Kostel Panny Marie Sněžné nechal postavit císař Karel IV. podle údajného římského zázraku

Ve středověku to byl velmi kvetoucí obchod, sběratelství artefaktů různých mučedníků představovalo pro jejich dodavatele nevysychající zdroj obživy. Řady martyrů se rozšiřovaly, počty zlomků jejich těl dosahovaly četnosti, a to se ještě začalo kšeftovat se zázraky.

Jeden z nich dal vzniknout stavbě římského kostela Panny Marie, nazvaný Sněžná (italsky della Neve). Legenda okouzlila Karla natolik, že podobný chrám nechal postavit také v Praze.

Podivná atmosférická porucha zapříčinila, že (podle legendy) 5. srpna 352, tedy v tom nejparnějším létě, napadl ve Věčném městě sníh.

Samozřejmě to nebylo jen tak, to Panenka Maria vyslyšela modlitby římského boháče Giovanniho a jeho manželky a vyrobila zázrak. Manželství dotyčných bylo bezdětné a vypadalo to, že nebudou mít komu nashromážděné jmění předat. Pro charitu jim ho asi bylo líto, kdoví, jak by to ti chudí promrhali. Rozhodli se majetek věnovat Panně Marii, jenže nevěděli jak. Takže, Marie, ty dokážeš vše, tak pomoz.

Trochu zjednodušené pojetí výkladu jména Panna Maria Sněžná. Takže začalo to zázrakem ve 4. století. Římský patricij Jan s manželkou nemohl zplodit potomka, přitom měli velký majetek, nevěděli ale, komu ho odkázat. Modlili se úpěnlivě k Panně Marii, ta se Janovi i manželce zjevila ve snu s geniálním řešením.

Už sám dvojsen je zázrak, kdo měl asi originál a kdo kopii? A to ještě netušili, že další snový příjemce byl papež Liberius. Trojici vstoupila Bohorodička do hlavy s tím, že musejí vystavět kostel jí zasvěcený na místě, kde zítra napadne sníh.

Ráno bylo bílo na pahorku Esquilinus nedaleko Kolosea. Papež do sněhu berlou narýsoval půdorys a pak se začalo stavět. Výsledkem byl kostel Panny Marie Sněžné. Baziliku nechal Liberius za patricijské peníze postavit v letech 352 až 366, ale stála na trochu jiném místě.

A to ještě světice nebyla v takové vážnosti jako v pozdější době, kdy efezský koncil roku 431 potvrdil Kristovu matku jako Bohorodičku. To podepřelo mariánský kult. Nynější stavba pochází z doby Sixta III. z let 432 až 440.

Bazilika Santa Maria Maggiore je jedním z nejvýznamnějších svatostánků ve městě a patří Vatikánu. Několikrát byla ale přestavována. V původním kostele papež Hadrián II. za přítomnosti věrozvěstů Cyrila a Metoděje položil na hlavní oltář bohoslužebné knihy psané ve staroslověnštině a tím povolil jejich užívání.

Legenda o vzniku kostela se dostala do římského breviáře, v roce 1969 ji ale vyjmuli, protože jediné, co bylo prokázáno je, že v létě je v Římě horko. A to je na zázrak trochu málo.

Ale to nevěděl, a také mu to bylo jedno, císař Karel IV. Stojím na Jungmannově náměstí, kostel je zakrytý v průčelí budovou rakouského velvyslanectví, i z Františkánské zahrady je vidět jen horní část.

Přitom v době vzniku, kdy se den po korunovaci své a Blanky z Valois 2. září 1347 rozhodl král Karel IV. chrám založit, stál vně městského opevnění. Karla uchvátila zasněžená římská romance a umínil si přenést ji do Čech, kde bývaly zimy hodně kruté, takže Sněžná by bylo pro Panenku Marii to pravé jméno.

Svatostánek měl být místem příštích korunovací, přitom na Hradčanech již byla rozestavěna Svatovítská katedrála. Co vidíme z chrámu, je jen presbytář. Objekt, jenž měl být při výšce 40 metrů dlouhý přes sto metrů, nikdy nedokončili. Dostavění bylo na žebravých karmelitánech, jimž císař věnoval kostel i okolní pozemky. Z žebrání se ale kostel dostavit nepodařilo.

Římský kostel se stal jedním z nejvýznamnějších ve městě, vše tu probíhalo v poklidu, pražský protějšek měl osudy daleko dramatičtější, zasloužili se o to hlavně pražští radikálové, v podstatě lůza vedená Jeronýmem Pražským. Jeroným byl zlou postavou hnutí, fanatický radikál, v Kostnici ho upálili rok po Husovi. Rozvášněné tlupy v roce 1412 kostel vyrabovaly, areál zpustošily a dokonce sestřelily zvon.

V kostele kázal v roce 1419 i další radikál, Jan Želivský.

Asi dvě stě metrů od mariánského kostela stojí, nyní utopený v městské zástavbě, kostel svatého Martina ve zdi. Ve zdi proto, že zasahoval jednou stěnou do hradební zdi. Zdejší farář Jan z Hradce byl Husovým stoupencem. V kostela roku 1414 začal podávat jako jeden z prvních pod obojí, tj. tělo i krev Páně. Krev – víno – podával z kalicha, odtud název kališníci.

Místo u Panny Marie pustlo, roku 1566 se zřítila klenba, zůstaly jen obvodové zdi. Bohorodička svůj svatostánek vyklidila.

Rozpadající se areál v roce 1603 daroval císař Rudolf II. františkánům, sám stavbu finančně podporoval. Františkány ale nikdo v Praze neměl příliš v lásce, z původně předpokládaného presbytáře vystavěli kostel, který je se svými 31,5 metru výšky jednou z nejvyšších církevních staveb v Praze. Františkáni byli katolíci, v zemi se šířil protestantismus, v Praze byla necelá třetina katolíků a ti byli jinověrci napadáni.

Nejhorší události pro kostel přišly v roce 1611. Vnitřní prostora před chrámem nese název nádvoří Čtrnácti pražských mučedníků. Tabule si většina návštěvníků nevšimne nebo nepátrá po důvodu pojmenování. Odpověď se skrývá v boční, adorační kapli. Většina návštěvníků obdivuje honosnou výzdobu kostela, k mučedníkům nezavítají.

V roce 1611 vtrhli do Čech Pasovští a začali plundrovat a drancovat. Pozval je Rudolf, aby mu pomohli proti Matyášovi, habsburskému bratrovi, který chtěl český trůn. Císařovi se hroutila moc, byl nemocen, nechtěl řešit nějaké nepokoje. Drancovali pasovští žoldnéři najatí Leopoldem Habsburkem, k nim se připojila pražská spodina, ta se k vojákům přidala s vidinou nakradení si. Vraždilo se, drancovalo, znásilňovalo.

Na kostel zaútočilo asi 700 lidí, vedl je berounský dobrodruh Matouš Hovorčovský z Kolivé Hory. Rozvášněné tlupy vtrhly 15. února do františkánského kláštera, krutě v kostele zmasakrovaly tři mnichy, další čtyři v klášteře, nakonec zavraždily i šestici schovanou na půdě.

Akci vyvolaly zprávy, že mniši tajně pomáhali prchajícím pasovským jezdcům, kteří ustupovali z Prahy. Pasovské „dostal“ za hranice Petr Vok, který vyplatil ohromné výpalné za jejich odtáhnutí.

V dubnu 1611 byl nad vrahy mnichů vynesen hrdelní ortel, čtrnáct jich popravili.

V 17. století začalo blahořečení zavražděných mnichů, to pokračovalo na počátku minulého století, vše se zaseklo po komunistickém převratu v roce 1948. Beatifikační proces se táhl až do roku 2012, kdy je Řím uznal za mučedníky, v adorační kapli je hned u vchodu pod oltářem jejich „hrob“.

Areál byl dokončen ve 2. polovině 17. století, ale zdaleka ne v takové míře, jakou si Karel IV. představoval. Barokní výzdoba je impozantní, nachází se zde deset velkých soch zřejmě od Arnošta Heidelbergera. Monumentální je hlavní raně barokní oltář z let 1649–1651, se svými 29 metry je nejvyšším sloupovým oltářem v Praze. Jeho spodní polovina odkazuje na založení stejnojmenné římské baziliky.

Františkánská zahrada ke kostelu přináležející byla původně kostelní užitkovou zahradou. Roste tu tis červený, v roce 1998 vyhlášený památným stromem. V jeho koruně se skrývá soška Panny Marie. Zasadil ho pravděpodobně některý z prvních františkánů, byl tedy svědkem ukrutností.

Za protektorátu zde nechali Němci vybudovat velkou protipožární nádrž, v pozdějších dobách sloužila jako kluziště. Mniši byli odtud vyhnáni v roce 1950.

Zahrada je málokdy přístupná, ale má se to prý změnit.

V římském kostele je pochován maršál Kryštof Heřman Russworm, velitel císařských vojsk, známý z filmu Císařův pekař a Pekařův císař (výborně zahraný Zdeňkem Štěpánkem) jako oživitel Golema.