Branov na břehu Berounky umí pohladit na duši nejen ctitele Oty Pavla

V Pamětní síni Oty Pavla v Luhu pod Branovem, v domě převozníka Karla Proška, najdete několik artefaktů připomínající nezapomenutelného spisovatele a novináře, génia slova, nešťastného člověka.

Malá místnost je plná fotodokumentů, ale i několika předmětů, které Ota Pavel, vlastním jménem Otto Popper, používal. Nejsem tu poprvé, ani naposledy, sem stojí za to se vracet. Sednout na chvíli na převoznickou lavičku a koukat, jak Berounkou teče čas.

K malému památníku se dostanete buď z Branova, kde je na zdi sokolovny umístěna pamětní deska, docela ostrým sešupem po asfaltce k domku. Nebo si zazvoníte na převozníka a ten vás na pramici převeze, jak to zažívala Popperova rodina, která se jezdila k převozníkovi Proškovi na letní byt.

Ota byl především sportovním novinářem, ale nejhezčími, i když velmi smutnými knihami, jsou jeho vzpomínky na dětství strávené u vody.

Otto se narodil v Praze jako třetí syn židovského obchodního cestujícího Lea Poppera, maminka Židovka nebyla. V šesti letech se přestěhovali do Buštěhradu, kde je i muzeum Oty Pavla. Za války nacisté odtransportovali bratry Jiřího, Huga a tatínka do koncentráku, který všichni přežili.

Ota miloval sport, po válce hrál za Spartu hokej, nakonec zakotvil na doporučení svého kamaráda Arnošta Lustiga jako sportovní redaktor v Československém vojákovi a Stadionu. V roce 1962 doprovázel fotbalisty do Spojených států, z cesty vznikla kniha Dukla mezi mrakodrapy.

V roce 1964 po zimní olympiádě v Innsbrucku u něj vypukla vážná psychická porucha, v jejímž důsledku odešel do invalidního důchodu. Několikrát byl v psychiatrické léčebně v Bohnicích, tady dokonce diktoval sestřičce sešněrován v kazajce povídky Jak jsem potkal ryby. Zemřel v roce 1973 na srdeční selhání ve věku 42 let. Hrob má na Novém židovském hřbitově v Praze na Olšanech vedle svého otce.

Režisér Karel Kachyňa ztvárnil literární vzpomínky ve filmech Smrt krásných srnců a Zlatí úhoři, kde furiantského tatínka Lea hrál v Úhořích Vladimír Menšík a v Srncích Karel Heřmánek. Maminku ztvárnila Slávka Hozová, v Srncích ji vystřídala Marta Vančurová. Proška hrál v obou filmech Rudolf Hrušínský.

Ve Smrti krásných srnců se Kachyňa inspiroval stejnojmenným povídkovým souborem, ve kterém Ota Pavel vzdal hold svému otci. Rodinu bezmezně milující snílek se snaží zabezpečit své nejbližší, což se mu ne vždy daří. Jako zástupce firmy Elektrolux nabízí vysavače (jeden je v památníku jako exponát) a lednice paničkám. Heřmánek využil svého šarmu a je jako cesťák naprosto dokonalý.

Ale přichází válka, kterou prorokuje převozník Prošek, a začínají zvláště pro Židy zlé časy. Perzekuci se nevyhne ani Popperova rodina, Otovi dva bratři jsou povoláni k transportu do lágru. Tatínek se je rozhodne před odjezdem vykrmit, a tak se vydá k milované Berounce, kde s Proškem chytali ryby a úhoře, aby zajistil zásoby. Místo ryb ale obstará maso, což se vztahuje na povídku Smrt krásných srnců.

Malý Ota, kterému říkali Prdelka, vidí svět řítící se do záhuby dětskýma očima, ale zároveň ví, že se začíná dít něco velmi špatného.

V těchto místech Prdelka s tatínkem a bratry potkával ryby, i lidi, stačí vyjít k široké řece a přivřít oči. Někde pod vámi, schované v hbité vodě, si vyměňují své zážitky vypasený kapr, hadovitý úhoř, vousatá parma, plotice. Ze břehu jako blesk noří do vody své štíhlé tělo vydra a vydává se pro čerstvou pochoutku.

V pamětní síni visí u stropu rozlámaná pramice, mezi fotografiemi je starý těžký batoh, který malý Ota nosil. Je to fotokopie jeho novinářského průkazu, úmrtního listu, výňatky z knih, rodinné snímky…

Převozník Karel Prošek na Branově opravdu žil, zemřel v roce 1956 a převozničil až do roku 1944, do svých 61 let. Jeho dům v Luhu začali rekonstruovat obdivovatelé Pavlova díla v roce 1986. Iniciátorem byl tehdejší převozník Ivo Brůžek, který v létě 1990 stál u otevření pamětní síně a přes řeku pak převážel až do roku 1995. Vstupné do síně je dobrovolné.

K Pavlovi a jeho vyprávění patří legendární hospoda U Rozvědčíka, pojmenovaná po rodákovi z blízkých Nezabudic, Jaroslavu Fraňkovi, který byl za první světové války na ruské frontě rozvědčíkem. U Zborova ho vážně zranil granát, jako invalida dostal trafiku, později pracoval jako pojišťovací agent, a nakonec v roce 1934 otevřel hospodu. Po německé okupaci Franěk pomáhal odbojářům a ukrýval zbraně. Nakonec ho dopadlo gestapo a 1. července 1943 ho v berlínské věznici Plötzensee popravili. Na venkovní stěně je připevněna pamětní deska.

Hospodu si oblíbili vodáci, i osadníci, stalo se z ní díky Pavlovi téměř kultovní místo. Dnes už její sláva vybledla, na Pavla si málokdo vzpomene a proč se tu říká U Rozvědčíka, taky mnoho lidí neví. Z vyhlášené hospody je normální restaurace. Ale věčně plná.