Brdskými Hřebeny od vyhlídkových skal k oranžovému vodopádu

Horstvo západně od Prahy se těší více názvům: Hřebeny, Hřebeny Brd, Brdské Hřebeny… A zároveň také nepolevující přízni turistů. Zhruba čtyřicet kilometrů dlouhé území, mající jeden z počátků u pražské Točné a druhý až v blízkosti hlavní části Brdské vrchoviny, má totiž co nabídnout. Přesvědčit se o tom lze například i na rozlohou nevelké lokalitě v severovýchodním cípu zmíněného horstva. Pro bližší představu: pohybovat se budeme mezi Černolicemi a Řevnicemi.

Jeden z kopců nad severním okrajem Černolic má jméno Červená hlína, dosahuje nadmořské výšky 467 metrů – a fakticky míří ještě o něco výš. Přesněji o dalších třicet metrů. O ty vrch už přes dva roky povyšuje ocelová konstrukce rozhledny Korunka. Veřejnosti začal objekt ve tvaru rotačního hyperboloidu sloužit koncem května 2022. Rozhledna je dílem společnosti Eurosignal.

Sto osmnáct schodů – přesně tolik jich zájemce vynese o dvacet metrů výš na kruhovou zastřešenou vyhlídkovou plošinu. Z ní se nabízí vskutku impozantní rozhled: na koberce brdských lesů, na okraj Prahy, na řeku Berounku; za dobré viditelnosti lze prý dohlédnout až na Krkonoše, případně opačným směrem na Šumavu.

Až tak daleko jsem očním kontaktem sice nedosáhl, ale ono zářijové ráno bylo i tak štědré. Asi nejvíc se vyjímal stožár vysílače Cukrák, tyčící se nad temnou skvrnou okolního lesního porostu po okrajích obklopenou zbytky mlžného oparu.

Necelý kilometr je to od rozhledny k dalšímu vyhlídkovému místu – k přírodní památce Černolické skály. Lokalita známá rovněž pod názvem Čertovy skály pochopitelně není jen vítanou přírodní rozhlednou – její masiv tvořený ordovickými křemeny zaujme stejně tak výtvarně vnímavé jedince jako adepty horolezectví.

Ostatně právě tato skaliska nad východním okrajem Černolic se do historie zapsala jako jedna z prvních horolezeckých lokalit (mimo pískovcové skály) v Čechách – zmiňuje se o tom záznam z roku 1905.

V tuto chvíli ovšem nemáme v plánu horolezecké výkony, a to ani na těch nejjednodušších trasách – místo toho nás čeká zhruba pětikilometrový přesun na západ, nejprve k lomům u Řevnic. Vede sem červeně a poté modře značená turistická stezka.

Jedná se o velice příjemnou cestu jen mírně zvlněným terénem; les se postupně mění, od dominantních borovic poblíž rozhledny přes smíšený porost během přesunu až po převažující dubiny ve vrcholových partiích lomové oblasti. Ty nabízejí některé dílčí vyhlídky – ale především svažité plochy poseté balvany a z cesty dole pohled na jednolitou kamennou stěnu. Uvádí se, že kámen z lomů nad Řevnicemi v podobě dláždění dodnes tvoří povrch některých pražských ulic.

Kamenný vrchol – a ještě jedno opravdu skvělé vyhlídkové místo – nás čeká v závěru této cesty, ale teď je na řadě žánrová změna. Od lomů se vydávám jihovýchodním směrem po neznačených cestičkách prudce dolů. Do údolí, jímž protéká potok Kejná.

Nejen zmíněný vodní tok, ale především jedno místo asi tak sto padesát metrů pod jeho pramenem se již brzy ocitne v hlavní roli. Cílem je vodopád.

Brzy je slyšet slabé šumění vody, kolem potoka vede lesní cesta, ovšem přístup k cílové destinaci není ani úplně samozřejmý, ani vysloveně snadný. Údolí – spíše údolíčko – se představuje jako poměrně úzký, strmý a relativně hluboký terénní zářez. Stěny vytvářejí buď drsná skaliska, nebo hlinitý svah pokrytý listím. Už z nadhledu je patrné, že voda tekoucí korytem a mířící k impozantnímu skoku není úplně běžná.

Potok není zrovna vodnatý, právě naopak, ovšem zářijové lijáky jej dokázaly probudit k životu. Ke skalnaté hraně s takřka kolmou stěnou přitéká červeně či spíše oranžově zbarvená voda. Může za to ve zdejších břidlicích hojně zastoupený pyrit.

Při pohledu zdola, od paty vodopádu, se snad i díky strmým okolním svahům zdá vodopád, o němž se většinou píše jako o „malém“, o dost vyšší než uváděných tři a půl metru.

Do finále této procházky Hřebeny to není od vodopádu na Kejné daleko. Buď lze opsat půlkruh po modré turistické značce, nebo se vydat cestou necestou ve směru na Hvíždinec. To znamená severovýchodním směrem.

Hlavním cílem není nejvyšší bod zmíněného vrchu dosahující nadmořské výšky 476 metrů, ale o něco dále situované místo uváděné na mapách jako „Vyhlídka Hvíždinec“.

Ta byla oblíbeným místem návštěvníků již na konci 19. století – na Mapách.cz se lze dočíst, že Klub českých turistů sem první zájemce přivedl v roce 1890. A kvůli nerušenému výhledu nechal vykácet pruh lesa.

„Samotný název vrchu bývá odvozován od hvizdu dravců, kteří kroužili nad brdskými Hřebeny,“ uvádí Tomáš Makaj v publikaci Brdy – Hřebeny: „Toto spíše romantické pojmenování vzniklo v 19. století, stejně jako domněnka, že na Hvíždinci bývalo keltské hradiště.“

Místy dalekých výhledů tato cesta začínala, v podobném duchu i končí. Podle spisovatele Jana Čáky je sice nejlepším časem pro návštěvu Hvíždince jarní podvečer, jsem ale přesvědčen, že se vám tu bude líbit i jindy.