Jihočeským Pískem za památkami i po stopách básníka

Od samotného muzea, sídlícího v prostorách píseckého hradu, je to k památníku necelých 500 metrů chůze. Cestou narazíme na další místa s Heydukovým pobytem zde související i jemu věnovaná.

Dům je snadno k poznání, nelze přehlédnout zdobené klenuté novorenesanční štíty a nad vchodem pamětní desku věnovanou Heydukovi. Vyobrazení labutě a okřídleného koně Pegasa na sgrafitových výjevech pak nabízí symboly básnictví. V prvním patře je možno nahlédnout do prostor Heydukem obývaných, do míst, kde poslední více než dvě desítky let žil a kde i zemřel.

Osud zavál básníka do Písku roku 1860, kdy nastoupil na zdejší vyšší reálce jako profesor technického kreslení, stavitelství a krasopisu. Tou dobou byl již respektovaným veršotepcem, roku 1868 byl jedním z autorů zastoupených v almanachu Máj.

Od působení v Písku odskočil roku 1876, kdy přijal místo na I. reálném gymnáziu v Praze. Písek mu učaroval, a tak se hned roku 1877 do něj vrátil, jistě i proto, že předtím ho okouzlila i jeho o čtvrtstoletí mladší žákyně Emílie Reinerová, dcera píseckého restauratéra, kterou si v jejích sedmnácti letech vyhlédl za nevěstu a v roce návratu se s ní oženil.

Zprvu manželé bydleli v domě s výhledem do Palackého sadů (známý je coby Reinerovský), roku 1899 Heyduk zadal vyhotovit projekt na dům, kde dnes sídlí jeho památník, stavba byla dokončena roku 1900. Architektem byl Jan Koula, z jehož práce za zmínku stojí minimálně některé jeho pražské stavby, jako novorenesanční Suchardova vila, jeho vlastní, tedy Koulův dům v Pařížské ulici nebo rodinná vila v Bubenči.

Památník seznamuje návštěvníky i s tragickými momenty básníkova života. Jeho první dcera Jarmilka zemřela, ještě než byla pokřtěna, roku 1878 coby tříměsíční. Do Písku dorazivší a nic netušící kmotr Jan Neruda, přítel Heyduka, ji již nezastihl živou. S bolestí v srdci se toulal kolem Otavy i na Hradišti poté, co bez rozloučení opustil dům přítele a smrti.

Když se pak málomluvný navečer navrátil, oznámil, že aby je ponechal v slzách nerušené, tak na druhý den odjede za svým bratrancem do Vlachova Březí. Odtamtud jim poslal vzkaz, že se opět vrátí v lepších časech a že na nočním stolku v místnosti, kde spal, zanechal verše věnované Emilce, matce mrtvé dcerky. A teprve tehdy básník vkročil do Nerudovy ložnice a našel tam báseň, známou coby Balada dětská.

Další rok opravdu znovu Neruda přijel, spolu s Heydukem vyráželi do Píseckých hor i jinam po okolí a Neruda, opojen krajem, Heydukovi sdělil, že právě zde jistě sepsal své sbírky Lesní kvítí a Dědův odkaz. Z Dědova odkazu pochází nezapomenutelné verše: Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá…, avšak tato muška Heydukovu rodinu oblétla velkým obloukem roku 1884, kdy ve věku čtyř let zemřela jejich druhá dcera Lidunka.

Domem Heydukových prošla spousta jeho přátel a významných osobností, roku 1920 básníka o jeho 85. narozeninách navštívil prezident T. G. Masaryk (ta tam asi byla jejich rozepře ohledně pravosti rukopisů, kdy se Heyduk přidal k honu na TGM verši: „Vás věru nezrodila matka česká; spíš netvorná, zlo sálající saň; jež nad hlavou nám perutěmi tleská; a stále žádá české krve daň“).

Adolf Heyduk v tomto domě zemřel roku 1923. Pochován byl podle svého přání na Vyšehradě, jeho pohřeb se účastí lidu srovnával s pohřbem státníka. Vdova Emílie odkázala dům městu s tím, že bude sloužit jako básníkův památník.

A tak se i stalo; současná expozice představuje Heydukovu jídelnu se salonem, pracovnu s knihovnou, nahlédnout lze do části kuchyně nebo obhlédnout ve Vídni nádherně zpracovanou keramickou toaletní mísu.

Autentičnost podtrhuje spousta dobového secesního nábytku, fotografie, drobné předměty, knihy, obrazy i písemnosti. Informace poskytuje jak projekce filmu – dojde v ní i na známou interpretaci básně z filmu Škola základ života –, tak odborný výklad průvodkyně. Nahlédnout lze do části zahrady za domem, v době pobytu básníka podstatně rozlehlejší.

Toulky Pískem nabízejí další stopy Heydukova dlouhodobého pobytu – lze se zastavit buď u restaurace U Reinerů, v protilehlých Palackého sadech obhlédnout Heydukovu sochu z roku 1935 (její autor sochař Otakar Švec to ve své tvorbě vzal přes Karla IV., Heyduka a Masaryka až po Stalinův pomník na Letné), nebo před domem U koulí, kde Heyduk pobýval ještě coby mládenec. Budova reálky poblíž hotelu Otava, dnešního gymnázia, kde později vyučoval, stále stojí, jeho pedagogické počátky na reálce lze připomenout na Alšově náměstí.

Při návštěvě Písku tedy krom starého Kamenného mostu nebo muzejní expozice v hradu stojí za návštěvu i Heydukův památník, možná zbytečně přehlížená připomínka dávno vyhaslého života člověka, který se stal jednou z ikonických kulturních postav zdaleka nejen regionálního významu.

Pozn.: Šumavský rodák Jaroslav Šperl, autorův děda, byl předsedou, hercem a režisérem pražské Besedy Heyduk, osobní návštěvou zavítal do Heydukova domu za paní Emílií Heydukovou, vdovou po básníkovi. Bohatá dokumentace činnosti Besedy včetně korespondence byla předána nedávno správě památníku.