl velký, má obyčejně ženskou tvář, ale už je tak zahalený, že není zřejmé, zda jde o ženu, či muže. Proto AndělA je vlastně prsatý anděl.“ Jiří Černý vymaloval i kartuš na Růžovém kopečku s názvem Tajemství.

Jdeme dále, do Růžové ulice. Tady uvidíte největší malbu. Vít Vejražka namaloval na průčelí domu č. 12b svatého Kryštofa.

K dílu se vyjádřil: „Když jsem se byl na tuto kartuš podívat, chtěl jsem, aby zde bylo něco, co by sem zapadalo. Vybavil se mi příběh o svatém Kryštofovi, který jsem kdysi jako učitel vyprávěl dětem ve škole. O obrovi, který chtěl sloužit pouze největšímu z králů, a tak chtěl sloužit Ježíši Kristu. Poutník mu řekl, že Ježíši bude sloužit, když bude nosit lidi přes rozvodněnou řeku. Jednou nesl dítě, které bylo těžší a těžší, byl to Kristus a spolu s ním všechna tíha světa. Ježíš obra pokřtil na Christophorus - toho, který nosí Krista,“ říká Vejražka.

Na Janském náměstí, blízko hradu, jsou dvě plastiky. Jan Samec nazval své dílo Dva, reliéf je volně zpracovaný námět Michelangelových Otroků. Dva příbuzní jsou zřejmě v rozepři, mají negativní emoce, musí ale spolu žít. Je to symbolika spolužití Čechů a Němců.

O dům níže umístila Anna Vystydová Krále Jana. Původně tu nějaká soška byla, ale ztratila se, prý při jejím restaurování. Místní ji překřtili na Krále Jana a u toho zůstalo. Dobré ráno od Pavla Drdy v Kamenné ulici má vyjadřovat radost z Chebu, který se po letech šedi probouzí do slunečného dne.

Naproti Pachelbelovu domu, kde zavraždili Valdštejna, stojí v nice David a Goliáš od Jaroslava Róny. „K Davidovi a Goliášovi mám vztah už od dětství, hlavně kvůli písničce Voskovce a Wericha, a také proto, že miluji příběhy, kdy někdo malý a slabý dokáže zvítězit nad zlým obrem. A nakonec také proto, že když někdo malý sedí na obrovské hlavě, tak je to děsivě groteskní.“ Davidovu hlavu vymodeloval umělec podle fotografie dalajlámy ve věku asi 14 let, za Goliáše posloužil boxer Mike Tyson.

„Chtěl jsem postavit do protikladu symbol fyzické brutality a duchovního osvobození,“ dodává Róna.

Šestnáctým objektem je Marie v nice Špalíčku od Jindry Vikové. „Moje Madona je věčným tématem matky s dítětem, jakýmsi pradávným symbolem, který je stále aktuální.“

Poslední jsou Sousedé, plastika, na domě na náměstí, autorkou je Stanislava Konvalinková. Není ani v nice, ani v kartuši, najdete ji ve spodní části náměstí Krále Jiřího.

Při nenáročné procházce určitě najdete i další zajímavá místa, rozhodně byste neměli minout Galerii 4 – galerii fotografie na Františkánském náměstí a kostel Zvěstování Panny Marie s unikátní křížovou chodbou na témže náměstí.