Jarní výšlap: V závějích na Krakonošovu horu

K výšlapu nahoru jsme si vybrali obtížnější variantu. Když už máme královnu českých hor pokořit, tak ať to stojí za to. Z centra Pece pod Sněžkou tudíž vyrážíme na asi sedmikilometrový pochod po modré. Přála nám i horská služba, která snížila stupeň varování před lavinou. Tento rok si již Krkonoše svou lavinovou daň vybraly.

Kolem řeky Úpy podcházíme lanovku a zjišťujeme, že jsme jediní, kdo míří dál. Cesta je zatím příjemná, led, který jsme čekali na silnici, tam skoro není a sníh leží hlavně v lese a kolem řeky.

S velkým očekáváním, co bude dál, míjíme sochu sv. Panny Marie, která tu byla vztyčena pro poutníky. O kus dál se odděluje žlutá značka. Vede do Modrého dolu, který zdevastovala únorová lavina.

Ostrov tundry uprostřed Evropy, jak se také Krkonoším říká, přitahuje ročně tisíce lidí. Nejen svou rozmanitou přírodou, ale také možnostmi vyžití. V každém ročním období si návštěvníci mohou užít spousty sportovních atrakcí a dalších aktivit.

My jsme se do Krkonoš vydali mimo hlavní sezónu, a tak tu lidí není příliš a naši cestu doprovází zatím jen bílá peřina, vysoké hory a šumící řeka. I bouda, kolem které procházíme, má zavřeno.

Jinak je tomu v posledním stavení před vstupem do „divočiny”. Usměvavá servírka na chvíli přeruší úklid terasy a zdraví nás. U kapličky v Obřím dole z roku 1873 dostaneme poslední pomyslné pomazání a vyrážíme vstříc krkonošským hřbetům.

Změna cesty se pozná hned, z dosud částečně obnažené asfaltky či udusaného sněhu, na cestičku připomínající skákání mezi pneumatikami (jako na vojně nebo táboře). Starší stopy ve sněhu střídají ty nové a nikdy není jisté, zda se trefíme, nebo zahučíme do sněhu až po kolena. I tak se ale nejde nejhůř. Také proto, že sníh ve stínech je zmrzlý a celkem tvrdý.

Ani ne po kilometru odpočíváme u dřevěné sochy u Dolu Kovárna, který je z pochopitelných důvodů zavřený. Není ani vidět, kde je do něj vstup, natož aby se tam někdo dostal.

Středověký důl, ve kterém od 16. století horníci těžili měď, železo, arzén, je otevřený pouze během letních prázdninových víkendů. Pavučinu chodeb protkaných Sněžkou si tak musíme nechat ujít, včetně krakonošských pokladů.

Od dolu vycházíme spolu s dalšími lidmi, na které jsme cestou narazili. Pohledy pod nohy střídají pohledy na Krkonoše, vzdálenou krajinu, ale i úchvatný obraz Studniční hory a lavinových vodopádů. K jednomu takovému, naštěstí méně nebezpečnému, se po chvíli dostáváme. Rudý potok skrz sníh zahlédnout jde, vodárna pro Sněžku nikoliv. Technická památka z roku 1912 se kromě části římsy dokonale schovala pod návalem sněhových vloček.

Cílové stoupání zvládáme v asi desetičlenné skupince, které vévodí ženy. Nohy se čím dál častěji boří do závějí, slunce praží skoro jako na pláži, pot z čela sfoukává čerstvý vítr. Čtveřice žen si pozpěvuje a pro dodání síly si vypráví vtipné anekdoty. Trošku zvláštně v této krajině působí tenisky, ve kterých jedna z dam zdolává Sněžku.

Slaski dom a hlavní křižovatka turistických tras pod Sněžkou se objeví po posledních metrech kopce. Do posledního kilometru k vrcholu se již vypravujeme s poměrně početným zástupem lidí připomínajícím davy na Karlově mostě.

Před pády většinu lidí chrání řetězové zábradlí, i tak končí každou chvíli někdo na zemi, jen málokdo je vybaven kluzkami.

Rozhled je už během cesty impozantní – v údolí zdolaná trasa, na západ Luční bouda, na sever Polsko a všude kolem bílé hřebeny majestátních hor.

Zpoza kopce vystupuje kaple sv. Vavřince, Polská bouda a Anežka Česká poštovna, je to neklamné znamení, že jsme dosáhli vrcholu Krkonoš. Slunce pálí a vítr ochlazuje holé tváře všech přítomných.

Hledáme proto úkryt v Polské boudě, kde se chceme najíst. Obsluha nám sděluje, že vrací místo korun jen polské zloté. Při ceně 16 zlotých (110 korun) za gulášovou polévku zkoušíme štěstí raději v poštovně.

Gulášovka nás tady vyjde na 60 korun. Kupujeme i teplé nápoje a samozřejmě suvenýry. Posezení nám zpestřuje výhled a tabule, která informuje, že je 1,8 stupně Celsia a vítr má sílu 7,7 metru za sekundu.

Nová budova poštovny vystřídala v roce 2007 starou, která našla místo u Javorové skály. Anežka, jak se poštovna jmenuje, je speciální dřevěno-skleněná stavba, jež se může přizpůsobit aktuálnímu počasí.

Za 10 korun za příznivého počasí se můžete podívat také z vyhlídkové plošiny. Na místě poštovny kdysi stála Česká bouda, jejíž sklepy nyní poštovna využívá.

Nejstarší stavbou Sněžky je ale kaple sv. Vavřince, která byla postavena v druhé polovině 17. století. Její zdi pamatují mnohé. Fungovala v nich například hospoda a útulek, přežily také požáry. Dnes se ke kapli konají poutě.

Nasyceni skvostnými zasněženými výhledy po všech stranách vycházíme po žluté značce směr Růžohorky. Za doprovodu většího počtu cestovatelů, než při cestě nahoru, křižujeme trasu lanovky, která se líně houpe mezi smrčky.

Stezka je o poznání příjemnější, mít boby nebo sáně, byla by ještě lepší. Podrážky bot i tak lehce kloužou po ušlapaném sněhu a zanedlouho jsme u stanice lanovky, kde si vyzvedneme jednu z mnoha geocachingových krabiček na krkonošské výpravě.

Jakmile se z lesa dostaneme na samotu s boudami, rozhodujeme se, že si výlet ještě zpestříme procházkou lesem kolem Žlébského potoka po žluté do Velké Úpy.

Pakliže ze žluté odbočíte po přejití mostu na okraji Velké Úpy směrem k boudám, dostanete se na starou nosičskou cestu, ze které je hezký výhled na lyžařský areál a Portášovy boudy. Do Pece je to pak už jen 1,5 kilometru po modré.