Článek
Když vidíte z druhého břehu Labe pouze průčelí s věží, nezdá se zámek tak velký. Ale pak se objeví dlouhá bílá zeď vymezující nádvoří a dále navazující Růžová zahrada. Stavba zabrala celý dlouhý skalnatý ostroh a slavnostním vjezdem z něj daleko vybíhá.
Thunové věděli, jak ohromit
Dlouhý a relativně úzký příjezd k sídlu se slepými arkádami vytváří dojem vznešenosti a při docela slušném stoupání také nekonečnou cestu na vrchol. Šest let trvalo horníkům povolaným Maxmiliánem Thunem z Krupky, než do skalního masivu vylámali přístupovou cestu. Dostala jméno Dlouhá jízda a je evropskou raritou. Téměř tři sta metrů příjezdu obklopují zdi do výše až 7,5 metru.
Historie hradu sahá někdy do 10. století, stál tu opěrný bod českého přemyslovského knížete, spravujícího takzvanou děčínskou provincii. Ve 13. století královský hrad Markvartici přestavěli na kamenný hrad, pod nímž vzniklo středověké město. Krajina v té době byla téměř liduprázdná. Významným rodem na panství byli Vartenberkové, kteří ho zakoupili roku 1306, přestavba hradu na pohodlný zámek začala po zakoupení panství saským aristokratem Rudolfem z Bűnau po roce 1534.
Děčínské panství získali následně po stavovském povstání v roce 1628 hrabata z Thun-Hohensteinu. První byl císařský plukovník Kryštof Šimon Thun, po jeho smrti přešlo panství na synovce, zakladatele české thunovské větve, Jana Zikmunda. Zemřel i Zikmund, děčínské panství připadlo jednomu z jeho osmi synů, získal ho Maxmilián, císařský tajný rada a komoří, rytíř Řádu zlatého rouna, milovník luxusu a přepychu.
Thun vystavěl „svatyni pro koně“
Hrabě byl velkým milovníkem koní, po přestavbě zámku nechal zbudovat evropský klenot – konírnu. Od zámecké brány vede ke stájím s 23 koňmi kamenný most. Napajedla jsou z červeného mramoru. Vodu do konírny přivádělo z okolních kopců zvláštní potrubí. Jezuita Bohuslav Balbín se o stáji vyjádřil jako o „svatyni pro koně“.
V prostorách se nacházela socha vzpínajícího se oře, z nozder mu do kašny tryskala voda. A to byl teprve počátek rodového zvelebování sídla. (Dnešní Poslanecká sněmovna ČR sídlí v Thunovském paláci, který Maximilián nechal postavit. Další je italské velvyslanectví v Nerudově ulici.)
Je třeba připomenout i jeho bratra knížete arcibiskupa salcburského Jana Arnošta, za jehož přispění vznikl nádherný kostel Povýšení svatého Kříže, k němuž vede dlouhá arkádová chodba z Růžové zahrady.
Reprezentativní zámek ale byl i silnou pevností s osazením těžkými děly. Její hodnota ale byla nulová, k obraně vstupu do země byl zbudován Terezín. Poslední úpravy provedl císařský generál Václav Josef Thun po roce 1785. Jeho heslo je vtesáno do průčelí zámku – „Co praděd začal, od Václava Josefa dokončeno“.
Vychovali zde i děti Ferdinanda d’Este
„Poslední etapa rozkvětu zámku i města je spojena s Františkem Antonínem,“ začínáme na barokní terase v Růžové zahradě prohlídku s ředitelkou zámku Ivetou Krupičkovou. „Růžová zahrada je naší chloubou, postupně se upravují i plochy bývalých zahrad a parků pod zámkem.“
Přicházíme mezi záhony až k chodbě pod altánem, šlechta měla k návštěvě stánku božího sice krytou cestu, ale za slovem božím se pěkně prošli. Postavit si kostel tak daleko od sídla je trochu překvapivé. Po prohlídce se vracíme do samotného rozlehlého objektu.
„Thunové prodali ve třicátých letech zámek československému státu. Jeden z nejmocnějších rodů se dostal do velmi obtížné finanční situace, pozemková reforma je připravila téměř o vše. V roce 1918 po rozpadu monarchie byly zrušeny i šlechtické tituly.
Děčínský zámek pamatuje významné návštěvy, nejslavnější asi byl Frederic Chopin, Josef Dobrovský, František Palacký, bratři Mánesové. Narodil se zde zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, na děčínském zámku poprvé zazářila jako čerstvá novomanželka císařovna Sissi, to se psal rok 1854. František Thun, (1847–1916) český místodržící, byl blízkým přítelem Ferdinanda d’Este, po sarajevském atentátu zde byly vychovávány osiřelé děti arcivévody Max, Sophie a Ernst.
Místodržící ale v roce 1916 umírá, v roce 1929 se pohroma završuje smrtí knížete Jaroslava Thuna, jeho syn František Antonín už není schopen panství držet. Zámek od Thunů kupuje stát s tím, že zde zřídí kasárna. Rodina si odsud odváží do nedalekého Jílového téměř celý mobiliář.
Z bývalé knihovny je koncertní sál, na stěnách pokojů visí podobizny Thunů, ale také jejich obrovský „strom života“, namalovaný rodokmen. Je opravdu rozsáhlý.
Sbohem, armádo!
Armáda si zprvu počínala šetrně, pak ale nastala devastace, elektrické rozvody zničily fresky, heslo doby znělo Ve válce mlčí múzy. Tak to šlo i po druhé světové, na zámku byly v padesátých letech prapory PTP, od roku 1968 je vše v sovětské režii. Poslední ruský voják opustil Děčín 14. 3. 1991.
O objekt byl velký zájem, převážně se uvažovalo o zbudování hotelů. Nakonec zámek přešel pod město, které v něm umístilo Oblastní muzeum, v části je sídlo okresního archívu.
Z oken vidíte zvolna tekoucí Labe kolem nejníže položeného města v České republice. Rozlehlý park čeká na další zkulturnění, naproti se na skále tyčí Pastýřská stěna, výletní restaurace u zoologické zahrady. Od roku 2001 je děčínský zámek s průvodcovskou službou v objektu i Růžové zahradě, kterou si ale můžete prohlédnout individuálně, nejnavštěvovanější památkou Ústeckého kraje.
Rekonstrukce je náročná
„Zdaleka není vše dokončeno, jsme rádi, že po letech, kdy byl areál v zuboženém stavu, se nám daří ho renovovat a upravovat, objevili jsme původní parkety, části nástěnných maleb, nejde to naráz,“ dodává paní Krupičková.
Procházíme místnostmi v přízemí, které se postupně zařizují, zaplňují a podle dochovaných dokumentů by v budoucnu mohly vypadat jako za Thunů. Tady je prohlídková trasa, městské reprezentační místnosti jsou v patře. V jednom z pokojů jsme narazili na historické kostýmy na věšácích. „Jsou pro veřejnost, když se tu pořádají různá představení, zejména děti jsou z nich nadšeny,“ usmívá se má průvodkyně.
Konečně se místo obligátních a někdy až letopisně nudných prohlídek přistupuje k interaktivitě. Zapojit návštěvníka do děje, tady je další cesta, jak přilákat lidi do památek, a nejen tím, že jim dáme u vchodu pantofle, aby nám neušpinili podlahy. Zámek není mrtvým místem, odkud odešla vojska. Vedení i město se starají, aby přilákaly co nejvíce kulturních akcí, a daří se jim to velmi dobře. Velmi dobrá spolupráce je se sousedním Saskem, hlavně s destinací Saské Švýcarsko, ubezpečuje mě při loučení Iveta Krupičková.
