Krkonošská klasika: Hřebenovkou ke Sněžným jámám a pak k vodopádům v Labském dole

Start je ve Špindlerově Mlýně. Kdo se cítí či si chce prověřit fyzičku, může se hned od začátku vydat po svých. Například žlutě značenou cestou přes Sedmidolí a dál k Petrovce – na hřeben poblíž Dívčích kamenů ho čeká asi tak pětikilometrový výstup, při němž zdolá přibližně sedmisetmetrové převýšení.

Kdo jde na věc z hlediska sil úsporněji, nechá se dovézt autobusem až na samu česko-polskou „střechu“ hor, ke Špindlerově boudě. Během necelé půlhodiny se tak dostane do nadmořské výšky 1200 metrů. I tak bude mít před sebou přes dvacet kilometrů do výchozího místa.

V nejvyšším bodě trasy, jejíž vrcholová část končí u Sněžných jam, jsou poutníci necelých 1500 metrů nad mořem; tam vystoupají po kamenném chodníku pod vrcholem Vysokého kola (1509 m n. m.).

To již mají za sebou úvodní kilometry po červeně značené turistické stezce, která většinou kopíruje hranici, pod Vysokým kolem a u Sněžných jam výrazněji zabrousí na polské území.

Dalekými výhledy tato trasa nešetří, podobně se to má i s bizarními skalisky. Patrně nejmalebnější jsou již v úvodu vzpomenuté Dívčí kameny (1414 m n. m.). Žulová skaliska, až osm metrů vysoká, střeží stejnojmenný vrch a nesou své jméno coby vzpomínku na mladou pastýřku, která zde podle pověsti zahynula. Většinově mají svá stanoviště na polské straně. Vyhlídka z nich i od nich je úžasná, daleká na všechny světové strany.

Po cestě kolem nedalekých Mužských kamenů a po místy balvanitém, vzhůru mířícím chodníku se po dalších necelých čtyřech kilometrech turisté ocitají v blízkosti Sněžných jam. U rozlehlých ledovcových karů na slezské straně Krkonoš.

Zejména Velká Sněžná jáma, 800 metrů dlouhá, 600 metrů široká, padající do třísetmetrové hlubiny, poutá zaslouženou pozornost. Nad ní coby nepřehlédnutelný strážce bdí budova současného vysílače, jehož předchůdci byly mj. kamenný dům s restaurací a hotel. Na dně jámy se modře zrcadlí ledovcová jezírka Snieżne Stawki.

Jelikož další výletní plán počítá s jižní odbočkou po žlutě značené trase, z horních pater mířím dolů, nejprve k Labské boudě v nadmořské výšce 1340 metrů a od ní zejména zpočátku klikatými, ostře svažitými serpentinami úzkého chodníku po modré až na samo dno Labského dolu. Skály a vyhlídková místa v hlavní roli střídá Labe.

Již relativně nedaleko od svého pramene (asi kilometr) má říčka, budoucí evropský veletok, poměrně dravou chuť do života; pod Labskou boudou se valí vody víc než dost, třicet metrů vysoký vodopád tu bouří a z hrany se vrhá do další, zhruba dvousetmetrové hloubky. Turistická vyhlídka u zmíněné hrany je vděčným místem, turisté se na plošince střídají.

Při sestupu po modré značce jsou vděčnými výjevy pohledy do Labského dolu a na skalní stěny, ale také na část z dvousetmetrového úseku kamenitých peřejí, kudy Labe od svého vodopádu spěchá dál.

Procházka touto částí tuzemských „velehor“ je vysloveně povznášející – bohatý lesní porost, skály a balvany a k tomu vodní tok překonávající četné peřeje, vodopády beze jmen i pojmenované (přímo ze stezky, asi necelých pět kilometrů od Labské boudy, je dobře viditelná část Pudlavského vodopádu). Postupně se blížím k Malému Labskému vodopádu, který navzdory svému jméno příliš „male“ nepůsobí.

Ve směru ke Špindlerovu Mlýnu hřmí po pravici, asi půl kilometru za Pudlavským vodopádem. Jeho přítomnost nejprve avizují rozsáhlé žulové plotny, přes něž se voda valí a místy klikatí, a pak přichází pětimetrový skok. Jelikož po celý rok má tento vodopád dost vody, nabízí krásnou podívanou a dojem, že jeho rozměry jsou větší, než tomu ve skutečnosti je.

(Oba labské vodopády – a také cestu kolem Dívčích kamenů a Sněžných jam – zaznamenává přiložené video.)

Podél Labe, ještě nějakou dobu bouřícího, ale místy už i zklidněného, se blížím do Špindlerova Mlýna. V této souvislosti připojím drobnou poznámku: z opačné strany je úvod modré turistické trasy zdánlivě pohodový, s malým stoupáním, v úvodu dokonce s asfaltovým povrchem.

Postupně se ale stezka mění, a zejména v závěru před Labským vodopádem a Labskou boudou se jedná o prudký výstup, místy docela namáhavý. Což možná nedocenili ti jedinci, které jsem potkával s bicykly, jež v tu chvíli nebyly žádnou urychlující dopravní pomůckou, ale skutečnou zátěží a hendikepem... Ale třeba právě tak to naopak chtěli.