Temná turistika fascinuje tisíce lidí

„Když si projdete hřbitov, dozvíte se vše o kraji. Navíc si tam v klidu odpočinete,“ vyprávěl na univerzitě můj pedagog. Na hřbitovech čerpá síly a znalosti dodnes.

Z náhrobků určí, kdy obec vzkvétala, jak se v ní lidem dnes žije, zda ji v minulosti zasáhla epidemie, či jestli patřila do takzvaných Sudet a odkud přišli noví obyvatelé, kteří obsadili domy po odsunutých Němcích.

Zálibu v místech smrti jsem převzala. Vyhledávám procházky po hřbitovech a pár dnů z dovolené trávím v lokalitách plných minulého utrpení. Terezín, Lidice, newyorské Ground Zero, světová ghetta pamatující pogromy, popraviště, muzea genocid.

Ta místa mají zvláštní, smutné kouzlo. Energii, jež někoho dobíjí, jiné ničí. V mysli spouští desítky otázek. Skončím vždy u tří: jak se to mohlo stát? Může se to opakovat? Kdy?

Louku plnou cihlových komínů, důkazů, že tu kdysi stávaly domy pro tisíce lidí, zaplavují tklivé tóny. Izraelská mládež zpívá miliónům předků zavražděných za holocaustu. Tančí v kole u dvou polorozbořených plynových komor.

Večer v Birkenau, bývalém německém vyhlazovacím táboře v Polsku. Fascinovaně poslouchám. Stmívá se. Od brány přicházejí další desítky studentů v bílých mikinách s šesticípou modrou hvězdou. Není jim ani osmnáct.

Birkenau, Osvětim patří k jejich stálým zastávkám na cestě střední Evropou. Izraelců tam loni dorazilo přes čtyřicet čtyři tisíc, o stovku více než v roce předešlém.

I oni patří k temným turistům.

Profesor glasgowské univerzity John Lennon jejich motivaci charakterizuje jako směs úcty, voyerismu a snad i vzrušení z toho, že se dostáváme tak blízko smrti. Právě on trend posledních patnácti let nazval temnou turistikou. Dodal, že ač vypadá nově a nezvykle, utrpení druhých vzrušuje lidstvo odedávna. Trend nyní zesílila média.

Na počátku obnoveného zájmu o památky holocaustu stál podle odborníků v roce 1993 hollywoodský film Schindlerův seznam. Režisér Steven Spielberg si za zromantizovaný popis odvahy nacistického podnikatele při záchraně Židů za druhé světové války odnesl sedm Oskarů. Snímek se stal kasovním trhákem. A veřejnosti znovu ukázal osvětim.

Další vlna zájmu o místa utrpení přišla podle sociologů po teroristických útocích z 11. září 2001 ve Spojených státech. Přičítají to médiím, jež tragédii stále připomínají, a tím z ní vytvářejí kult. Díky němu se pak newyorské Ground Zero automaticky řadí mezi cíle, které je nutné vidět.

Svůj polský temný výlet jsem začala pár hodin před izraelskou mládeží dva kilometry od Birkenau, v Osvětimi I. Brzy ráno procházím bránou s nápisem Arbeit macht Frei. Práce osvobozuje.

Míjím pokoj po pokoji s minimálním hygienickým zázemím a vytápěním. Intenzivní zážitek umocňuje zima. Vnímám podrobné vysvětlivky popisující hlad, nedostatek léků a otrockou práci.

Kombinace zabila většinu vězňů do tří měsíců od příjezdu. Zůstaly po nich hromady bot, kufrů, brýlí, které si s sebou do nového domova přiváželi z celé Evropy. Právě tyto drobné předměty běžné potřeby psychikou člověka otřesou.

Při prohlížení zavazadel si vzpomenu na bývalého koncentráčníka Adolfa Burgera, který mi loni řekl, že to své v osvětimské haldě po letech našel. Rozjímání přeruším u vitríny s vlasy. Za desetiletí vybledly. Stříhali je lidem, kteří mířili do plynu. Nacisté tím vycházeli vstříc německým textilkám. S hrůzou obdivuji mašinérii smrti propojenou s byznysem.

Lokalita turisty fakty příliš nezatěžuje. Nabízí utrpení v jeho syrovosti, v holém faktu existence plynových komor a ostnatých drátů, které uzavírají prostor nekonečné beznaděje. Jestliže v roce 2001 Osvětim a Birkenau navštívilo zhruba půl miliónu lidí, letos němé připomínce hrůz Osvětimi a Birkenau dobrovolně podlehlo celých 1,13 miliónu. Vedou Poláci, Britové, Američané a Němci.

Zjistit skutečnou motivaci stoupenců temných výletů podle Vymětala nejde: „Někteří směřují například do Osvětimi organizovaně, mimo jiné se školním zájezdem, jenž má výchovný účel. Sami by přitom ve volnu jeli raději jinam. Jiní - třeba na kambodžská vražedná pole - dorazí ze svobodné vůle, během dovolené. Tady by se o temné motivaci dalo mluvit, do značné míry však asi půjde o motivy neuvědomované.“

Ani ne za měsíc po polské návštěvě vcházím další nenápadnou branou do věznice S-21, Tuol Sleng v kambodžském Phnompenhu. „Prohřešil ses proti Angkar,“ (pozn. výraz znamená Organizaci, anonymní skupinu vydávající příkazy ve jménu Rudých Khmerů) slýchávali mučení v této bývalé střední škole. Za čtyři roky jich bylo přes sedmnáct tisíc. Přežilo pouhých dvanáct lidí. Dnes je z budovy muzeum genocidy.

Je prosinec, přes třicet stupňů Celsia ve stínu. Příroda zrovna ožívá po nedávných deštích. Malý parčík obklopují tři rozsáhlé, poněkud zchátralé domy ve tvaru písmene U. Během tří hodin prohlídky tu potkávám jediného Kambodžana, muže středního věku.

Místní raději na teror z druhé poloviny sedmdesátých let, během něhož zemřela čtvrtina národa, zapomínají. Rány jsou čerstvé. 

Ve zdejším muzeu drtivě převažují cizinci. Od jeho otevření se změnilo jediné, a to jejich národnostní složení. Občany států sovětského bloku z osmdesátých let už dávno nahradili Američané, Japonci, Francouzi, Novozélanďané nebo Britové.

Po několikadenní depresi se v Tuol Sleng stačí jen dívat. Třeba na zde vystavené fotografie, které pořizovali Rudí Khmerové a podobně jako nacisté z nich tvořili detailní kartotéku „nepřátel“. Do tváří vězňů-batolat a jejich dozorců-puberťáků. Na cely o velikosti chlívku pro hubené prase. Na malby zachycující třídu s padesáti polonahými spoutanými těly na holé zemi. Malíř díky nim peklo přežil.

S mrazivým úžasem civím do očí školáků ve vojenských uniformách a se samopaly v rukách. Právě děti byly nejhoršími tyrany v Tuol Sleng. Hlídaly členy svržené politické elity, intelektuály, farmáře, inženýry, či jen ty, kteří nosili brýle nebo se zamilovali bez povolení Angkar. V lágru umírali i cizinci. Průměrná délka života? Čtyři měsíce.

Tečku za kambodžským temným dnem udělám ale až na vražedném poli Choeung Ek, kde věznitelé bestiálně popravili polovinu nedobrovolných obyvatel phnompenhské S-21. Leží mimo civilizaci, patnáct kilometrů od centra metropole. Z dálky připomíná veliký park. Teď si v něm hrávají děti.

Těla exhumovaná z masových hrobů pohřbili v osmdesátých letech. Osm tisíc lebek zůstalo. Roztříděné podle věku a pohlaví zaplnily bílou pagodu. V turistické přízni jim konkurují polámané kosti nasypané do několika skleněných schránek rozesetých napříč areálem. Řádění Rudých Khmerů tam připomínají nenápadné stromy a mělké jámy.

Ani se nenaději a stojím u okraje jedné z nich. Hlavou mi běží popis exekuce na jedné z cedulí S-21: „S rukama spoutanýma za zády, zavázanýma očima přistoupíš k jámě, kterou jsi předtím vyhloubil. Na povel poklekneš. Čekáš na ránu do týlu. V mdlobách přepadneš. Dole tě dobijí zemědělským nářadím - zpravidla motykou - či podřežou krk. Máš-li smůlu, že ten den popravili už přes tři sta padesát lidí, čekáš se zavázanýma očima v díře na ráno, až na tebe bude čas…“

Otřesu se. Kousek od díry rostou košaté stromy. Tady ale zeleň nervy neuklidní. V průvodci si přečtu, že jednomu z nich, největšímu, říkají Kambodžané Vraždící. Jeho kmen sloužil katům k rozbíjení hlav nejmenších „vězňů“ - kojenců a batolat.

Se smutkem se tu ovšem mísí ještě jiné pocity než v Birkenau. Kambodžská vláda totiž prodala Choeung Ek japonské firmě za slib výstavby lepší silnice. Reakce na byznys se smrtí? Cizinci jsou znechucení. Kambodžané ale kabinetu, v jehož čele stojí dvacet let člen první desítky někdejší hierarchie Rudých Khmerů, prostě věří. Či mlčí.

Právě před častým spojováním temné turistiky s neetickým ziskem odborníci varují. Je to škodlivé jak pro lidskou duši, tak pro historii, říkají.

Zdá se ovšem, že japonským podnikatelům se obchod bohatě vyplatí. Zatímco v devadesátých letech muzeum navštívilo padesát lidí denně, dnes jsou to tisíce, přesné statistiky se tu ale nevedou. Ekonomicky sílící Kambodža se stala podle vlivného cestovatelského vydavatelství Lonely Planet letošním hitem mezi destinacemi, stejně jako jiné země s památkami dokumentujícími ponurou stránku lidstva.