Na jedné z nejromantičtějších zřícenin v Čechách se údajně zjevuje bílá paní

Hrad ve své době plnil důležitou funkci na staré zemské cestě z jižních Čech přes Borotín na sever k Praze. Obec Borotín vlastně patří mezi nejstarší obce na Táborsku.

V čele hradu se tyčila nad hlubokým dvojitým příkopem mohutná válcová věž, za níž se rozkládalo zhruba půlkruhové nádvoří obklopené ze tří stran obytnými budovami. Z jihovýchodní strany paláce pak vystupovala menší válcová věž. Z hradu se dochoval vysoký zbytek gotického hradního paláce, brány, menší a velké válcové věže a nové obytné křídlo z 16. století.

První zmínka o hradu pochází z roku 1356, kdy jej vlastnil Vítek z Borotína, který patřil k větvi jihočeského rodu Vítkovců. Rod pánů z Borotína vlastnil stavbu téměř jedno století.

Vítkovi potomci Jan a Heřman byli přívrženci Husova učení. V roce 1415 podali oba bratři stížnost proti Husově upálení, v roce 1423 byl dokonce Heřman na Svatohavelském sněmu jako zástupce kališníků zvolen do dvanáctičlenné zemské vlády.

Během husitských válek na hradě sídlil Janův syn Mikuláš, jenž časem přešel na stranu Zikmunda. Táborské vojsko Prokopa Holého proto Borotín v roce 1434 obléhalo, avšak neúspěšně. Mikuláš v roce 1446 hrad prodal svému spolubojovníku od Lipan Janu Malcovi z Pacova.

Počátkem 17. století Borotín vypálila císařská vojska a jako konfiskát se dostal do majetku Lobkoviců, konkrétně do rukou Polyxeny Lobkovské z Pernštejna, která jej připojila k jistebnickému panství. Lobkovicové však vypálený hrad již neobnovili a nechali jej chátrat.

V první polovině 19. století byla za posledních majitelů Nádherných z Borutína část hradu zbořena a jeho kámen byl použit ke stavebním účelům. V 80. letech 20. století byla památka konzervována.

Hradní zřícenina je celoročně volně přístupná a její zákoutí tak můžeme prozkoumávat dle libosti. Pokud zvolíme cestu autem, je před zříceninou k dispozici malé parkoviště.

V přilehlém dvoře je poté možno zakoupit občerstvení. Dále tu vede krásná cyklostezka, takže lze přijet i na kole.

V neposlední řadě se můžeme vydat pěšky od Borotína po kilometr dlouhé naučné stezce místního rodáka, spisovatele a skladatele J. E. Kypty. Tato trasa s naučnými tabulemi vede kolem Borotínského potoka. V cíli nás pak čeká krásný pohled na zříceninu zrcadlící se ve vodní hladině Starozámeckého rybníka.

Poté, co si projdeme celou zříceninu, prozkoumáme sklepení a pokocháme se výhledy, zastavíme se u vyřezané sochy bílé paní, která tu samozřejmě není náhodou. Je totiž nedílnou součástí místní pověsti, jež vypráví o mladé ženě, která se stala obětí nešťastné lásky.

Říká se, že na hradě se kdysi dávno narodila krásná a bystrá dívka, která se zamilovala do obyčejného chlapce. Její otec však pro ni již měl domluvený sňatek s urozeným pánem. A tak nešťastná dcera prosila, ať dojde k jinému rozhodnutí. Otec byl však neoblomný a svatba se konala. V tu dobu však byla již dívka v očekávání se svou láskou, s chudým jinochem. Jakmile se to její novomanžel dozvěděl, svou ženu bez milosti zavraždil.

Borotínská zřícenina byla mimo jiné jednou z mnoha zastávek Karla Hynka Máchy, na což poukazuje pamětní deska na hradní zdi. Též byl využit jako kulisa k natáčení pohádky Honza málem králem (1976). Na jednom ze záběrů například Honza (Jiří Korn) na zříceninu vylezl, aby se mohl porozhlédnout po okolí.

Další snímky byly také pořízeny u Babineckého rybníka, kde jeho milá Mařenka (Naďa Konvalinková) pletla věneček.

Místo je to krásné. O tom věděl své i pohádkový Honza, který o zdejších loukách a lesích ve své písni Svítí slunce nad hlavou zpíval. Protože: „Kdo jen trochu správně kouká, uvidí, co krásy tahle země má.“