Jeden malebný vodopád za druhým? V českém údolí je může během chvilky spatřit úplně každý

Špindlerův Mlýn necháváme za sebou a vstupujeme do lesa. Brzy se ocitáme na rozcestí – jedním směrem bychom se dostali do Labského dolu a pak výše na hřebeny Krkonoš, na programu dnešního dne je ale spíše pohodová vycházka, a tak zabočujeme vpravo do údolí Bílého Labe, říčky, která pramení nedaleko Luční boudy.

Divoký tok má členité a balvanité koryto s řadou žulových stupňů, a tak se na něm nachází opravdu mimořádný počet vodopádů či kaskád. Informační tabule hlásá, že těch významnějších je celkem jedenáct. Vzhledem k této raritě je říčka značně zpěněná, a proto se jí v minulosti říkalo Bílá voda či Bělá.

Vydáváme se směrem k Boudě Bílé Labe po takzvané Weberově trase, která patří mezi nejstarší turistické cesty v Krkonoších, zpřístupněna byla roku 1891. Jméno nese po vrchlabském děkanovi a čelném představiteli místního turistického spolku Wenzelovi Weberovi, jenž se v Krkonoších zasadil o zřízení mnoha značených tras.

Asfaltka vedoucí od Dívčích lávek lesem je vskutku nenáročná a stoupá jen mírně. I proto na ni vyráží řada rodičů s kočárky, vhodná je také pro vozíčkáře. K Boudě Bílé Labe to jsou zhruba čtyři kilometry, od chaty lze pokračovat ještě dál až k Luční boudě, ale to už je klasický horský terén.

Po cestě do cíle napočítáme vodopádů pět. Je to za stromy trochu schovaný Velký vodopád, Velký skok, Balvanový vodopád, Dlouhý vodopád a Plotnový vodopád. Ani jeden z nich není bůhvíjak vysoký či mocně burácející, rozhodně jim však nechybí kouzlo. K Velkému skoku je možné pohodlně sejít a chvíli se vyhřívat na přilehlých kamenech.

Další kaskády pokračují za Boudou Bílé Labe, z těch významnějších je to třeba Lavinová peřej. Právě laviny se značně podílejí na rázu místní krajiny, a to nejen ty sněhové. Za silných dešťů se tudy někdy valí bahnito-kamenité proudy sjíždějící ze strmých svahů. Kvůli zvýšenému riziku je cesta od boudy směrem vzhůru do hor v zimě uzavřená.

Na Weberově cestě je znát jednak to, že je velmi nenáročná, a také to, že si to po ní štrádujeme během víkendu, kdy do Krkonoš míří zvýšené množství návštěvníků. Zatímco předchozí den jsme přímo na hřebenech potkali za celý den sotva třicet lidí, v sobotu někoho míjíme prakticky neustále.

I proto se po krátké občerstvovací přestávce rozhodneme vrátit zpátky do Špindlerova Mlýna po úbočí Kozích hřbetů. Je to už výraznější stoupání, a navíc po chodníčku tvořeném kameny. Přesto nic, co by člověk v běžné kondici nezvládnul ujít. V nejvyšším bodě cesty se otevírá hezký výhled do údolí a na hřebeny.

Trasa vede pod Železným vrchem, na který by šlo rovněž vystoupat pro lepší výhledy. Ale to zas jindy, shodujeme se s mým doprovodem. Místo toho se nakonec vynoříme nad Špindlerovým Mlýnem u Biskupské vyhlídky.

Cestou do centra se zastavujeme ještě u kaple Poslední večeře Páně nebo malebného kostelíku sv. Petra, jehož zvon o sobě dává přes den vědět každou čtvrt hodinu. Mapku celé trasy naleznete níže.