Článek
Lesní úzkokolejka jezdí ve skanzenu Vychylovka, zastrčeném na konci doliny Chmúra mezi kopci Kysucko-oravských Beskyd. Tady jsou stále ještě „kopanice“, jeden z nejchudších krajů, kde záleží na úrodě na políčkách a domácím zvířectvu. V Čadci jsem ráno o půl osmé nastoupil do autobusu, jehož konečná je na otočce zhruba 300 metrů před branou muzea v přírodě. Cesta lemovaná loukami, políčky a lesy na hřebenech údolí trvá do Vychylovky zhruba hodinu. U většiny stavení se na políčkách stále pracuje.
Houká, čoudí, jede
Na konečné tabule ukazuje směr cesty. Také je na ní vyfocena parní lokomotiva, největší atrakce. Výtopna a depo jsou hned za branou. Ale vyjíždí i mimo skanzen, má otočku téměř na konečné autobusu, takže než dojdete k depu, může vás po pravé straně minout. Mašinu uslyšíte už zdáli. Najednou se objeví, je zpola zakryta křovím, rostoucím podle potoka, oblak kouře nad komínem, pára kolem kol. Lesní úzkorozchodná železnice se začala stavět za první světové války za pomoci italských zajatců.
Protože tu bylo dost kvalitního dřeva, těžilo se a sváželo ve velkém, na Kysucích byly i zpracovatelské pily, dřevařské závody tu ve velkém produkovaly do 90. let minulého století, ale to už je minulost.
Železnice vznikla v roce 1926 propojením kysucké, která jezdila v oblasti z Oščadnice do Chmúry, s oravskou - z Lokce do Erdútky (nynější Oravské Lesné). Po spojení dosáhla celková délka přes 110 km, z toho 61 km byla hlavní trať. Zbytek tvořily odbočky, které se budovaly, rušily, prodlužovaly, nebo naopak zkracovaly podle toho, jak se těžilo.
Problémem bylo překonat stoupání
Hlavním problémem bylo stoupání, na 1500 metrech se muselo překonat 217,7 metru. Proto se budovaly takzvané úvratě. V nich vlak mění směr jízdy, přitom jednou je souprava tažená, poté naopak tlačená. Železnice byla v roce 1971 zrušena, ale nadšením jednotlivců a poté i organizací se podařilo prosadit její částečné zachování a znovuobnovení.
V roce 1974 ji přebralo Kysucké muzeum a začalo se s jejím obnovováním. V roce 1981 proběhly občasné jízdy, pravidelně se začalo jezdit v roce 1996.
Místo dřeva výletníci
Táhlé houkání a mezi stromy se vynoří bafající komín „malé maďarky“, lokomotivy U 34.901, vyrobené v MÁV Budapešť v roce 1909, s připojeným otevřeným výletním vagonem. V depu je celkem 16 vozidel a ještě jedna pára, lokomotiva U 45.9 vyrobená v roce 1918. Milovníci mašinek si tu přijdou na své. Potěší je i dieselová lokotka DH 120 nebo BNE-50: jakmile je v expedici odborník, dostane se vám výkladu, že zapomenete, proč tu vlastně jste.
Takže si to pomalu hasíte, lidé na vás mávají, vy jim zamáváte nazpět, pohoda uprostřed lesa jako v romantickém filmu. Trať měří přes tři a půl kilometru, trochu rychlejší chůzí byste mohli jít současně se soupravou. Poslední houkání a vystupovat!
Hned za branou do skanzenu je depo a výtopna. Mírné stoupání do kopečka vede ke kostelíku Panny Marie Růžencové. Točila se zde i část filmu Želary.
Přes koleje se dostanete k první chalupě, objektů je tu 34. Když se ve vedlejším údolí začala budovat vodní nádrž Nová Bystrica, napadlo někoho chytrého, že ne vše je užitečné zničit, že se dá žít i se starými věcmi, a z obcí Riečnica a Harvelka sem začali postupně přenášet rozebraná stavení. Jsou tu obytné srubové domy z usedlostí Rybovia, maštale s ovčínem a výběhem. Kopaničářské obydlí představují dva obytné domy, stodola a maštal se sýpkou patřící Hruškuliakovým.
Jména podle obyvatel
Na Kysucích, zrovna jako třeba na Valašsku, se sídla označovala jmény majitelů, takže tato pojmenování najdete i na současných mapách. Další domy jsou z nedaleké Oščadnice, krčma je z Korně.
Nádherně bílý, vápnem natřený kostelík z poloviny 19. století přenesli ze Zborova nad Bystricí; rozhodně nepřehlédněte litinové kříže u jeho pravé boční stěny. Součástí expozice jsou i sezónní pastýřská obydlí – cholvarky, u domů jsou políčka, jaká jsou na Kysucích obvyklá, tzv. trojpolní, na tři etapy zemědělských prací. Vodní mlýn, který zastupuje technické památky, je z obce Klubina. Základní kámen expozice byl položen v roce 1974.
Ve skanzenu se pořádají kulturní akce s ukázkami lidových zvyků a předvádění řemeslné výroby.
Skanzen není jen pouhopouhé nahlučení stavení, která jsou každé malým muzeem toho, jak se dřív bydlelo. Při různých příležitostech se tu pořádají kulturní akce s ukázkou lidových zvyků a předvádění řemeslné výroby. To je vlastní všem muzeím pod širým nebem, že se snaží udržovat folklór. Ona i senoseč je pro mnohé lidi z města nevídaná podívaná.
Když voní čerstvý sýr
Z kostelíka se ozývaly poslední zpěvy ze mše, v krčmě „Na korni“ se připravovala dršťková polévka, halušky a uzené, z chalupy naproti se linula příjemná vůně. Na roztopené peci se pekly zelňáky, vynikající koláče s masovou a zelnou nádivkou. Chutnaly, jako voněly. Náramně. A to jsem po pár desítkách minut ještě pozoroval tutéž hospodyni, kterak z bochníku čerstvého kravského sýra vyrábí pověstné korbáčiky. Můžete je dostat i v obchodech po celé republice.
Provoz ve skanzenu
květen až říjen: všední dny: 9–17, so, ne, svátky: 9–18 hodin
Co je to úvrať
Úvrať je v drážní dopravě místo na trati, v němž vlak musí změnit směr jízdy, aby mohl pokračovat po trati dále. Tento způsob trasování se využívá zejména ve vysokohorských oblastech k vystoupání po úbočí svahu. Vložením úvrati do trasy se předejde ekonomicky náročnějšímu budování umělých staveb a oblouků. Můžeme si představit úvrať jako písmeno Y, kde kratší části představují trať zalomenou do ostřejšího úhlu a delší noha je úvrať.
