Přespání na Sahaře. Bez signálu a s nejkrásnějším východem slunce

Pusto, kam jen oko dohlédne. Sem tam mezi pískem nebo kameny vyčuhují nízké keře, na kterých se pase několik velbloudů. Přestože Sahara pokrývá plochu skoro tak velkou jako jsou Spojené státy americké, je tuniský národní park Jebil jediným, který se na jejím území nachází. A ačkoli je situován na samém okraji pouště, na zážitku z jeho návštěvy to nic neubírá.

Řidič důmyslně manévruje pustou plání nebo po dunách a mě celou cestu překvapuje, že přesně ví, kudy má jet. Kromě vyjetých kolejí od jiných džípů, které ale někde lehce zavál zlatý písek, se mi nedaří najít prakticky žádný bod, podle kterého by se dalo orientovat. Jak se ale později dozvídám, náš řidič se v saharské oblasti narodil, podobnou cestu podnikl navíc nesčetněkrát, a tak si je právem jistý, že nás veze správným směrem.

Už samotná cesta po Sahaře je zážitkem, přestože je krajina víceméně monotónní. Poušť navíc vypadá jinak, než jsem si ji představoval. Tady na okraji je spíš hliněná a kamenitá než písečná. Když už konečně vyjedeme na duny, džíp se po nich začne houpat a celé osazenstvo auta nadskakuje a kýve se ze strany na stranu, jak to hází.

Od tuniského města Douz, jemuž se přezdívá brána Sahary, je to do Campu Mars, který je naším cílem, skoro tři hodiny. Vzdušnou čarou to daleko není, první hodinu se jede po silnici, ale pak přijde na řadu offroad.

Cesta se natahuje kvůli jízdě po dunách, které zkrátka nedovolují vyšší rychlost než nějakých 30 kilometrů v hodině. Někdy i méně. Důležité je stihnout dorazit víceméně za světla, ve tmě už by se zřejmě ani ostřílení řidiči nezvládli dobře orientovat.

Asi necelou hodinu před cílem uprostřed pouště zastavujeme. Zjišťujeme totiž, že několik dalších džípů za námi zřejmě zapadlo kdesi v písku, a tak na ně musíme počkat. Zrovna zapadá slunce. A i když to je přírodní kýč nejhrubšího zrna, jde zároveň o jeden z nejhezčích zážitků, které mohou člověka na poušti potkat. Tím druhým je svítání.

Do kempu, jenž je jedním z pěti, které se v oblasti nacházejí, dorazíme po soumraku, kdy má obloha temně modrou barvu. Přivítá nás vcelku rozlehlé tábořiště s velkým centrálním stanem. A před ním plápolající oheň se židličkami do kruhu.

Po ubytovaní se v prostorném stanu, který disponuje klasickou postelí, a dokonce i drobnou koupelnou se záchodem, převlékáme do teplého oblečení. Teploty na poušti klesají v noci i k nule, a to v zimě i v létě. Zima je ale k přespání vhodnější pro ty, kdo dobře nesnášejí vysoké teploty. Na přelomu ledna a února je přes den na okraji Sahary příjemných 20 stupňů.

Když si sedáme kolem táboráku, jeden z místních zaměstnanců, oblečený jako nefalšovaný Tuareg, pokládá do ohně amforu, ve které se dělá maso k večeři. V popelu se také pečou tradiční tuniské placky připomínající pitu. Jí se nicméně už v hlavním stanu, který je vyzdoben koberci.

Přepych, v němž se nacházíme, umocňuje pocit, že jsme vlastně vůbec neopustili civilizaci. Z omylu nás ovšem vyvádí absence jakéhokoli signálu. Trocha digitálního detoxu ale ještě nikomu neuškodila.

Když už se konečně ukládáme ke spánku ve stanu, je skoro půlnoc. Oblohu sem tam kalí přecházející mraky, ale když je jasno, jsou hvězdy vidět velmi zřetelně. Někde lze zpozorovat i pásmo Mléčné dráhy.

Do postele, v níž nechybí klasická peřina a deka z velbloudí srsti, je třeba si obléknout termo prádlo. A ideálně pár dalších vrstev oblečení, aby člověk přes noc neprochladl.

Prakticky hned usínám, v okolním tichu to ani jinak nejde. Ještě před tím si ale nastavuji budík na ráno, protože nechci propásnout východ slunce, který je před půl osmou. Vyplatí se ale vstát ještě dřív na rozbřesk.

Vylézt po probuzení z postele je zkouška silné vůle. Chladný vzduch proniká přes plachty stanu — jsou asi tři nebo čtyři stupně nad nulou. Nasoukat se do vymrzlých a tvrdých džínů trvá věčnost.

Chystám se vylézt na nejvyšší dunu, která se nad kempem tyčí a všímám si, že už na jejím vrcholu několik kolegů stojí. Během stoupání do kopce se mi nohy boří do písku a za chvíli ho mám plné boty. A pěkně studí.

Ten krkolomný výšlap ale za tu podívanou stál. To, co vidím, je asi nejkrásnější východ slunce, který jsem v životě spatřil. Člověk se při tom pohledu jen stěží ubrání patosu. Obloha se barví do odstínů rudé, jasně červené, růžové i oranžové. Všichni se mlčky díváme.

Po snídani nás čeká cesta zpět do civilizace. Chladný noční vzduch se postupně začíná zase oteplovat, je ale příjemně svěží. A my se znovu houpeme v džípu po dunách.