Beskydy na elektrokole. Lysou horu zdolají i netrénovaní

Projeli jsme několik tras v Beskydech, které z hlediska cykloturistiky patří u nás k náročnějším pohořím. Zvláště na nejvyšší vrchol Lysou horu (1323 m n. m.) míří s obyčejným kolem jen sportovci, kteří si chtějí dát pořádně do těla. Coby spíše příležitostní cyklisté jsme však vyzkoušeli, že díky elektromotoru zvládnou mnohasetmetrové převýšení i netrénovaní výletníci. Jak ale upozorňují horští záchranáři napříč republikou a jak jsme se sami přesvědčili, nově nabytá schopnost dojet dál a výš s sebou přináší i jistá úskalí.

Pro mě i fotografa to byla na elektrokole premiéra. Dosud jsem o něm věděla jen dvě věci — že je o poznání těžší než běžný bicykl a že je nutné v různé míře (v závislosti na režimu zvoleném na displeji) šlapat i při zapnutém motoru. Ještě před odjezdem z půjčovny jsem ovšem musela vstřebat další informaci, která mě přivedla na myšlenku, zda jsem si neukousla příliš velké sousto. „Šetřete baterkou, ať vám vystačí až nahoru. Tlačit pětadvacet kilo bych vám nepřál,“ kladl nám na srdce majitel.

Jinými slovy nás upozornil na to, že pro jistotu máme více makat sami než se spoléhat na vydatnější pomoc motoru. Při pohledu na ukazatel výdrže baterie, který hlásil dojezd sto čtyřicet kilometrů, zatímco na vrchol Lysé hory, kde je k dispozici nabíjecí stanice se zásuvkami a kabely, nás čekalo nějakých dvacet, mi připadalo, že přehání. Jenže převýšení je tak velké, že pokud bychom to s režimem jízdy bez vlastního úsilí přehnali, zásoby energie by došly mnohem dřív.

Parkoviště na Bílé, kam jsme se i s půjčenými koly přesunuli dodávkou, jsem opouštěla s přesvědčením, že zkusím jet co nejdéle na „eco“, tedy stylem, kdy se pomoci elektřiny využívá co nejméně. Představa, že se monstrum, na kterém sedím, několik kilometrů pod vrcholem vybije a já ho budu muset nahoru dotlačit, fungovala jako velká motivace. Ta mi vydržela pět kilometrů do sjezdu z hlavní silnice kolem vodní nádrže Šance ve Starých Hamrech k pomníku Bezručovy hrdinky Maryčky Magdonové.

Do stometrového kopečka vedoucího zpátky na původní trasu jsem poprvé zkusila přepnout na výkonnější režim „tour“ a následný „sport“. I když jsem okamžitě v nohách pocítila úlevu, pořád jsem nechtěla riskovat, že by kolu kvůli mé pohodlnosti předčasně došla šťáva, kterou jsem si chtěla ušetřit na závěrečné stoupání. Na několik následujících kilometrů jsem se tedy vrátila do úspornějšího módu.

V jednom okamžiku však jakýkoli pohon přestal fungovat, a to jsem naplno pocítila tíhu elektrokola. Už pouhá manipulace s ním vyžadovala velkou dávku úsilí. Jet na něm do kopce bylo nemyslitelné. Po rychlé konzultaci přes videohovor s majitelem půjčovny mi ho dal kolega rychle do pořádku. Problém byl v čidlu, které se během předchozí jízdy dostalo do nesprávné polohy.

Když motor znovu naskočil, jedním okem jsem pošilhávala po displeji, kolik čárek z baterky ještě zbývá, a snažila se odhadnout, do jaké míry se můžu začít ulívat. Po dalších asi pěti kilometrech čím dál náročnějšího stoupání, kdy mi v režimu „tour“ ubyla jen jedna čárka, jsem si elektřinou začala pomáhat víc a víc, až jsem se propracovala k poslední možnosti „turbo“.

Ve chvíli, kdy jsem v prudkém kopci padala do kopřiv vedle hrbolaté lesní pěšiny plné kamenů, vzpomněla jsem si na příslušníky Horské služby Jeseníky.

Ti mi před rokem vysvětlovali, proč na elektrokolech dochází k tolika úrazům. Pohybují se na nich i nezkušení a méně zdatní cyklisté, kteří přecení své schopnosti a neodhadnou, jak se kolo zachová, což byl i můj případ. Při přeřazení na nejvyšší stupeň ve strmém stoupání v poměrně složitém terénu začal mít bicykl tendenci překlápět se dozadu, takže mě „vyhodil ze sedla“.

Kromě několika škrábanců a četných popálenin jsem vyvázla se zdravou kůží, ale na slova záchranářů jsem si znovu vzpomněla ještě během sjezdu. Nahoru nám zbývalo nějakých šest kilometrů a mně z pěti čárek na displeji zbývaly ještě čtyři. V této fázi už nebyl důvod skrblit. Na asfaltové silnici vedoucí až na vrchol jsem na posledních pět kilometrů zařadila „turbo“ a Lysou horu pokořila, aniž bych přitom vyplivla duši.

Na displeji ubyla další čárka, ale ta se během hodinového nabíjení u chaty Emil Zátopek ‒ Maraton (místa pro nabíjení najdete v aplikaci mapy.cz) vrátila. Pokochali jsme se výhledy na Velkou Fatru, Vysoké Tatry, údolí Morávky i Mohelnice a vyrazili dolů směr Ostravice. Tomu, kdo zrovna neholduje adrenalinu při střemhlavém sjezdu, by mohlo připadat, že nahoru to šlo snadněji než z kopce.

Znovu vzpomínka na záchranáře z Jeseníků: „Elektrokolo umožňuje jet způsobem, jako by měl člověk sil na rozdávání, jenže toho, kdo s cyklistikou v horském terénu nemá příliš zkušeností, může délka trasy vysílit. Při sjezdu pak kvůli únavě ztrácí pozornost.“

Myslela jsem na tato slova, ačkoli jsem si na rozdíl od kolegy zvolila méně krkolomnou trasu dolů. On podle místních jeden z nejlepších sjezdů v Beskydech zvládl bez újmy, a dokonce si ho užil, jenže pro zadní duši jeho kola to znamenalo konec.

Na Pustevny (1020 m n. m.), kde jsme hodlali přespat, jsme kvůli defektu a blížícímu se večeru dojeli autem, ale po zkušenosti s Lysou horou nepochybuji o tom, že bychom to zvládli i na kole. Další den jsme měli v plánu pokračovat přes Radhošť do Rožnova pod Radhoštěm a zpátky na parkoviště na Bílé. Kvůli ztrátě času při řešení technických problémů (je dobré mít s sebou náhradní duši, pumpičku a nářadí) jsme však změnili plán, do něhož jsme zařadili přesuny autem.

Kromě dvoukilometrové cesty k Jurkovičově rozhledně poblíž rožnovského skanzenu jsme si dopřáli na beskydské poměry pohodovou trasu — celkem dvanáct kilometrů po hřebenovce z Gruně na Bílý Kříž a zpátky. Jde o jeden z úseků, kdy turista, ať už pěší, nebo na kole, nemusí veškerou energii investovat do pohybu, ale může se i kochat výhledy nebo se zastavit na občerstvení.

Na horské chatě Švarná Hanka (i zde se nachází nabíjecí stanice) znovu narazíte na stopu Petra Bezruče, který odtud od roku 1908 opakovaně s přáteli vyrážel na Lysou horu a napsal tady deset svých básní nazvaných Písně z Gruně. Z několika míst za dobrého počasí dohlédnete až na Tatry a Malou a Velkou Fatru. Není divu, vždyť se nacházíme jen pár kilometrů od slovenských hranic. Při pohledu na druhou stranu jsou vidět Pustevny a beskydské tisícovky jako Kněhyně, Smrk, Lysá hora a další.

U zvoničky na Bílém Kříži vás několikasetmetrová odbočka zavede do lesa, kde začíná Slovensko. Kromě hraničního kamene tu narazíte na kapli sv. Cyrila a Metoděje. Na zpáteční cestě, mezi Švarnou Hankou a hotelem Charbulák, si můžete provětrat chodidla na travnatém chodníku pro bosé nohy, dlouhém více než tři sta metrů.

I když se tato hřebenovka co do náročnosti nedá s výletem na Lysou horu srovnávat, dokážu si představit, že pro cyklisty, kteří jsou na tom s fyzičkou hůř než já, může být elektromotor ve zvlněném terénu velkým pomocníkem. Ne že by to jinak nezvládli, ale s ním rozhodně nebudou uštvaní.

Ani netrénovaný člověk se skoro nezapotí a vyhne se i následným bolestem namožených svalů. Na druhou stranu z vlastní zkušenosti musím přiznat, že jistota toho, že můžu kdykoli (pokud mám nabito) zapnout motor, svádí k jisté pohodlnosti.