Kaskády na Jeřici, jedno z kouzelných míst vodopádově bohatých Jizerských hor

Hledané místo sice není na turisticky značené cestě, ale i tak je snadno k nalezení. V tu chvíli má Jeřice, zhruba 20 kilometrů dlouhý pravostranný přítok Lužické Nisy, za sebou úvodní necelé dva kilometry. U zmíněného Oldřichova nádherně čistá voda zvyšuje svou rychlost na nakloněné skalní ploše a vzápětí dál spěchá mezi nápadnými balvany.

Vizuálně přitažlivý útvar vytvářejí dvě kaskády – horní má na výšku přes 11 metrů, dolní je o šest metrů nižší, ale i to je na tuzemské poměry pěkně nápadné. Zejména v případě vyšší z obou kaskád je třeba poznamenat, že se o vodopád v pravém slova smyslu nejedná, sklon skalního podloží je relativně malý (dolní partie je přece jen o poznání prudší), ale nic z toho na výsledném dojmu neubírá.

Krásná lokalita obklopená skalami a završená klenbou z korun dominujících buků se řadí k mnohým dalším přitažlivým místům s padající vodou v tomto pohoří (např. vodopády na Jedlové, Bílé Smědé, Černém potoku, Velkém a Malém Štolpichu).

Buky tu kralují, není divu, že jsou v názvu národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny. Ta vznikla v roce 1999 sloučením původních sedmi rezervací a o 22 let později se stala vůbec první českou přírodní památkou zařazenou na seznam UNESCO. Důvodem – a stěžejním předmětem ochrany – je značně zachovaný lesní porost, víceméně nepoznamenaný lidskou činností.

Na území zmíněné rezervace je to od jeřických kaskád jen pomyslných pár kroků. Přesněji vyjádřeno: i po klikatící se komunikaci asi tak čtyři kilometry (rezervace leží v 1. zóně CHKO Jizerské hory). Jako výchozí místo k dalšímu cíli se nabízí Oldřichovské sedlo – je tu mj. i parkoviště.

Před sebou máme zhruba tříkilometrovou cestu po zelené turistické značce ke skalnímu útvaru, který podle pověsti kdysi hostil loupežnický hrad. Dnes zaujme především svou vyhlídkovou nabídkou. Čili vzhůru ke Skalnímu hradu.

Již cestou po zelené – a zároveň naučné stezce Oldřichovské bučiny – turista míjí spousty skal; některé mají i svá jména: za všechny zmiňme například Oldříška či Skalní bránu. Cesta je členitá, místy s citelným převýšením, vhodná je jednoznačně pouze pro pěší.

A pak po krátkém sestupu ukazatel naviguje ke sto metrů vzdáleným skaliskům – a to již jsme u avizovaného „hradu“. Úzký průchod mezi žulovými bloky, pak podobně úzké vytesané schodiště a jsme v cíli. Bedekry zmiňují nepatrné zbytky skalního hrádku, ale ty nejspíš pro většinu příchozích zůstanou neviditelné (na vrcholu jsou pouze patrné jamky vytesané do skály, jež měly být součástí dřevěných konstrukcí).

Zato tu na první pohled zaujme více než slušná vyhlídka; v dálce je mj. snadno identifikovatelný Smrk, nejvyšší jizerskohorský vrchol. Pohledy míří i do „hlubin“ severně se rozkládajícího Frýdlantska.

Archeologové, respektive jejich nálezy, dokládají, že někdy ve 13. až 14. století tu hrádek doopravdy stál, vedla pod ním zemská stezka z Mladé Boleslavi do Frýdlantu. Později měl sloužit jako loupežnický úkryt.

Po vodopádu a skalách v bukovém moři se na závěr mírně posuneme dál na sever – tentokrát do města. Z Oldřichovského sedla je to do Frýdlantu nějakých deset kilometrů.

Už z dálky toto sídlo na okraji Jizerských hor o sobě dává vědět – a to impozantním hradem a zámkem trůnícím na mohutné čedičové skále. Původní gotický hrad se na přelomu 16. a 17. století rozrostl o renesanční zámek (po posledních úpravách v 19. století získal objekt novorenesanční podobu) – a zcela zaslouženě se těší pozornosti návštěvníků. My si dnes ale ověříme, že turistický Frýdlant nenabízí pouze výše zmíněný komplex.

Malou okružní trasu odstartujeme na náměstí TGM. Naprosto nepřehlédnutelná je tu zejména radnice s věží s hodinovým strojem. Dvoupatrová stavba s prvky severoněmecké renesance v samém závěru 19. století nahradila původní radnici z roku 1532.

Oko návštěvníka potěší i další domy a jejich průčelí; spočine rovněž na soše Albrechta z Valdštejna, jemuž se Frýdlant v časech krátce po Bílé hoře stal „titulárním sídlem jeho rozsáhlých držav (skutečné sídlo si však Valdštejn vybudoval v Jičíně)“, jak poznamenává jedna z kapitol publikace Průvodce po památkách ve správě Národního památkového ústavu (autor Karel Kuča a kolektiv).

Dříve než se napojíme na modře značenou turistickou stezku a vydáme se jižním směrem na Křížový vrch, za zastávku stojí kostel Nalezení sv. Kříže v blízkosti náměstí. Díky několika přestavbám se z kostela stal mix různých slohů, což mu ovšem na důstojnosti neubírá. Úvodní verze vyrostla na místě starší svatyně sv. Kateřiny v roce 1551.

Vzápětí překonáme řeku Smědou a mezi domy stoupáme mírně vzhůru. Dříve než vkročíme do stínu lesa – opět s převažujícími buky – míjíme další svatostánek. V tomto případě se jedná o kostel Krista Spasitele. Vybudován byl na samém počátku minulého století (1902-1903) ve stylu gotizující secese. Od roku 1952 je v majetku Církve československé husitské.

U kostela se napojujeme na modrou turistickou značku, jež se nám stane průvodkyní až do finále frýdlantské vycházky. Jak již vyplývá z názvu Křížového vrchu, součástí trasy jsou zastavení křížové cesty, ale i řada působivých vyhlídek na hrad a zámek. K němu to ostatně není daleko, takže kdo zatouží po pohledu (exteriérovém či interiérovém) hezky zblízka, nic mu v realizaci nápadu nebrání. Ale to již je (či může být) jiná kapitola…