Johanka, manželka husitského krále Jiřího z Poděbrad, byla i úspěšnou válečnicí

Na svět přišla kolem roku 1430 v rodině mocných pánů z Rožmitálu, kteří byli odnoží Buziců, jednoho z nejstarších a nejmocnějších rodů.

Území Rožmitálu (německy Rosenthal čili Růžové údolí) bylo osídleno podle archeologických nálezů již v 10. století. Písemně je osada zmiňována v roce 1265. Hrad, kolem nějž vzniklo město, nyní asi se 4300 obyvateli, nechal vystavět Oldřich z Rožmitálu. Jako třetí majitel panství je zapsán Protiva z Rožmitálu, ten daroval půlku panství i města Pražskému arcibiskupství, to znovu získalo po roce 1989 hradozámek zpět.

Když přišly husitské války, Rožmitálští o majetek přišli, ale po delší době se panství zase podařilo zcelit. To tu sídlil bratr Johany pan Jaroslav Lev, vzdělanec a politik ve službách Jiřího z Poděbrad. Rožmitálové se zadlužili a museli své panství prodat Floriánovi z Gryspachu, jehož vnuci o majetek přišli po Bílé hoře.

Poté opět přišla církev z Prahy, respektive její arcibiskupové - Arnošt Vojtěch z Harrachu městu přiznal mnoho výsad, Vilém Florentin Josef Salm tu často pobýval. Církvi ho opět znárodnili v roce 1948. V objektu měly Státní lesy kanceláře a byty.

Koncem století se pokusil podnik o rekonstrukci, tu ale nedokončil. V roce 1994 objekt znovu získalo Pražské arcibiskupství, nyní ho drží soukromá společnost Trinity COOP. O jeho záchranu usiluje sdružení Rožmitálský zámek z.s. Snaží se se souhlasem majitele objekt udržet ve stavu, aby omezilo jeho chátrání a provádí drobné opravy. V červnu pořádají každoročně Den s českou královnou, v sezoně tu probíhá řada kulturních akcí.

Manželky panovníků na českém trůně většinou stály ve stínu svých mužů, i když ale třeba Přemyslovny také hýbaly dějinami. Většina jich hlavně podporovala charitní záležitosti, zapojeny byly i do církevních.

Johanka z Rožmitálu (asi 1430 až 1475) byla výjimkou, ve státnických záležitostech zastupovala krále a manžela Jiřího z Poděbrad. Ten neustále válčil s rozhádanou domácí šlechtou, nebo svým bývalým zetěm, uherským králem Matyášem Korvínem.

Jiří z Poděbrad se dostal na trůn v době, kdy byla podepsána takzvaná basilejská kompaktáta, podle nichž měli v zemi svorně žít kališníci i katolíci. Jenže to byla i doba bezvládí, po Lipanech se začaly rozmáhat panské spolky, landfrídy, kde se dávali dohromady šlechtici, kteří již chtěli v zemi klid a mír. Přesto se ale v zájmu přerozdělení majetku občas pustili do sebe, to se rvali jako psi o kost.

Nejváženější se stal landfríd východočeský, z něhož se začal mezi ostatními do popředí drát Jiří z Kunštátu, později i z Poděbrad psaný. Stal se postupně zemským správcem, zastupoval mladičkého Ladislava Pohrobka, syna Albrechta Habsburka.

Než se mohl Pohrobek ujmout trůnu, zemřel, na tu dobu záhadně, prý že náhle. Okamžitě se objevilo podezření, že ho otrávili Jiřík, Johana, Jan Rokycana a řada dalších. Fámy o vraždě by vydaly na solidní detektivku. Nynější výzkumy zjistily, že příčinou Pohrobkova skonu byla akutní leukémie.

Nakonec česká elita zvolila Jiříka za krále. Oženil se s Kunhutou ze Šternberka, ta zemřela roku 1449 při porodu dvojčat. Po dvou letech se Jiřík oženil podruhé, potřeboval mít po svém boku ženu, která by mu byla oporou v soukromí a starala se i o jeho děti.

Na scéně se objevuje vzdělaná i půvabná šlechtična, katolička Johana, a tak se na trůnech usadily obě uznávané konfese. Její korunovace byla velkým vítězstvím, pocházela jako její manžel z panského stavu. Aby papežská kurie uznala jejich volbu, museli tajně před korunovací přísahat, že v království nestrpí kacíře. To provedli, kacíři podle nich nebyli utrakvisté, ale zejména příslušníci Jednoty bratrské, kteří byli přísně trestáni.

Johana byla velmi akční a aktivní. Na její popud se vydal její bratr Jaroslav Lev z Rožmitálu s Václavem Šaškem na cestu do západní Evropy, ta měla přimět panovníky ke společnému postupu proti Osmanům. Výpravu v letech 1465 až 1467 popsal Alois Jirásek v povídce Z Čech až na konec světa. Mise bývá označována jako středověký pokus o evropskou unii.

Jiřík byl mistr kompromisů. Snažil se se všemi vycházet, nakonec na to dojel. Papežovi se přestaly líbit kališnické, tedy „kacířské“ Čechy, a když s tím král nic nehodlal dělat, přišla klatba. „Husitský král“ byl zbaven formálně majetku i koruny, toho využil jeho bývalý zeť, uherský panovník Matyáš Korvín, a vpadl do Čech.

Tak začaly války s Uhry, k tomu ještě musel Jiřík krotit domácí šlechtu, která se neustále proti němu spolčovala. Korvín se prohlásil roku 1469 v Olomouci českým králem, uznala ho část šlechty.

Jiřík byl už hodně nemocný, Johana dočasně vládla jako regentka. Když Korvín v roce 1670 vtrhl znovu do země, Jiřík ho s vojskem čekal na Moravě. Královna se v tu chvíli proměnila v českou Johanku z Arku. Svolala zemskou hotovost a postavila se do jejího čela. Asi ne v plné polní, ale určitě velmi rezolutně, zvednout do sedel šlechtickou elitu nebyla maličkost.

Proradný Korvín se musel stáhnout. Dvaadvacátého března roku 1471 král Jiří zemřel. Byl už tak tlustý, že nemohl chodit. Žádná štíhlá postava, jak je zpodobněn na Brožíkově obrazu či odlit z bronzu na koni na náměstí v Poděbradech.

Královna vdova se snažila do volby nového krále udržet zemi v klidu. Na trůn se chystal Korvín, ale i Jiříkův favorit, patnáctiletý Polák Vladislav Jagellonský, synovec zesnulého Ladislava Pohrobka. Toho nakonec v Kutné Hoře 27. května 1471 zvolili českým králem.

Johanka se odstěhovala do věnného města českých královen Mělníka, ale i odtud se aktivně zajímala o politiku na české scéně.

Zemřela 12. listopadu 1475. Jejím přáním bylo pohřbení v Mělníce. Zřejmě ji ale převezli na Pražský hrad, kde je pohřben v katedrále svatého Víta Jiřík. Ale její ostatky se zatím nenalezly, možná je „husitská královna“ pochována v Anežském klášteře.

V perfektně vedeném Podbrdském muzeu najdete Památník Jakuba Jana Ryby, je tu i expozice historických aut. Ve Starém Rožmitále stojí unikátní Cvočkařské muzeum. V kostele Povýšení svatého Kříže hrával ryba na varhany, tady poprvé zazněla jeho vánoční mše. Na hřbitově je jeho hrob, život si vzal sám v lese na nedaleké Voltuši. Dlouho ho jako sebevraha odmítali pochovat na hřbitově. Jeho ostatky uložili na starém morovém hřbitově za obcí. Vykopali ho až po 40 letech a pochovali na hřbitově u kostela ve Starém Rožmitále.

Johana nebyla zřejmě nikdy zobrazena, stejně tak Jiřího portréty a sochy jsou z pozdějšího období.