Kolín - dobře utajený židovský skvost

Kdo se ale nevzdá a vybaví se pokud možno informacemi a mapou, nebude městem, jehož historie sahá až do roku 1261, zklamaný. Už samotná synagoga je dobře ukryta.

„Když se rozhodlo, že se v židovském ghettu postaví škola, byl jediný volný pozemek právě před synagogou, na přístupové cestě k ní. Nová budova pak synagogu dokonale zakryla, což bylo velké plus třeba v době nacistické okupace,“ říká historička Miroslava Jouzová.

Dnes je v bývalé škole v ulici Na Hradbách informační středisko, kde ochotní a vstřícní pracovníci vybaví turisty mapkami a pustí je i na prohlídku synagogy přes dvůr ukrytý za zadním traktem domu hned se dvěma popisnými čísly – 126 a 157.

V synagoze, o níž jsou první zmínky z roku 1512, se dodnes dochovalo několik lavic a raně barokní svatostánek zvaný aron hakodeš z konce sedmnáctého století. K vidění tu jsou i dvě opony zhotovené pro používání v synagogách.

„Ještě před pěti lety tady téměř nebylo žádné vybavení, nyní máme nejen stálou výstavu Žili tu s námi, která popisuje dějiny kolínské židovské komunity, ale podařilo se nám získat na deset let i vzácnou zápůjčku předmětů pocházejících z Kolína od pražského Židovského muzea,“ říká Pavel Kárník, ředitel kolínské knihovny, s tím, že na vitrínu, v níž jsou pláštík, koruna a štít na tóru a opuková pokladnička na milodary, dostali sponzorský dar od Luboše Dobrovského, bývalého ministra obrany a kancléře prezidenta Havla.

Dobrovský do města často jezdí, jeho rodinné jméno je na seznamu lidí, kteří zahynuli poté, co byli v červnu 1942 transportováni z kolínského ghetta do koncentračních táborů. Židovská komunita dnes v Kolíně prakticky neexistuje, nejvíc utrpěla samozřejmě za druhé světové války, a i když obnovila svoji činnost, v roce 1953 zanikla. Židovské památky tak spravuje město Kolín. To nově zbudovalo třeba na ploše nad synagogou – jsme přece v ulici Na Hradbách, v místech bývalého městského opevnění – vinohrad souznění.

„Zasadili jsme tu rulandské červené, odrůdu, kterou k nám dovezl Karel IV. Chceme tady udělat místo nejen na posezení, ale třeba i hrát divadlo,“ dodává ředitel Kárník. V samotné synagoze s výbornou akustikou se pak konají koncerty.

V penziónu U Rabína, který stojí na křížení ulic Na Hradbách a Karolíny Světlé, hned naproti synagoze, vaří košer, tedy podle přísných židovských předpisů, kdy např. maso zabitých zvířat nesmí obsahovat krev a maso a mléko se nesmí míchat ani v hrncích, ani v žaludcích strávníků.

Penzión sice vypadá jako stará židovská stavba, ale jde jen o věrnou repliku původního domu. Zamíříme-li kolem něho dál do ghetta po Karolíně Světlé, narazíme na ulici Zlatou, která své jméno získala nejspíš podle zlatníka, jenž zde bydlel. Hned u vstupu do uličky jsou dva první domy ve své horní části propojeny zděným obloukem se stříškou, tzv. prampouchem.

To už ale opouštíme původní ghetto a přicházíme na nevelké prostranství, které ohraničuje chrám sv. Bartoloměje a soubor kamenných domů, jež pravidelně hrají i v seriálu Ordinace v růžové zahradě – představují vstup do jednoho z televizních barů. I když je chrám se dvěma věžemi chloubou města, je až do letošních adventních svátků kvůli probíhající rekonstrukci zavřený.

Turisté se tak mohou potěšit pouze zvenku pohledem na mistrovské dílo Petra Parléře, stavitele sv. Barbory v Kutné Hoře nebo Katedrály sv. Víta v Praze. Však jsou si taky všechny svatostánky hodně podobné, i když Kolíňané s povzdechem tvrdí, že kvůli práci v metropoli nakonec Parléř jejich kostel nedokončil tak, jak měl.

Kdo se nebojí trochy nepohodlí a svižně se proplete kolem výkopů u kostela, může navštívit nejstarší a zároveň první farní školu v Kolíně z roku 1345, která stojí v rohu chrámové zahrady. Je tu mimo jiné možnost pokochat se původní knihovnou, v níž pracoval zdejší slavný rodák, básník Josef Svatopluk Machar.

Další dům z červených kamenů je městské muzeum, kde si návštěvníci mohou v jeho podzemí prohlédnout, jak se ve městě ve středověku stavělo. „V Kolíně už ve 13. století stavěli kamenné domy, když je zachvátil požár, zničené byly jen střechy a zdi zůstaly stát,“ upozorňuje Miroslava Jouzová a vede nás o pár schodů výš na výstavu asi nejznámějšího zdejšího obyvatele, dirigenta a skladatele dechovek Františka Kmocha.

„O jeho životě máme spoustu dokladů – zachovaly se nejen fotografie, ale jeho muzika třeba i na fono válečcích. Zní ale úplně jinak, než jsme zvyklí, protože tehdejší hudebníci měli jinak naladěné nástroje,“ dodává historička Jouzová.

Od muzea zahýbáme ulicí Karlova na hlavní náměstí v Kolíně, Karlovo náměstí. Soubor zachovalých měšťanských domů – i tady najdeme židovskou stopu, neboť jakmile bylo možné se stěhovat z ghetta, zakoupili tady kolínští Židé hned několik honosných domů – s barokními štíty. Atmosféru narušuje jen ošklivá kostka chrámu konzumu, Baťovy obuvi. Z uliční fronty nejvíce září na severní straně radnice přestavěná v novorenesančním slohu.

Po ulici Pražská zamíříme do Sokolské na starý židovský hřbitov. Cestou míjíme zdevastovaný zámek a zbytky hradeb se zazděnými vstupy – větší byl pro povozy, menší pro pěší.

Vstup na hřbitov je hned vedle sokolovny v Kmochově ulici. Klíče je třeba si půjčit v informačním středisku a návštěvu pokud možno dohodnout předem. „Je tu bez tří náhrobků celkem 2700 hrobů, jsme druhý největší židovský hřbitov v Čechách. Největším lákadlem je samozřejmě náhrobek Becalela, syna legendárního pražského vrchního rabína Jehudy Löwa, ale své příbuzné sem jezdí hledat Židé i z Izraele nebo Ameriky,“ říká naše průvodkyně Miroslava Jouzová.

V západní části hřbitova, který při naší návštěvě v polovině května ještě čekal na zásah zahradníka, se najdou i novější náhrobky, třeba Aliny, babičky uhlobaronů Petschků. Na starém židovském hřbitově se pohřbívalo až do roku 1887, pak jeho funkci převzal nový židovský hřbitov. Ten jako pohřebiště funguje dodnes.