K devastaci severočeského klenotu přispěli i sami Češi. Po řádění armád už není stopy

Labe si líně plyne směrem do Německa. Procházím se po levém břehu řeky, odkud se mi naskýtá krásný výhled na děčínský zámek. Podle oficiálních stránek jde o jeden z nejstarších památkových objektů na území České republiky; první nepřímá zmínka pochází z 10. století, první přímá písemná zmínka je pak doložena k roku 1128. Tisíciletá historie stavby je spletitá, plná zajímavostí a je spjatá s mnoha zvučnými jmény.

V místech dnešního zámku, na rozlehlém skalním masivu, mělo stát zřejmě už koncem 10. století dřevěné hradiště, jehož úkolem bylo strážit labskou obchodní cestu. Za vlády Přemysla Otakara II. bylo nahrazeno kamenným hradem, jehož podoba je ovšem neznámá. I proto, že byl v roce 1444 vypálen a zbyly z něj jen fragmenty.

Výrazný rozvoj zažila památka až ve druhé polovině 16. století za vlády saských rytířů z Bünau, kteří jednu z částí hradu přestavěli na renesanční zámek. Jeho současnou podobu mu však vetkl až hraběcí rod Thun-Hohensteinů pocházející z oblasti Jižního Tyrolska. Za vlády Habsburků šlo o významné šlechtice, z nichž mnozí zastávali i důležité politické nebo církevní funkce.

Thunové provedli dvě zásadní rekonstrukce, při nichž byl zámek vizuálně sjednocen, a vznikla během nich i hodinová věž, která dodává památce nezaměnitelnou siluetu. Postaveny byly také zahrady – Růžová zahrada shlížející na centrum města a Jižní zahrady, které se kdysi pyšnily skleníky plnými kamélií, orchidejí či dalších tropických rostlin. Poprvé v Evropě tu také roku 1852 vykvetl největší leknín světa viktorie královská.

Ve 20. století se Jižními zahradami ozývalo spíše než cvakání zahradnických nůžek klapání vojenských bot. Střídající se armády tu měly garáže, dílny, stáje i vepřín. Zrekonstruované terasy s malebným čajovým pavilonem a bílým Zahradnickým domem tuto neslavnou éru už dnes ničím nepřipomínají – místo pachu benzínu či kolomazi tu voní kvetoucí levandule a pohodovou atmosféru umocňuje zurčící fontána či korzující návštěvníci.

Na terasách stojí i malá vinice, z druhé strany se zámeckým příkopem líně procházejí pávi a svým barevným peřím a načepýřenou korunkou přitahují zraky místních. V létě ze zahrad sálá idylka a dobu, kdy zámek sloužil jako kasárna, už opravdu nic nepřipomíná.

Ještě před třiceti lety byla však situace výrazně odlišná. Zámek byl se svými oprýskanými zdmi, vyvrácenými dveřmi a vymlácenými okny tichým svědkem turbulentního 20. století, protože každá z armád, které se tu vystřídaly, zanechala památku v ještě žalostnějším stavu. I proto se v ní prakticky nezachoval původní mobiliář a interiéry jsou spíše stroze vybavené.

Hlavní přístupová cesta k zámku vede takzvanou Dlouhou jízdou. Ta společně s Růžovou zahradou aktuálně prochází rozsáhlou rekonstrukcí a je až do prosince nepřístupná.

Na české poměry unikátní cesta, dlouhá 292 metrů, je ohraničená dvěma zdmi a byla zbudována v poslední třetině 17. století za vlády Maxmiliana Thuna, kdy probíhala jedna ze zmíněných barokních přestaveb celého komplexu. Ve stejně době vznikla i malebná Růžová zahrada, tehdy zvaná Lóžová. Původně ji zdobilo množství soch, vodních kanálků či fontán, tyto prvky však byly zničeny v 19. století v rámci opevňovacích prací za napoleonských válek.

Současné jméno daly zahradě samozřejmě růže. Za běžného provozu jich tu v létě kvetou stovky – místní rosarium bylo proslulé po celé monarchii. Okrasná terasa na skalním úbočí vede od saly terreny až k baroknímu glorietu, z nějž se návštěvníkům naskýtá jeden z nejhezčích výhledů na centrum Děčína. V bezprostřední blízkosti lze vidět historické domy v Křížové ulici a kostel Povýšení svatého Kříže, v dáli pak vrch Kvádrberg nebo rozhlednu Sokolí vrch.

Vyjma Dlouhé jízdy se dá do areálu děčínského zámku dostat i z několika dalších směrů – buď po zalesněných svazích vedoucích pod Růžovou zahradou, anebo přes Jižní zahrady. To je vzhledem k probíhající rekonstrukci v tuto chvíli také jediná smysluplná cesta. Vede navíc kolem nenápadného bílého domku, kde se do rodiny panského lékaře narodil Miroslav Tyrš. Zakladatele Sokola a nejvýznamnějšího děčínského rodáka připomíná také socha stojící na Smetanově nábřeží pod zámkem.

Hlavní nádvoří zámku, který v 19. století hojně navštěvoval skladatel Fryderyk Chopin, přičemž tu zkomponoval i Děčínský valčík, je rozlehlé. Jeho podstatnou část zabírají dva masivní památné stromy – jeden listnáč a jeden jehličnan. Uvnitř budovy se nachází Státní okresní archiv, kavárna i restaurace, do přední části památky s věží lze nahlédnout v rámci prohlídek.

Jak už bylo zmíněno, původní mobiliář se nedochoval, což je škoda. Díky rodu Thunů se tu totiž v minulosti nacházela i jedna z největších knihoven v Čechách, obsahovala přes 70 tisíc svazků.

I bez bohatého vybavení však dokáže děčínský klenot zabavit na několik hodin. Jižní terasy, do nichž se na rozdíl od Růžové zahrady neplatí vstup, lákají k obyčejnému poflakování na lavičkách, konají se tu také různé kulturní akce, včetně koncertů.

Před letním sluncem lze ze zámku prchnout do stínu stromů na nedaleké Mariánské louce, která v historii města hraje rovněž zásadní roli. Zřejmě až do 16. století se tu nacházela osada s kostelem Panny Marie, jenž dal místu jméno. A kdo by hledal spíš aktivní odpočinek, ten může na druhém břehu na Pastýřské stěně zdolat populární městskou ferratu, případně zamířit po cyklostezce do Německa.