Historická dominanta Posázaví se klene přes 40 metrů nad údolím Kocour

Pokud se rozhodnete pro jednu z nejkrásnějších železničních tratí u nás – Posázavský pacifik – vystupte ve stanici Jílové u Prahy, kde celá nenáročná túra začíná. Pakliže sem zamíříte autem, se zaparkováním byste neměli mít problémy buď nedaleko nádraží, nebo přímo v centru.

Naše putování začíná trochu netradičně, kousek od rozcestí Horní Studené nad Včelním hrádkem. Od nádraží podejdete železniční trať a hned za ní se dáte vlevo po cestě do lesa, která vás po kilometru dovede na žlutou značku ke dvěma křížům. Z centra Jílového se sem dostanete po modré značce. Startujeme odtud, protože si nechceme nechat ujít malebný pohled do krajiny s posezením.

Tamní cedule pocestné informuje o Včelním hrádku. Zprvu tu stála tvrz Nussberg, o které hovoří písemnosti z roku 1402. Později je psáno, že jde o dvůr Hrádek, ve kterém se vystřídalo větší množství majitelů.

Jeho úpadek se datuje po třicetileté válce a obnovy se dočkal na konci 18. století. To jej koupil hejtman Karel Josef Bienenberg a u Hrádku postavil klasicistní zámek. Pozoruhodností tehdy bylo, že kaple v zámku zasvěcená sv. Prokopovi byla vybavená mobiliářem z již zrušeného Sázavského kláštera.

Smrtí hejtmana ale začal zámek chátrat a na konci 20. století byly jeho zbytky zbourány. Dnes v jeho místě stojí několik hospodářských budov s rybníkem. Kolemjdoucího, jenž nezná historii místa, by kromě kamenné zdi zřejmě nic neupoutalo.

Lehkým kopcem dolů zamíříme po žluté téměř opět k nádraží. Na přejezdu se však dáme po zelené směr rozcestí Žampach. Vybrat si můžete rovněž variantu cesty po žluté značce, která je místní naučnou stezkou. V lese se ovšem dělí, poněvadž žlutá vede na žampašský kamenný most, zelená k Sázavě. Po pár stovkách metrů po proudu řeky na most shlížíme zdola.

Monumentalita mostu je skutečně znát. Přes údolí Kocour ční Žampach ve výšce 41,5 metru, což je jen o metr méně, než má Nuselský most v Praze. Dlouhý je 110 metrů a postaven byl ze žuly, která pochází z lomů u Sázavy.

Převážně italští dělníci ho postavili na konci 19. století a první vlak po něm projel 1. května 1900. O velmi kvalitní práci tehdejších stavitelů svědčí to, že první opravu most podstoupil teprve před třemi roky.

Když se dosytnosti vynadíváte na obrovské oblouky, na něž je mimochodem pěkný výhled také z protějšího břehu Sázavy, vydejte se po cestě nahoru k jílovským štolám. První potkáváme štolu sv. Antonína Paduánského, v níž se pracovalo už před husitskými válkami. Naposledy pak krátce v 18. století.

Štola je výjimečná svou technologií hloubení — ručním vrtáním a použitím střelného prachu. Návštěvníky láká také neosvětlenými chodbami, kdy si každý zájemce nese půjčenou svítilnu, nebo původním výstupním komínem. Ven se dostanete jen po dřevěných žebřících.

O kus dál pak můžete zavítat do štoly sv. Josefa. Zlato se tam těžilo o něco déle než u předcházející štoly. Zlatou rudu dělníci sváželi do rudních mlýnů k řece, kde se vypírala. Zpřístupněno je dnes 200 metrů chodeb a prohlídky jsou možné přes léto od úterý do neděle. Přesnější informace se dozvíte na webové stránce jílovského muzea.

Jestliže se v parném létě zchladíte v některé štole, o to lépe se vám pak půjde údolím na rozcestí Dolní Studené, odkud přestoupíme na modrou značku. Po té putujeme do Luk pod Medníkem, zprvu lesem, který záhy střídají louky s pohodlnou cestičkou.

Jak nám srdce zaplesá a žaludek se zaraduje, když vyjdeme zpoza zatáčky a před námi je bravurně umístěný altán s posezením. Je asi metr nad zemí a s rozhledem do krajiny vybízí k idylickému zastavení a občerstvení.

Nic netrvá věčně a před sebou máme ještě větší část cesty, proto po chvíli znovu šlápneme do podrážek. Projdeme Luka pod Medníkem a přeskočíme na červenou barvu směrem do Bohulib, kde pro změnu volíme žlutou barvu.

Velmi příjemné je na dnešní výpravě zjištění, že nabízí větší počet laviček a odpočívadel. Nejinak je tomu v Bohulibech, v nichž si dali záležet a posezení je tam opravdu prvotřídní, avšak bez výhledu.

Rozhled nám náležitě vynahradí o půl kilometrů dále Třeštibok — skála s úchvatnou  vyhlídkou. Před námi tiše hučí Sázava, nad níž září zelený kopec Medník. Vpravo je trať Posázavského pacifiku, vlevo lesy, louky a chomáčky bílošedých mraků. Nechybí ani lavičky, tentokrát zapracované do skály, jež znásobí požitek z pozorování krajiny.

Třeštibok je mimo jiné přírodní památka, která chrání vzácné živočichy a rostliny. O tom, co zde žije, se dozvíte z informačních panelů, a kromě zážitků si tak odnesete i zajímavé informace. Aby toho nebylo málo, několik metrů od vyhlídky Třeštibok je Hadí skála, která nabízí rozhled převážně proti proudu Sázavy.

Tímto jsme smlsli třešničku na dortu dnešního výletu a zbývá dostat se do Davle přes Petrov a Chlomek. Žlutou značku již neopustíme. Jakmile přijdeme do Petrova, tak na pravé straně je kopec Ďábel, u něhož je podle map geometrický střed Čech.

Zanedlouho přicházíme k nádraží v Davli, u kterého se natáčel americký vojenský film z druhé světové války Most u Remagenu. Železný most tam stojí v téměř stejné podobě jako ve filmu, ale o tom až někdy příště.

Z Davle se dostanete zpět do Prahy nebo k autu v Jílovém. Túra měří asi 19 kilometrů a lze ji libovolně upravit. Zvládnout by se dala, až na několik míst, i na kole.