Jedním z nejfotogeničtějších míst pražské Malé Strany je Jánský vršek

Na malém území je toho mnoho k vidění. Všechny domy mají své příběhy, každý by vydal na nové Povídky malostranské, jak nám je kdysi předložil Jan Neruda.

Jenže pryč je doba malostranských figurek, hokynářů, živnostníků, úředníčků, paní a pánů domácích. I hospůdek a lokálů. I mansardové byty a pavlače povětšinou zmizely, přesto je z rampy od Hradu stále romantický pohled na červenou střešní krytinu a řadu komínů. Malá Strana je nesmírně fotogenická, kdykoli sem zavítáte, objevíte něco zajímavého.

Výprava začíná v přeturistikované a velmi komerční Nerudově ulici, kde stojí za to si všimnout nádherných domovních znamení. Horší to je již s většinou historických domů, které jejich majitelé změnili v různorodé obchody nabízejících zboží, jaké dostanete v podobných místech po celém civilizovaném světě.

Nerudova ulice vedoucí od Malostranského náměstí se dříve nazývala Ostruhová, či Krokvová, to bylo za časů spisovatelova života. Jedná se o nejstrmější pražskou ulici, jejím pokračováním je Úvoz, který končí na Pohořelci.

Strmé stoupání tu bylo vždy velkým problémem pro koňské povozy, které tu jezdily většinou přes Karlův most. V době, kdy se Elektrické dráhy královského hlavního města Prahy rozhodly město propojit městskou dopravou, se zde vynořil takřka neřešitelný problém.

Tramvaje by to nevyjely, i když padl návrh na ozubnicovou dráhu, omnibusy, později zvané autobusy, měly slabý pohon pro směr nahoru, dolů zas byl problém s brzděním. Uvažovalo se i o lanovkách, nic z toho neprošlo.

Po vzniku republiky už byly k dispozici silné vozy, takže se konečně mohlo jezdit.

Z malé odbočky, která nás směrovala vzhůru, odbočíme naproti domu U Zlaté podkovy do ulice Jánský vršek. Podkova na domě č. 220/34 je trochu zvláštní znamení. V lunetě je vyobrazení svatého Václava, jehož bělouš má zlatou podkovu. Ta je ještě zvětšená a pozlacená zavěšena pod obrazem. Jev velmi neobvyklý a hodně focený.

V domě vedle bydlel jeden z největších znalců Prahy, historik a chodící encyklopedie Václav Vilém Štech. V dobách černobílé televize byly jeho výlety po historii metropole pohlazením po duši, i když značná část objektů vypadala jako z reklamy na nicotu a ponuro.

Ulice Jánský vršek sestupuje do Vlašské, pojmenované podle Italů, kteří tu žili. Je zvláštní, půlka je tvořena dlažbou, po té jezdily povozy, schody jsou odděleny zídkou se zábradlím. Tady někde se rozprostírala osada Obora, počátky se datují do 12. století. Na domě u Tří zlatých korun uvidíte jedno z nejstarších pražských označení ulic, švabachem psaný nápis Johannesberg G: (asse) a číslovky 310-328.

Proti „zlatým korunám“ se nachází dům s podivným názvem U osla v kolébce. Měl tu pobývat známý alchymista Edward Kelley působící na dvoře Rudolfa II., známe ho z dvojfilmu, historické komedie Císařův pekař a Pekařův císař, kde mága představoval Jiří Plachý.

Nyní v domě najdeme zde Muzeum magie a kouzel. V přízemí je útulná hospůdka. Renesanční věž je přístupná šnekovým schodištěm. Legenda praví, že Kelleymu za podvody uřízli v rodné Anglii uši. Když se mág obdivovaný Rudolfem II. usídlil v Praze, zavolala ho žena, která v domě také bydlela, k nemocnému dítěti, chlapec přitom zahlédl jeho hlavu bez uší a zaječel. Magistr se rozčílil a dítěti přičaroval oslí hlavu s dlouhýma ušima. Žena se chodila modlit do kostela k Panně Marii, ta jí samozřejmě vyhověla a oslí uši zmizely. Muzejní expozice je velmi zdařilá, zaujme všechny věkové kategorie, pro méně pohyblivé je problémem ono avizované schodiště.

Po pár krocích do Šporkovy ulice narazíte po levé straně na krucifix a dvě tabule zavěšené na zeď. Hlásají, že tu byl pohřben geniální stavitel Jan Blažej Santini-Aichel a rytec Jiljí Sadeler.

Za zdí se nacházel dávno zrušený hřbitov, pochován tu byl i architekt Anselmo Lurago a další významné osobnosti. Stály tu i dva kostely. Někdy se dá i vejít do dvora, hřbitov se rozkládal mezi kostely svatého Matěje a Jana Křtitele. Z Matěje se zachovaly zbytky, druhý asi byl farní a už nestačil, tak postavili další. Ale je to jen dohad.

Po zdivem, které zbylo z kostela Jana Křtitele, se našlo zdivo z románské rotundy. Kostel zrušili při josefinských reformách v roce 1784. Osvícený císař z hlediska kulturních památek napáchal dost škod. Kostel v roce 1808 přestavěli na klasicistní dům. Zdivo svatého Matěje je ukryto v domě U Tří zlatých korun, nyní využívaného jako hotel s restaurací. Hřbitov zrušili ve stejném období jako kostely.

V ústí slepé Jánské uličky zaujme neorenesanční výzdoba Kremlovského domu. Fasáda vypadá jako stará, ale jde o chiaroscuro, není to tedy žádné sgrafito. Krásný dům postavili někdy koncem 17. století. Fasáda vznikla až v roce 1878. Technika chiaroscuro (šerosvit) je malba na omítku. Sgrafito je proškrabávání světlejší vrstvy omítky na spodní tmavou.

Proti Kremlovskému domu stojí dům U Kamenného ptáka. Z malého plácku můžeme vyjít úzkou Jánskou uličkou, na jejím konci stojí zadní trakt domu u Bílé řepy. V domě bydlel vynikající herec a téměř nerudovská postava Josef Kemr, o kterém se tradovalo, že spí v rakvi. Viděl jsem ho mnohokrát oknem z Nerudovky, když hrál večer v osvětleném, ale zavřeném okně, na housle.

U Řepy žil a nešťastné zemřel na otravu plynem básník Václav Hrabě. Jeho básně skvěle přednášel v Malostranské besedě Mirek Kovařík. Byl to zážitek ho poslouchat, vždy měl vyprodáno. Hraběte Kovářík objevil, z pozůstalosti připravil k vydání několik sbírek – Stop-time, Blues pro bláznivou holku, Blues v modré a bílé. Hrabětovy básně zhudebnil Vladimír Mišík.

Fasáda porostlá vínem patří zadnímu traktu domu U draka, tady žila matka proslulého barokního malíře Petra Brandla.

Ulička končí zadními trakty domů U Zeleného Jelena a Birmanovského domu. Vrátíme se zpět ke Kamennému ptákovi a pokračujeme dál.

Šporkova ulice se trochu větví a malinko stoupá, před námi se objeví bohatě zdobené průčelí U Kameníka. Také se mu říká U Nejsvětější trojice, tomu odpovídá výzdoba fasády, pod střechou zakončená Božím okem.

Dům patřil slavnému kamenickému mistru Andreasi Krammerovi, byl i stavitelem pražského opevnění. Krammer miloval novogotický sloh, zachránil i rozpadající se katedrálu svatého Víta. Dům má rozsáhlý dvůr, ale tam se těžko dostanete.

Kus života tu strávil malíř Jan Zrzavý. Starší generace pozná průčelí z oblíbeného seriálu kamarádi, roli Válečka tu vyfasoval Marek Eben.

Malou předzahrádkou na sebe upozorňuje dům U Bílé vody. Známe ho z filmu Adéla ještě nevečeřela, byl použit i v seriálu Hříšní lidé města pražského v epizodě Letní přeháňka.

Ulice se lomí do Vlašské. Projdeme kolem průčelí paláce Picolommini, někdy se mu říká Martinický nebo Šporkův. Dnes patří kongregaci milosrdných sester sv. Karla Boromejského.

Pod ním navazující je vlašský špitál, areál má velmi pestrou historii, nyní se tu nachází Italský kulturní institut patříc pod italskou ambasádu. Vlašský je proto, že v oblasti sídlili Italové (Vlaši), povětšinou umělci, kteří se nedokázali prosadit doma a multikulturní rudolfínská Praha pro ně byla příležitostí se uplatnit.

Proti špitálu stojí mohutná budova Lobkovického paláce, původně postaveného Přehořovskými z Kvasejovic. Pro Lobkovice ji zvětšil a přestavěl italský architekt Alliprandi. Lobkovicové sídlo prodali v roce 1927 československému státu, svůj úřad tu mělo Ministerstvo školství a národní osvěty. Od roku 1974 v něm sídlí velvyslanectví Spolkové republiky Německo.

V září 1989 zde došlo k celosvětově historické události. Přes kovový plot palácové zahrady vstupovaly na pozemek tisíce občanů NDR, kteří se chtěli dostat do Spolkové republiky. Nastala zde velká krize, ulice byly ucpány odstavenými auty, došlo ke značným hygienickým i zásobovacím problémům. Vše se zlomilo, když ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher oznámil utečencům, že cesta na západ je volná.

Prostranství před ambasádou je plné historických domů označených pestrými domovními znameními.

Sejdeme-li Vlašskou o několik desítek metrů níž, odbočíme zpět na Jánský vršek, který se lomí do úzké a dlouhé Břetislavovy ulice, dřív se jmenovala Truhlářská, ale říkalo se jí i Umrlčí.

Ve středověku tu nosili chudí obyvatelé své zesnulé příbuzné na zádech, aby z okolojdoucích vyžebrali nějaký grošík. V ulici musel být pěkný puch, zvyk byl úředně zakázán roku 1567.

Nyní je levá strana povětšinou obsazena hotely, pravá jsou zadní trakty domů Vlašské ulice.

Vyjdeme do dlouhé ulice Tržiště, po pravé straně stojí palác, v němž sídlí velvyslanectví USA.

Ve středověku tu končila Praha, tady stály hradby z doby panování Přemysla Otakara II., který Malou stranu založil. Tenkráte tu tekl Malostranský potok pramenící na Petříně.

Ústí Břetislavovy ulice zaujímá barokní dům U Ježíška. Krásné průčelí se změnilo již za socialismu, v průčelí býval krám a balkonek se svatým obrázkem. Nyní ho vlastní hotelová společnost, sice luxusní sídlo, ale s bývalým objektem má pramálo společného. Staré se nahradilo novým, a když nakouknete do procovských prostor, darmo mluvit.

Proti ambasádě stávala renesanční kašna zdobená prolamovanou mříží. V průběhu minulých let ji někdo ukradl. Vedle je minislužebna policie střežící protilehlou ambasádu. Strážci pořádku zaznamenávají průjezd vozidel…

A tady se pomalu s Jánským vrškem rozloučíme. Můžeme se ještě vydat kole Ježíška vzhůru a dostaneme se k tradiční spolkové restauraci Baráčnické rychtě. Baráčnickou obec založili v roce 1875 v Kolíně.

Její příslušníci měli a mají za úkol zachovávat staré české obyčeje a kroje. Zdejší hospoda je v rukou Malostraňáků od roku 1926.

Ve výčepu o kus dál jsem dost často potkával herce Martina Štěpánka, to tu desítka stála tuším 1,70. Pak už zbývá projít úzkým průchodem do přeturistikované Nerudovky.