Clam-Gallasův palác. Temně šedá fasáda ukrývá pražskou barokní perlu

Clam-Gallasův palác upoutá doslova na první pohled svojí temně šedivou barvou fasády. Leckomu může připomínat spíše vězení než perlu baroka. „Není návštěvníka, který by se mě na barvu nezeptal,“ usmívá se průvodkyně Hana Fuková.

„Postaven byl v 18. století podle návrhu rakouského architekta Johanna Bernharda Fischera, ten mimochodem navrhl třeba vídeňský Schönbrunn. Tuto šedou barvu měl palác už při svém vzniku, o tom nás ubezpečil architekt rekonstrukce Petr Malinský,“ tvrdí Fuková.

„Napadá mě možné vysvětlení – zvenku je šedá fasáda, ale vejdete dovnitř a jste ohromeni,“ dodává průvodkyně. Vcházíme do paláce na hlavní schodiště a skutečně nevíme, kam se dívat dříve. Sochy světlonošů měl na svědomí slavný rakouský rodák Matyáš Bernard Braun, fresky na stěnách a stropě zase neméně významný umělec z Lombardie Carlo Carlone. „Braun za své dílo obdržel tři tisíce zlatých, Carlone dokonce dvojnásobek. Majitelé stavby si chtěli najmout ty nejlepší umělce,“ dozvídáme se.

Dostáváme se tak k samotnému rodu Gallasů. Zásadní byla osobnost Matyáše Gallase, rodáka z Trenta, který začínal jako podkoní, ale postupně se vypracoval až na vojenského velitele. K tomu mu významně dopomohl tehdejší vrchní velitel císařské armády Albrecht z Valdštejna.

Toho ovšem Matyáš Gallas zradil, Valdštejn byl 25. února roku 1634 zavražděn v Chebu a na jeho zrádce přešla nejen hodnost vrchního velitele, ale také valdštejnské frýdlantské panství.

„V Chebu byl zavražděn také Valdštejnův pobočník Vilém Kinský. Pražský renesanční palác rodiny Kinských, jenž stál v těchto místech, císař zkonfiskoval a daroval Matyáši Gallasovi,“ posloucháme. Stavbu nechal její nový majitel barokně přestavět, jeho vnuk Jan Václav Gallas se ji ovšem rozhodl pozvednout na zcela novou úroveň.

„Jan Václav byl důležitým císařským diplomatem, působil jako velvyslanec v Londýně, Haagu i Římě. Věděl, že musí mít palác hodný jeho postavení, přestavbou pověřil již zmiňovaného Johanna Bernharda Fischera,“ vypráví průvodkyně.

Výsledkem byl čtyřkřídlý palác, kde působilo sedmdesát sloužících a kde bylo vše pro zajištění rodiny a jejích návštěvníků. Stoupáme po schodišti tzv. piana nobile, vznešeného patra, tedy poschodí s reprezentačními prostory.

„Palác se nachází v městské zástavbě, proto bylo piano nobile umístěno až do druhého patra, aby sem pronikal dostatek světla,“ zjišťujeme. Všímáme si impozantních oken. „Na výšku měří šest metrů, jsou to největší okna Starého Města,“ říká náš doprovod.

Jan Václav Gallas dosáhl vrcholu své diplomatické kariéry, když se stal místokrálem v Neapoli. Tuto funkci si ovšem dlouho neužil, tři týdny po příjezdu do Neapole totiž zemřel – bylo mu 48 let. Hrubá stavba paláce byla dokončena rok po jeho smrti, dohled nad prací tak přešel na jeho syna Filipa Josefa Gallase. Ten nechal dokončit výzdobu hlavního schodiště a reprezentačních sálů.

Prohlížíme si zmiňované fresky Carla Carloneho s antickými motivy. „Hlavní malba na stropě znázorňuje vítězství světla nad silami temnoty. Po straně je pak zvěčněn Marsyas, jenž se opovážil vyzvat boha Apollóna na soutěž v hudbě, prohrál a za trest byl zaživa stažen z kůže. Na opačné stěně je pak bohyně Athéna oslepující věštce Teiresia, který ji spatřil nahou,“ dozvídáme se.

Palác ovšem zažil i horší časy. „Během pruského obléhání a obsazení Prahy v roce 1744 byl zcela vyrabován. Gallasové tu měli čtyři sta obrazů, nezůstalo zde nic,“ říká průvodkyně. „Zatím jsme mluvili pouze o Gallasech, nejspíš vás tedy napadá, kde se ve jméně vzalo ono Clam,“ pokračuje. Filip Josef Gallas zemřel bezdětný, a tak majetek nejdříve přešel na jeho manželku Marii Annu a poté na děti její sestry Aloisie z Clamu. Podmínkou bylo, že synové ke svému jménu připojí i jméno Gallas.

Dalším majitelem paláce se tak stal Kristián Filip Clam-Gallas. Ten nechal kromě jiného upravit prostory soukromého divadla. Z Clam-Gallasova paláce se postupně stalo významné kulturní a společenské centrum, vystupoval zde Ludwig van Beethoven a snad i skladatel Wolfgang Amadeus Mozart a operní pěvkyně Josefína Dušková.

Přicházíme do nádherného Mramorového sálu. „Odehrávaly se tu bály, ale sami nejspíše vidíte, že prostoru zde není nazbyt. Kapela se nacházela ve vedlejší místnosti, a když bylo potřeba, vytáhla se roleta nad krbem a hudba byla krásně slyšet,“ popisuje průvodkyně.

Zlaté období paláce ovšem netrvalo věčně. Na konci 19. století už hraběcí rodina žila ve Vídni a téměř celou stavbu pronajímala. Pro své účely si ponechala jen několik pokojů. Nacházely se tu mimo jiné úřady, jako praktikant sem po právnických studiích nastoupil i Franz Kafka. „Za první republiky zde sídlilo i Ministerstvo financí, po druhé světové válce byl objekt znárodněn na základě Benešových dekretů,“ pokračuje příběh.

Přesídlil sem Archiv hlavního města Prahy, jenž musel opustit prostory Staroměstské radnice – ty vyhořely na sklonku války, 8. května roku 1945. „Stav budovy se postupně zhoršoval, v roce 1978 byl dokonce vydán havarijní výměr,“ posloucháme. Mezi lety 1978 a 1994 probíhaly rekonstrukční práce, archiv zde sídlil až do roku 2017. Poté mohla začít další rekonstrukce, ta pokračovala až do loňského roku.

Palác patří Magistrátu hlavního města Prahy, Muzeum hlavního města Prahy by tu v blízké budoucnosti chtělo vytvořit novou expozici. „Jak žila šlechta v době baroka mimo město, to se dozvíte na řadě zámků. Jakým způsobem ovšem trávila čas ve městě, kde pobývala přes zimu, to byste se měli dozvědět v Clam-Gallasově paláci,“ láká nás průvodkyně.

Na přelomu loňského a letošního roku už tu proběhla výstava Josef Mysliveček, detto Il Boemo (1737–1781), která se konala u příležitosti nového filmu Il Boemo režiséra Petra Václava s Vojtěchem Dykem v hlavní roli. Další výstavy budou zřejmě následovat, vzniknout by tu měla také kavárna. Začíná se tak psát další kapitola Clam-Gallasova paláce – kdo se nenechá odradit temnější fasádou a vstoupí dovnitř, určitě nebude litovat.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Clam-Gallasův palác