Do Nejdku u Varů za králem Miroslavem

Nejdek je vzdálený pouhých 20 kilometrů od světoznámých lázní Karlovy Vary a dá se sem pohodlně dostat autem, autobusem i vlakem. Kdysi to bylo především průmyslové město, v němž sídlila přádelna vlny, železárny, papírna, továrna na nábytek a hnací řemeny, krajkářská firma apod. I dnes zde najdete řadu firem, ale turisty sem přitahuje především okolní příroda a historické památky.

Město Nejdek, kterému se také říkávalo Nýdek a někdy se psalo dokonce Neudek, leží v malebném údolí řeky Rolavy, obklopen vrchy, odkud jsou krásné výhledy do širokého údolí.

Krásně si můžete Nejdek prohlédnout z Křížového vrchu, kudy vede 1600 metrů dlouhá Křížová cesta, vybudovaná v 19. století a pro svou délku a nádhernou polohu přímo nad centrem města nemá široko daleko konkurenci. Můžeme si představit, že tudy chodili na procházky i manželé Rážovi se svými dvěma syny.

První Miroslav se jim narodil 15. ledna 1920, Vladimír pak přišel na svět 1. července 1923. Tatínek František Ráž, povoláním voják, byl náruživý turista a zřejmě po něm Vladimír zdědil svou celoživotní vášeň pro cestování.

Rodný dům Vladimíra Ráže stojí na rohu ulice Smetanovy a Bratří Čapků a má číslo popisné 441. Dnes na něm najdete pamětní desku a v místnostech, kde rodina Rážových bydlela, je klubovna mládeže Střední odborné školy a středního odborného učiliště. Na požádání si můžete prostory prohlédnout. Naproti domu dodnes funguje hospoda Růžek, kam Vladimír chodil tatínkovi pro pivo. Později se Rážovi přestěhovali o kousek dál, do přízemního bytu ve Smetanově ulici čp. 551.

Hlavní náměstí v Nejdku nese jméno po Karlu IV., je poměrně dlouhé a vine se do kopce k děkanskému kostelu sv. Martina. Právě tady byl Vladimír 15. července 1923 pokřtěn. Když se vydáme dál k řece Rolavě, mineme jeden z nejdeckých symbolů – zvláštně vykotlanou skálu, které se dříve pro její podobu s mužskou hlavou říkalo „Knížecí nos“ (Fürstennase).

Ze skály jako by vyrůstala hradní románsko-gotická věž, nejvýznamnější nejdecká historická památka. Věž je zbytkem původního hradu postaveného někdy kolem roku 1250, který sloužil k ochraně zemské stezky i k uložení cenností a cínu vytěženého v Porolaví.

Věž byla až do roku 1790 obydlena, nyní slouží jako zvonice a je v ní umístěn vzácný renesanční zvon pražského zvonaře Brikcího z Cymperka. Hranolová věž má půdorys lichoběžníku, takže při pohledu od jihu lze současně vidět její čtyři hrany.

Vladimír Ráž, který se s rodiči a s bratrem odstěhoval z Nejdku do Prahy, když mu bylo devět let, se sem později rád vracel a vzpomínal. Třeba na to, jak tu 5. července 1931 zhlédl první divadelní představení ve svém životě – hru Lešetínský kovář v podání nejdeckého dramatického kroužku. Fotografii z téhle události si schovával do konce života.

V nejdeckém kině se mu také podařilo vidět první, tehdy samozřejmě němý film Ben Hur, a na dvoře budovy lesní správy, která byla jen pár kroků od domova, si v osmi letech odbyl i svou premiéru – recitoval při národní oslavě, ovšem tehdy si ještě šlapal na jazyk. Tady měly české děti ve dvacátých letech smíšenou jednotřídní školu. V Nejdku totiž převládalo německé obyvatelstvo – na 8500 Němců tu připadalo jen 269 Čechů. Válka byla tehdy ještě daleko a všichni se v té době snášeli bez problémů.

Většinu života pak Vladimír Ráž prožil v Praze, kde prošel několika divadelními scénami, až v roce 1954 zakotvil díky tehdejšímu šéfovi činohry a jeho dobrému příteli Zdeňku Štěpánkovi v Národním divadle.

Štěpánek mu v nevlídných 50. letech zorganizoval dodatečný, církevní sňatek s Alenou Vránovou, do níž se Ráž zamiloval během natáčení Pyšné princezny. Teprve po obřadu v Horní Vltavici se Aleně podařilo počít dceru. Ráž už měl syna z prvního manželství s herečkou Alexandrou Myškovou a o řadu let později se dočkal ještě jedné dcery – Veroniky – ze třetího manželství s Olgou Hnátkovou.

Jak jsme již říkali, do Nejdku se rád vracel. Pro něj jistě nejzajímavější byla návštěva v roce 1971, kdy tu zhlédl premiéru antické komedie Lišák Pseudolus právě v podání zdejších ochotníků. Po představení se s nimi sešel, povídali si, zpívali a recitovali. Po roce 1989 se do Nejdku zajel podívat ještě několikrát i se svým bratrem Miroslavem, který pracoval po desetiletí ve vedení Československé televize a byl dokonce u jejích úplných počátků.

Se svým slavným bratrem měl celý život úzké pouto, byl jedním z mála lidí, komu se Vladimír upřímně svěřoval. Vladimír Ráž zemřel 3. července 2000, dva dny po sedmasedmdesátých narozeninách a je pohřbený na Vyšehradském hřbitově.

V Nejdku si ho však pravidelně připomínají jako jednoho ze svých nejslavnějších rodáků. Naposledy vloni, když uspořádali výtvarnou soutěž Obrázek pro krále Miroslava. Vzešla z ní spousta krásných kreseb od dětí, které už mohou Ráže znát jedině z filmů či z vyprávění svých prarodičů.