Místo lesku zbyla bída a ruiny. Na slavné lázně Češi přesto nezanevřeli

Vydejme se společně napít z ozdravného Mattoniho pramene do Kyselky. Obec leží v úzkém lesnatém údolí řeky Ohře na okraji Doupovských hor asi 11 km severovýchodně od Karlových Varů. Minerální voda se nejprve nazývala Buková kyselka. O ní se poprvé písemně v roce 1522 zmiňuje doktor Václav Payer jako o léčivém prameni, který vyvěrá z úbočí vrchu Bučina.

V roce 1724 zde udělal první chemický rozbor vody Dr. Fridrich Halle. Díky jejím pozitivním léčebným účinkům ji doporučil vyvážet do okolí a poskytnout ji k užívání široké veřejnosti. Na základě tohoto doporučení byla v letech 1792–1793 hrabětem Stiebarem z Buttenheimu vystavěna poblíž zřídla výrobna kameninových džbánků. Kysibelská voda tak tehdy poprvé opustila zřídelní prameny a putovala do okolí. Následně vznikly prodejní pobočky minerální vody v Karlových Varech, Praze a ve Vídni.

Kolem roku 1790 byla kyselka již všeobecně známá a byla nepravidelně stáčena a rozesílána v kameninových lahvích. Za zakladatele lázeňství v Kyselce je považován baron Wilhelm, manžel baronky Antonie von Neuberg, která v roce 1826 koupila zdejší panství.

Během následujících osmi let tu vyrostla první lázeňská budova, kolonáda a restaurace. Malé lázně v roce 1852 navštívil řecký král Otto a na jeho počest bylo pojmenováno hlavní zřídlo. Největší lékařskou autoritou a propagátorem Kyselky byl v 19. století balneolog Josef Löschner.

V roce 1867 si vývoz Ottova pramene od hraběte z Neubergu pronajal velmi zdatný obchodník a karlovarský rodák Heinrich Mattoni, za něhož zažila Kyselka největší rozkvět. Ihned zde zahájil výstavbu lázní a vývoz Ottova pramene. V Kyselce nechal vybudovat stáčírnu a expedici minerálky s obytnými budovami a sklady. V roce 1868 zavedl plnění vody do skleněných lahví, které byly polepovány tištěnými papírovými etiketami se symbolem červeného lva.

V roce 1873 koupil celé lázně a rozvíjel stáčení vody i samotné lázeňství. Dále se pokračovalo ve výstavbě lázeňských domů, hotelů, promenád, kolonád a vodoléčebného ústavu. Provozovala se hlavně vodoléčba, pitná a pohybová kúra a vybudovalo se zde na 12 kilometrech lázeňských tras. Matonni investoval i do nového jímání pramenů. V roce 1894 vystavěl dokonce železniční linku Vojkovice nad Ohří–Kyselka. Už kolem roku 1880 patřila Mattoniho kyselka k těm nejznámějším minerálním vodám celého světa.

Heinrich Mattoni se o Kyselku opravdu dobře staral a dal do ní kousek sebe. Bohužel byla jeho práce zničena. Po druhé světové válce byly lázně Kyselka zestátněny a využívány výhradně jako dětská léčebna. V roce 1989 zcela ztratily funkci lázní. Objekty, které byly prohlášeny za národní kulturní památku, začaly nejvíce chátrat po privatizaci v roce 1992, kdy střídaly jednoho majitele za druhým.

Dnes jsou budovy v rukou Karlovarských minerálních vod a Lázní Kyselka, o.p.s., a lázně konečně procházejí postupnou, avšak nákladnou obnovou. Krásně opravené je například Muzeum Mattoni, kde se pravidelně konají komentované prohlídky.

Návštěvu Kyselky jsme začali u Mattoniho vily, která byla původně lázeňským domem. Heinrich si ho nechal předělat dle svých představ. Po jeho smrti byla vila v roce 1929 upravena na zámecký hotel a poté zde sídlila dětská léčebna. Právě vila patří k nejhodnotnějším dochovaným stavbám lázní v Kyselce. O to více je na Heinrichův kdysi honosný domov opravdu žalostný pohled.

Pár kroků od sídla najdeme Ottův minerální pramen, který dnes již průmyslově využíván není, ale napít se z něj může každý. Zde si můžeme prohlédnout i Mattoniho sochu. Cesta nás vede vzhůru podél pramene až k Ottovu pavilonu s Mattoniho vodopádem. Pod bývalým lázeňským pavilonem, který očividně prochází rekonstrukcí, je do uměle vytvořené jeskyně ve svahu sveden Ottův pramen vyvěrající z pítka. Voda pak stéká přes umělou kaskádu dolů do parku.

Celou trasou nás provádí Mattoniho stezka „Po stopách skřítků“ s naučnými tabulemi. Cesta nás navádí na skalní výběžek, kde bylo vybudováno odpočívadlo pojmenované podle manželky Heinricha Mattoniho Vilemíny. Původně místo kryl altánek se stříškou ve tvaru paraplíčka. Odtud se místní kochali výhledem na kolonádu. Kousek od odpočívadla se nachází Jindřichovo sedátko, což býval dřevěný altánek postavený ve stylu romantické švýcarské architektury.

Dále nás čeká výstup na Heinrichovu rozhlednu Bučina, a tak se necháme vést červenou a žlutou turistickou značkou do kopce. Od Jindřichova sedla je vzdálenost k rozhledně přibližně jen jeden kilometr, avšak díky zledovatělému povrchu je lesní cesta poměrně náročně schůdná. V jednom úseku je dokonce mezi stromy roztažena hasičská hadice, aby se návštěvníci mohli v náročném terénu přidržovat.

V cíli nás čeká velká odměna v podobě krásného výhledu, a tak si neváháme vyšlápnout na třináct metrů vysokou kamennou válcovou rozhlednu. Na zastřešený vyhlídkový ochoz vede schodiště s 62 kamennými stupni. Z vršku máme výhled do údolí řeky Ohře s obcemi Kyselka a Radošov s částí hraničního pohoří Krušné hory s Klínovcem na severním obzoru. Jihozápadním směrem lze spatřit část Doupovských hor a skalní ostroh se zříceninou hradu Andělská Hora.

Zpět dolů se vydáme cestou po žluté a uděláme si tím takový okruh k Mattoniho muzeu, které je otevřeno sice až od dubna, ale budova je tak pěkná, že se u ní vyplatí udělat zastávku. Muzeum se věnuje především historii stáčení minerálních vod v Kyselce a také zakladateli Heinrichovi.

Muzeum je umístěno v památkově chráněném objektu Löschnerova pavilonu, který byl postaven roku 1907 a sloužil jako provozovna, v níž se minerálka stáčela. Budova je inspirována švýcarskou alpskou architekturou. Hned vedle muzea stojí velká továrna, aktuální závod Mattoni. V její těsné blízkosti si můžeme prohlédnout původní stáčírnu. Nad továrnou se na skalnatém výběžku Křížový vrch tyčí krásná kaple sv. Anny z roku 1884. Stavbu financovala hraběnka Anna Nostitz-Rieneck z vděčnosti za své uzdravení zdejšími prameny.

Naše poslední kroky v Kyselce vedou přes řeku za železniční most, kde se nachází budova, která za dob slávy sloužila nejen k pitným kúrám, ale i jako kulturní místo. Dnes bychom zde našli kinosál. Na závěr se projdeme po bývalé kolonádě. Doufáme, že se toto krásné historické místo podaří obnovit. Kdo ví, třeba se sem jednou vypravíme znovu již jako lázeňští hosté.