Thajsko - lákavá exotika, kam si jezdí turisté plnit své sny

Na turisticky podobně přitažlivých karibských ostrovech i mezi domácími převládá americký a evropský způsob života, zatímco Thajsko si uchovalo svou osobitost. Země je i dnes z velké části svou atmosférou taková, jak býval někdejší Siam, země bílých slonů a přátelských lidí, neprostupných džunglí a rajských pláží.

Turistika se tam stala průmyslem už v 60. letech, kdy do Thajska jezdili odpočívat američtí vojáci z vietnamského válčiště. Zejména pro ně byla tehdy vybudována základní infrastruktura, která se v dalších desítkách let rozvinula do téměř dokonalého a bezchybně fungujícího „průmyslu“ odpočinku a zábavy.

Dnes Thajsko ročně navštíví na sedm miliónů zahraničních turistů. Podnebí je v Thajsku tropické, určují ho monzuny. Jsou tam – na rozdíl od Evropy – pouze dvě roční období, suché a deštivé. Neplatí to však pro celou zemi stejně.

V Pattayi, což se týká celého středního a severního Thajska, je po celý rok více méně stálé počasí, pouze od poloviny května do konce října bývají každodenní „průtrže mračen“ vydatné, ale krátké.

Ostrov Phuket má nejpříjemnější počasí od začátku listopadu do konce dubna. V ostatních měsících dost často prší, a ač je dusné horko, sluníčka si člověk moc neužije.

Na ostrově Samui v Siamském zálivu (od Phuketu ho dělí jen úzká šíje pevniny) je období dešťů kratší, trvá od listopadu do poloviny ledna. V tomto případě to ale znamená, že prší skoro neustále, měsíční průměr srážek je v této době skoro půl metru.

Období sucha a dešťů má jen nepatrný vliv na teplotu, která je celý rok poměrně vyrovnaná. Většinou neklesá pod 30 stupňů Celsia a málokdy překročí 35 stupňů. Teplota vody se celý rok pohybuje mezi 25 a 27 stupni. To se ale netýká horských oblastí severního Thajska, kde může být, zejména v noci, podstatně chladněji.

Pro nás je v Thajsku zvláštní skoro všechno. Buddhismus, jímž je země prosáklá, nevede člověka k tupé víře v jednou provždy daná dogmata, ale nechává na něm, zda se stane v příštím životě vodním buvolem, kamenem u cesty nebo zda se přiblíží k nirváně.

V Thajsku moudrý člověk nespěchá a nic neláme přes koleno, neboť ví, že čas je hodnotou velmi relativní. Začíná to jako naše rčení, ale končí to optimističtěji: Co můžeš udělat dnes, můžeš stejně dobře udělat i zítra.

Zvláštní a nesmírně rozmanitá je thajská kuchyně. Jídla jsou tak ostrá, že to člověku bere dech. Thajci nestolují jako my – hezky pěkně jedno po druhém, ale to, co si objednáte, vám číšník nanosí na stůl a je na vás, jak kombinujete chutě a výbušnou sílu jednoho pokrmu tlumíte jiným.

Pokus o vytvoření „seznamu zvláštností“ je pošetilou záležitostí a končí tam, kde začal, konstatováním, že pro Evropana je v Thajsku zvláštní skoro všechno.

Popsat všechno, co v Thajsku stojí za vidění, je prakticky nemožné, proto nabízíme alespoň některé zajímavosti. Dáváte-li přednost poznávání před odpočinkem u moře, nabídnou vám cestovky tzv. velké okruhy, které mohou trvat týden i dva a lze je kombinovat s následným pobytem v některém z přímořských letovisek.

Při cestě severním Thajskem se zpravidla nevynechají místa jako Ayuthaya, letní sídlo thajských panovníků, Sukhotai, první metropole starého Siamu, centrum thajského buddhismu a druhé největší město země, Chiang Mai a trojmezí, v němž se setkává Barma, Thajsko a Laos, místo známé jako „zlatý trojúhelník“, jedna z nejvýznamnějších pěstitelských oblastí opiového máku.

Thajsko je vděčnou kulisou pro filmaře. O vietnamské válce tam vznikly filmy Lovec jelenů, Apokalypsa, Četa, Vraždící pole a spousta dalších. Na ostrůvku Phi Phi Don byla pověstná Pláž ze stejnojmenného filmu.

Dalším z těch „nevietnamských“ byla bondovka Muž se zlatou zbraní s Rogerem Moorem. Některé scény se točily na ostrůvku Khao Phing Kan, který je od té doby znám jako ostrov Jamese Bonda a je poutním místem turistů.

Sám ostrov za cestu skoro nestojí, ale pokud bude v programu výletu z ostrova Phuket zastávka v plovoucí vesnici Phan Yee, je to jiná.

Dvě stě let stará osada, kterou v závětří vysoké skály založili putující indonéští muslimové, opravdu stojí za vidění. Na barelech a pontonech jsou domy, škola i s hřištěm, mešita a vůbec všechno, co k vesnici patří. Pitná voda se nachytá za deště nebo se vozí z pevniny, elektřinu vyrábějí agregáty, většina lidí je živa z rybolovu a z turistů, kteří tyto „Benátky naruby“ obdivují. A k tomu všemu se tam ještě dobře vaří: krevety, ryby, langusty a další mořskou havěť, jíž je všude kolem požehnaně.

V Thajsku můžete absolvovat ještě jeden výlet, který má vzdálenou souvislost s filmem – na most přes řeku Kwai. Legendární místo v provincii Kančanaburi, kde zajatí spojenečtí vojáci stavěli za druhé světové války v džungli železniční trať pro zamýšlené japonské tažení do Barmy a do Indie. Film Davida Leana z roku 1957, který získal sedm Oscarů, byl sice natočen na Cejlonu, ale autentické prostředí, veliký spojenecký hřbitov a muzeum, to vše je vidění v Thajsku.

Thajská metropole je označována za Benátky východu, což mají na svědomí ramena řeky Chao Phraya a četné kanály, které je spojují. Tím ale veškerá podobnost končí. Snad ještě to, že v žádném z obou měst není mnoho zeleně. Na každého z devíti miliónů obyvatel Bangkoku připadá dokonce méně než půl čtverečního metru veřejné zeleně, což je prý nejméně na světě.

Může to ale být úplně jinak, protože skutečný počet obyvatel nikdo nezná. Klidně jich může být i o dva milióny víc. Co se ale už nějaký čas ví velmi spolehlivě, je to, že Bangkok chvílemi opravdu neví kudy kam.

Krátce po rozednění, tak kolem sedmé, kdy se město teprve probouzí, motorové rikši a malé náklaďáky rozvážejí do obchůdků čerstvé zboží, se nedaleko hotelu Oriental můžete nalodit na úzkou dlouhou lodici a vydat se na prohlídku plovoucího trhu. Čluny se zeleninou, ovocem a květinami připlouvají z venkova za svými zákazníky skoro do středu města a na hladině řeky se odehrávají každodenní obchody.

Součástí trhu na vodě jsou i plovoucí vyvařovny, kde si můžete do kornoutu z banánového listu naložit rýži, zalít ji omáčkou s kousky masa a pak si pochutnávat na kuličkách, které si prsty volné ruky vytvoříte. Mají tam samozřejmě i jiné dobroty, ale všechno je vesměs pro silnější nátury.

Povinnou zastávkou návštěvníků Bangkoku je Velký palác, komplex chrámů, svatyní a někdejších královských rezidencí. Centrem komplexu je Wat Phra Keo, nejváženější svatyně v zemi. Je v ní totiž uložen Smaragdový Buddha (ve skutečnosti je z levnějšího jadeitu), šedesáticentimetrová soška, považovaná za státní amulet. Pověst totiž praví, že dokud bude soška na svém místě, bude země nezávislá.

Nedaleko Velkého paláce je Wat Po, nejstarší buddhistický chrám v Bangkoku. Býval veřejným vzdělávacím střediskem a tuto funkci plní z velké části i dnes. Největší atrakcí chrámu je socha odpočívajícího Buddhy, pětačtyřicet metrů dlouhá pozlacená ležící postava světce vstupujícího do nirvány.

Z mnoha dalších chrámů patří k povinným zastávkám i Wat Traimit v čínské čtvrti, v němž dlí Zlatý Buddha. Je vysoký přes tři metry a váží pět a půl tuny. Socha byla odlita už ve 13. stol., ale na to, že je celá ze zlata, se přišlo teprve v roce 1955, když se při jejím přemisťování odloupl kus štukového obalu. Dříve, než se setmí, stojí za to navštívit některé z pouličních tržišť. Nakupovat můžete přirozeně i po západu slunce. Ulice Sukumvit, Ploenchit nebo Silom jsou doslova nabité kamennými i pouličními obchody.

Nabízejí především trička a další textilní zboží, ale také hedvábí, kožené výrobky, zlaté šperky a drahé kamení, jemuž vévodí pověstné modré smaragdy. Za třicet dolarů můžete koupit hodinky k nerozeznání podobné švýcarským omegám.

Přirozeně také suvenýry, jimž dominuje Buddha ve všech podobách a velikostech. Můžete ho mít ve zlatě, vyřezaného ze slonoviny (pak vás čekají problémy na celnici) nebo bez jakýchkoliv problémů ze vzácného dřeva či z buvolí kosti.

Pozor si dávejte na pouliční šejdíře, kteří vám budou nabízet v kousku novin zabalené „pravé“ drahokamy nebo vás lákat do obchodu, kde „právě dnes“ mají zvláštní slevy na pravé thajské safíry.

Po večeři nastává dilema: Kam teď? Představení klasického tance v některém z divadel, thajský box na jednom ze dvou nejvyhlášenějších stadiónů, nebo erotická show v některém z desítek barů na Patpongu?

Většina turistů jede do Thajska za jinými zážitky, než je sex. Je ale také pravda, že muži, když už jsou v Thajsku, chtějí alespoň nakouknout, aby mohli po návratu doma vyprávět vzrušující historky. Především tomuto druhu návštěvníků jsou určeny bary na Patpongu, v sousedství hotelu Nana na Sukumvit a na spoustě dalších míst.

Hosté sedí u stolků podél stěn, uprostřed je pódium a lokálem hřmí hudba. Na pódiu jsou lesklé tyče jako v tramvaji a u každé z nich podupává do rytmu muziky spoře oděná dívka. Některé se křečovitě usmívají, jiné se tváří otráveně. Do toho hučí klimatizace, na pódiu je chladno, muži pijí pivo nebo ředěnou whisky značky Mekong. Občas se na pódiu objeví „sólistka“, která jednotvárnou show zpestří striptýzem či jinou kratochvílí.

Jediný den je na Bangkok přirozeně velmi málo, ale udělat si představu o této rušné asijské metropoli vám přece jen dovolí.