Tichým údolím k nejstaršímu stavení v Česku

Oblíbeným místem turistů, rodin i umělců je zřícenina hradu Okoř, památka téměř na dosah metropole. Věděli to už před tisíci lety přemyslovští předáci, kteří si tento kraj velmi oblíbili. Možná proto to sem táhne tisíce výletníků i teď na přelomu zimy a jara, a tamní cestičky nezůstávají prázdné.

Dobrá dostupnost autobusu láká mnohé cestovatele. K dispozici je samozřejmě i parkoviště pro ty, kteří dávají přednost autu.

Nenechte se odradit šedou krajinou, blátem ani inverzí a šlápněte do podrážek malebnou tichou krajinou. Nezbytností je určitě fotografie pod majestátní zříceninou hradu ze 13. století. Nepřehlédnutelná věž, v jejíchž základech jsou zbytky kaple, je dominantou kraje. Věž je sama o sobě výjimečná, jelikož kombinace s kaplí byla v Čechách jedinečná, zvlášť když vezmeme v potaz, že takové řešení nebylo u tehdy měšťanského hradu zvykem.

Podle archeologů není jasné, kdo původní gotický hrad postavil. Zbytky, jak je známe dnes, má na svědomí pražský měšťan František Rokycanský. Hrad zrekonstruoval v roce 1359 s donjonovou věží, dvěma palácovými křídly a jižní věží. Rokycanský si hrad vybudoval, aby se předvedl před šlechtou. Peněz měl dost, byl rychtářem a oblíbencem císaře Karla IV.

Po smrti chlubivého měšťana převzal hrad jeho syn, pak se v něm vystřídalo ještě dalších několik majitelů. Okoře se zmocnili také husité. V 16. století Jaroslav Bořita z Martinic hrad přebudoval na renesanční zámek. Moc dlouho mu opravy nevydržely a za třicetileté války zchátral.

Lidé začali stavbu postupně rozebírat. Vlastnili ji ještě jezuité, až zříceninu převzal v roce 1921 do svých rukou stát. Začaly opravy a dnes pravidelně od jara otevírá své brány milovníkům historie.

Poněvadž je hrad Okoř otevřený až od dubna, zamiřte si to přes lávku k červené trase směrem na Budeč. Zřícenina zmizí za zády a my za šumění potoka šlapeme kolem chatové osady. Potkáváme občerstvení, ale ne tak ledajaké. Je uplácané z hlíny, větví a desek, připomíná seriál a film o Flintstoneových. Kdyby nebyl na pultu nápis Pivo limo a hrnec, skoro bychom ho přešli bez povšimnutí.

Po nahlédnutí přes pult zjišťujeme, že v sezóně tu asi opravdu něco funguje. Jak moc je toto stavení opravdu občerstvením, jsme ovšem nebyli schopni zjistit.

Pokračujeme po červené značce, kterou před několika lety doprovázela i naučná stezka Okolím Okoře. Přebrodíme všudypřítomný Zákolánský potok po nové lávce a dostaneme se k opravenému mlýnu a nad ním se tyčí viadukt z roku 1873. Po něm o víkendech (na jaře a v létě) jezdí vlaky na trati 121.

Naše cesta se mezitím stáčí do lesa, abychom asi po kilometru dorazili k rozcestníku Kováry u viaduktu, kde musíme přeběhnout hlavní silnici na louku. Na krátkou chvíli se oddělíme od jezdecké trasy, což ovšem neznamená, že nepotkáme další jezdce respektive jezdkyně. Několik minut překonáváme malé převýšení, než se před námi objeví věž rotundy sv. Petra a Pavla na Budči.

Jedno z historicky nejvýznamnějších míst ČR bylo osídleno již od 8. století před naším letopočtem knovízskou kulturou. Důležitým sídlem se stalo v 9. století našeho letopočtu, kdy tam bylo za knížete Spytihněva vybudované přemyslovské hradiště. Archeologové zjistili, že obranné valy dosahovaly do výšky pěti metrů.

Asi nejdůležitější stavbou byla právě zmíněná rotunda, jež byla postavena asi kolem roku 900. Rotunda se v průběhu staletí rozšiřovala a měnila. Její význam tkví v jádru – hlavní chrámová loď je totiž v neporušeném stavu již od 10. století, a to ji dělá nejstarší dochovanou stavbou u nás. Zhlédnout lze také renesanční kazatelnu z roku 1585. Na konci 19. století ji zachvátil požár, takže část výzdoby musela být obnovena.

Legenda praví, že na Budči existovala latinská škola, v níž se žáci učili čtení a psaní. Prominentními žáky měli být taky sv. Václav a jeho bratr Boleslav. Václava měl vyučovat v žaltáři kněz jménem Učen.

Kolem rotundy se dnes nachází hřbitov. Vedle něj je maketa základového zdiva kostela Panny Marie, který byl postaven v druhé polovině 10. století. Mnoho informací o něm nemáme. Prohlídky zajišťuje Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně, a to pouze o víkendech od května do září. Pravidelně se na Budeč konají také poutě se mšemi.

Poněvadž jsme museli k rotundě vyšlápnout menší kopec, musíme se z něj dostat také dolů. Červená nás vede po asfaltové cestě lemované lavičkami a stromy po celkem strmém kopci do Zákolan. V jejich centru si můžete prohlédnout památník s názvy okolních měst a informační tabule, které vás dopodrobna seznámí s oblastí.

Až budete nasyceni informacemi, vydejte se vstříc Otvovicím, další obci, jíž projdeme k cíli naší cesty. Pohodlná stezka mezi tratí a silnicí nás přivede až k Otvovické skále. Vyškrábat se na ní můžete těsně před tím, než podejdete železnici po vaší pravé ruce. Kozí kopec, jak mu říkají místní, je skalnatý břidlicový ostroh chráněný kvůli stepním společenstvím jako přírodní památka.

Laika by tam kromě malebné krajiny mohl zajímat skvostný výhled do údolí. Geokačery zase schovaný poklad.

Příliš se nezdržujeme, jelikož do cíle nám chybí ještě pár kilometrů. Trasa nás zavede na okraj lesa a zvolna do Minic, části Kralup nad Vltavou. Zamáváme původně středověkému kostelu sv. Jakuba Většího a proběhneme městským parkem do centra. Odtud už se lehce dostanete kamkoliv vlakem nebo autobusem.

Celý výlet čítá asi 15 kilometrů a dá se pohodlně zvládnout za den. Terén je přístupný, když pomineme občasné bahno, opravdu komukoliv. Problém by neměly mít ani matky s kočárky nebo starší turisté. Kdo si rád přidá pár kilometrů navíc, může vyrazit už z Velkých Přílep, kam jezdí autobusy z Prahy.