Kutnohorské pražské groše Václava II. si podmanily Evropu

Pod domy se klikatí staré důlní chodby, z jejichž výtěžnosti rostla moc království, ale také samotného města. Stříbro umožnilo stavbu skvostných světských, ale zejména církevních staveb, jejich okázalost poukazuje na bohatá ložiska kovů.

Mimořádně bohatý soubor uměleckých památek přispěl k zařazení Kutné Hory na seznam UNESCO. Nemá cenu vyjmenovávat všechny architektonické skvosty nacházející se mezi dvěma katedrálami. Jimi je město vytyčené.

Na spodním konci v místní části Sedlec se nachází nejstarší cisterciácký klášter v Čechách s katedrálou Nanebevzetí Panny Marie. Založili ho v roce 1141, rozšířili v gotice, v 18. století stavbu honosně přestavěli ve stylu barokní gotiky. Dvacátého čtvrtého dubna 1421 katedrálu vypálili husité, do kostela nahnali všechny mnichy poté ho zapálili. Nepřežil nikdo. Znovuobnovení svatostánku probíhalo deset let od roku 1699 do roku 1709.

Na rekonstrukci se podílel stavební genius Jan Blažej Santini-Aichel (1677 až 1723). Navrhl spojení gotiky s barokním slohem, do stavby začlenil „českou placku“, originální klenbu nemající vrchol, která je oblá a nízká. Santini se podílel i na úpravě hřbitovního kostela Všech svatých s pověstnou kostnicí.

V obou stavbách je přísný zákaz fotografování, vynutily si to na sociálních sítích uveřejňované snímky znevažující pietní místo. V kostnici probíhá rekonstrukce, letos by se sem měla vrátit pyramida z kostí, rozebraná kvůli hrozbě zřícení.

Kutnou Horu chápeme jako vynikající soubor památek, od gotiky po baroko. Původně tu stálo několik živelně se rozvíjejících osad, nacházely se u jednotlivých šachet. Když byla horní díla vyčerpána, přenesla se těžba na okraj města, takže vznikla pravidelná zástavba. Největší sláva Kutné Hory nastala koncem 13. století a trvala do husitských válek.

Králem, který bývá zatracován a neustále srovnáván s otcem Přemyslem Otakarem II., byl Václav II. (1271–1305). Alois Jirásek, jenž pro nás formoval na přelomu století české dějiny podle nejlepšího svědomí, leč hodně bajkařivě, vylíčil krále jako neschopného panovníka.

Na období vlády Václava II. panují různé názory. V mládí kralevice věznili na Bezdězu, jeho matka Kunhuta (Guta) skončila v náručí Záviše z Falkenštejna, který se staral nejen o její lásku, ale také o svou moc. Nakonec musel mladý král zasáhnout a Záviše nechal zajmout. Jeho poprava před Hlubokou je dostatečně známa.

V počátcích Václavovy vlády se platilo nehodnotnými brakteáty, raženými v nízké kvalitě na řadě míst. Král prosadil mincovní reformu, začalo se s ražbou tzv. pražského groše, mincovna ve Vlašském dvoře jela naplno. 

Král svěřil ekonomiku do rukou florentinských bankéřů, odtud pojmenování mincovní stavby Vlašský dvůr.

„Srdce rozveselila všem ta veliká mince; groš, ten veliký peníz, již mnozí za svatý mají,“ píše se ve Zbraslavské kronice.

Mince vážila téměř 4 gramy ryzího stříbra, měla hodnotu tuctu menších stříbrných mincí. Odhaduje se, že za dobu existence mincovny (1300 až 1727) se tu vyrazilo na půl miliardy mincí, převážně grošů a tolarů. V dolech se vytěžilo ročně 5 až 6 tun čistého stříbra, počet obyvatel prý dosahoval 60 tisíc, dnes je to třetina.

Král měl podle zákona nárok na část vytěženého podílu, ostatní se odvíjelo podle takzvaného Královského práva horníků, dokumentu vztahu panovníka a svobodného podnikatele / vlastníka dolu.

V zákoně byly zakotveny pracovně právní vztahy v míře, která neměla v Evropě obdoby. Dbalo se na organizaci, bezpečnost práce, systém odměňování.

Vznik pozdějšího mincovního sídla se datuje rokem 1290. Původně opevněný královský dvorec s obytnou věží se před rokem 1300 změnil na královskou mincovnu s úřady souvisejícími s jejím provozem. Václav IV. část areálu nechal přestavět na gotický královský palác. Později se tu odehrála řada významných jednání.

V roce 1727 ukončila mincovna činnost, Habsburkové o objekt nejevili zájem, hrozila dokonce demolice. Naštěstí se to nezdařilo, v paláci máme možnost navštívit královskou pokladnici, repliku mincířské pokladny, mincmistrovský dům a palác s reprezentačním sálem.

V letech 1893 až 1898 došlo v rámci záchrany k přestavbě v duchu architektonického purismu. Na objektech byla napáchána značná škoda, většinu zbořili nebo pozměnili a nahradili pseudogotickými přestavbami, relativně nejméně byl zasažen královský palác.

Důlní město bylo důležitější než sídelní Praha. Hornické centrum se stalo jedním z největších v Evropě, sjížděli se sem horníci hlavně z Němec, kde byly doly vyčerpány. Metráky stříbrné rudy se přeměňovaly v hodnotné mince, jimiž se dalo platit po celé Evropě. Sedlecký klášter byl vlastníkem kutnohorské půdy, patronem kláštera byl Václav II., takže plnění státní pokladny bylo nasnadě.

Pražský groš byla velmi pevná měna, vyhledávaná po celé Evropě. Právě Kutná Hora a její stříbrné doly učinily z města zdroj velkého zájmu. S bohatstvím přichází i mamon, touha po moci, zločinnost. Ve Zbraslavské kronice se píše: „Neboť co to je, že Kutná Hora, podnět lakoty a propast špatnosti, strhuje na sebe pozornost různých… národů a láká cizí krále a knížata.“

Václav II. byl povahou velmi složitou osobností, na jednu stranu se velmi bál bouřky, nesnášel kočky, hodně pil, byl mimořádně sexuálně aktivní, prvního syna zplodil v 16 letech. Kvůli své hříšnosti se několikrát denně bičoval, postil, chodil v hrubé žíněné košili. Měl strach z otravy, nechával se věšet ke stropu, kvůli lepšímu dávení.

Za 15 let jeho vlády byly Čechy bohaté, což byl po předchozím řádění Braniborů velký úspěch. Na druhé straně dobrý diplomat, velmi vzdělaný muž, rozšířil své území o Polsko a Uhry. V té době Čechy vévodily Evropě. Šlechtu udržel na uzdě, zajistil v Evropě mír, přesto byl později neustále srovnáván s otcem Přemyslem Otakarem II. Rok před smrtí se u něho ve velkém ozývala tuberkulóza, měl velké bolesti, vzdal se bohatství, majetek věnoval na dobročinnost, zbožnost dostoupila vrcholu, denně podle autora Žitavské kroniky vydržel poslouchat i více než 16 mší. Zemřel v 5 hodin ráno, 21. června 1305.

Josef Palacký ho označoval jako panovníka mdlého, bez ctižádosti a vůle. Zřejmě kvůli tomu, že nevedl žádnou válku, kde by mohl český rek mávat mečem. Přesto bez boje vyhrál bitvu právě o Kutnou Horu. Na tu dostal zálusk Habsburk Albrecht, který usoudil, že se Václav nějak moc roztahuje. To už Václavův syn, také Vašík, dostal od tatíka korunu uherskou. Nebylo by na to nic zlého, jen se nezeptali papeže.

Ten se sice namíchl, ale krátce na to umřel. Starý Václav si dojel do Uher pro syna, při té příležitosti naložili i korunovační klenoty a košili svatého Štěpána. To už Albrecht explodoval, chtěl polskou i uherskou korunu a všechno stříbro vykutané v Čechách. Do země vtrhl přes jižní Čechy, jeho žoldnéři plundrovali a zabíjeli.

Když přitáhl před Kutnou Horu, myslel, že mu měšťané otevřou s radostí brány, když obě strany mluví německy. Ti o tom nechtěli ani slyšet, Albrechtovci se usmysleli, že je vyhladoví. Ale byla zima, nevlídno a najednou se u obléhatelů ve velkém objevil převeliký průjem. Místo ke hradbám běhali do křoví.

K tomu se ještě rozšířila zvěst, že se král blíží s vojskem od Prahy, tak běželi k hranicím se staženými gatěmi. Jenže mnoho jich nedoběhlo, smlsli si na nich Rožmberkové, jejichž dominium předtím plenili. Prý jich v tažení pokapalo na třicet tisíc. A král se zatím bál s černými číčami a mladými dívkami na Hradčanech. Válka se dá vyhrát i v běhu.

Do města se jezdí hlavně kvůli monumentální katedrále svaté Barbory, po svatovítské je to největší a nejvýznamnější gotický svatostánek u nás. Musela být postavena za branami města, cisterciáci si vymínili, že stavby uvnitř hradeb budou pod jejich pravomocí.

Když přicházíte od arcibiskupského kostela svatého Jakuba, narazíte na další velevýznamnou stavbu - Hrádek. Původně věžovitá tvrz byla postavena k ochraně dolů. Kolem roku 1400 ji přestavěli na městský hrad, posléze upravený jako reprezentační pozdně gotický palác bohatých měšťanů.

Dnes tu najdeme České muzeum stříbra, které nabízí dva prohlídkové okruhy. První je historie těžby, města a život obyvatel. Druhý vás zavede do štoly svatého Jiří, kam sestupujete v plátěné bílé haleně, perkytli. Zážitek je sugestivní, není ale vhodný pro klaustrofobiky.

Než dojdete k Barboře, projdete kolem dlouhé bílé budovy, na jejíž terase se nachází ojedinělá galerie soch. Třináct sousoší představuje 12 jezuitských svatých, poslední je socha svatého Václava. Budova je vrcholně barokní jezuitská kolej, nyní uvnitř sídlí jedinečná Galerie středočeského kraje – GASK. Zaměřuje se hlavně na české výtvarné umění od konce 19. století.

Z terasy je nádherný výhled na město. Na protější stráni nad říčkou Vrchlicí uvidíte skalní reliéf připomínající básníka Jaroslava Vrchlického, který se původně jmenoval Emil Frýda.

Na stráni pod terasou se rozkládá kutnohorská vinice, určitě ochutnejte doušek lahodného moku, jako to činil jeden z nejznámějších obyvatel renesanční Kutné Hory, bouřlivák Mikuláš Dačický z Heslova. Ve městě se nachází vyhledávaný restaurant nesoucí jeho jméno. Byl ale výtečným spisovatelem, historikem, člověkem ctícím právo a spravedlnost.

Stal se hlavní postavou Stroupežnického her Paní mincmistrová a Zvíkovský rarášek, Ladislav Kadlec mu věnoval hru Žena nejsou housle, abys pohrál a na stěnu je zavěsil, známý je Vávrův film Cech panen kutnohorských.

V jeho rodném domě najdete Vzdělávací centrum kulturního dědictví UNESCO.

Došli jsme před gotický zázrak, který měl být daleko větší, ale i to, co bylo postaveno, se vyrovná francouzským katedrálám. Má polygonální závěr, presbytář obklopuje přístupný ochoz. Z empory je skvostný výhled dovnitř katedrály, zároveň jste pod okny, jimiž dovnitř nahlížejí bohatě zdobené kamenné oblouky. Vedle se tyčí píšťaly varhan.

Kostel založili jako hornický, financovali ho bohatí patriciové a zasvětili patronce horníků svaté Barboře. Stavělo se přes 150 let, zahájeno bylo v roce 1388 královskou hutí Petra Parléře. Od roku 1489 do své smrti 1506 pokračoval v díle Matěj Rejsek, od roku 1512 se stavby ujal mistr české pozdní gotiky Benedikt Rejt. To už se začala uplatňovat renesance.

Nad původním bazilikálním pětilodím zbudoval síňové trojlodí. Trojitá stanová střecha vznikla roku 1523. Nynější podoba chrámu pochází z rekonstrukce přelomu 19. a 20. století. Chrám byl prodloužen na západ a uzavřelo ho pseudogotické průčelí. Skvostný je interiér jak mobiliářem, tak i nástěnnými malbami či vitrážovými okny. Obrazy jsou od nejlepších malířů té doby, např. Petra Brandla.

Po prohlídce katedrály je dobré doprohlédnout další městské památky, například pozdně gotickou dvanáctibokou kašnu, postavili ji v roce 1495 a sloužila jako největší kutnohorský rezervoár pitné vody. Opodál stojí barokní kostel svatého Jana Nepomuckého. Nedaleko krášlí ulici dvoupatrový Kamenný dům. Nádherně zdobená stavba je jednou z nejcennějších v Česku.

Určitě narazíte i na jedno z nejmalebnějších kutnohorských zákoutí, jímž je Ruthardská ulička. Vede od svatojakubského kostela ke Hrádku. Jmenuje se po patricijské rodině Ruthardovců, byli to podnikatelé v hornictví. Jiří Ruthardovec byl přeukrutný lakomec a než by vyplatil věno své dceři Rozině, nechal ji zaživa zazdít. Její duch se po nocích plížil ulicí a přivolával na Jiřího a jeho dům zkázu. Stalo se, v roce 1648 jejich dům spadl a pohřbil 15 obyvatel.

V historické části města je toho k vidění a focení opravdu hodně.