Těchto 19 míst přidalo UNESCO na svůj seznam světového dědictví

Aasivissuit – Nipisat se nachází za polárním kruhem ve střední části západního Grónska a ukrývá pozůstatky 4200 let lidské historie, která v těchto místech čítala lov suchozemské a mořské zvěře, sezónní migraci a dobře dochované kulturní dědictví spojené mimo jiné s klimatem a medicínou. Vyjma velkých domů pro zimní období a archeologických nalezišť inuitských kultur se dochovaly také stopy zdejšího lovu sobů. Oblast zahrnuje sedm klíčových lokalit a ukazuje houževnost lidských kultur v regionu včetně tradice sezónní migrace.

Oáza Al-Ahsá (někdy i Al-Hasa) se nachází ve východní části Arabského poloostrova a jde o komplex zahrad, kanálů, pramenů, studen, historických budov a několika archeologických nalezišť. Společně představují kontinuální stopy lidského osídlení okolí Perského zálivu od neolitických dob až do dneška. Jsou zde k vidění pozůstatky historických pevností, mešit a nejrůznějších vodních soustav. Zdejších 2,5 miliónu datlových palem dělá z tohoto místa největší oázu na světě.

Naleziště se nachází na východním břehu Ománského sultanátu a zahrnuje starověké město Kalhat obklopené vnitřními a vnějšími hradbami stejně jako oblasti mimo hradby, kde se nacházela pohřebiště. Město se vyprofilovalo jako hlavní přístav na východním pobřeží Arábie mezi 11. a 15. stoletím našeho letopočtu. Dnes slouží archeologům jako unikátní svědectví obchodních spojení mezi východním břehem Arábie, východem Afriky, Indií, Čínou a jihovýchodní Asií.

Archeologické naleziště Hedeby se skládá z pozůstatků obchodního města obsahujícího stopy cest, budov, hřbitovů a přístav, které se datují do přelomu prvního a druhého tisíciletí našeho letopočtu. Ohrazené je částí tzv. Danevirke, linií hradeb oddělujících Jutský poloostrov od zbytku evropské pevniny. Výjimečná poloha mezi Franskou říší na jihu a Dánským královstvím na severu předurčila Hedeby k tomu, aby se stalo obchodním uzlem mezi kontinentální Evropou a Skandinávií a mezi Severním mořem a Baltem.

Medina Azahara je archeologické naleziště, které odkrývá město postavené v polovině 10. století našeho letopočtu Umajjovci jako sídlo Córdobského chalífátu. Prosperovalo několik let, ale během občanské války, která vedla v letech 1009 až 1010 k zániku chalífátu, bylo ponecháno svému osudu. Pozůstatky města byly zapomenuty na skoro 1000 let do svého znovuobjevení na počátku 20. století.

Göbekli Tepe se nachází v pohoří Germuş v jihovýchodní Anatolii. Jde o uskupení monumentální kruhových a obdélníkových megalitických staveb, které postavili lovci a sběrači v letech 9600 až 8200 před naším letopočtem. Je pravděpodobné, že tyto stavby sloužily během rituálů, pravděpodobně pohřebních. Typické sloupy ve tvaru písmene „T” jsou pokryté vyrytými malbami divokých zvířat, což umožňuje vhled do života lidí, kteří obývali Horní Mezopotámii před zhruba 11 500 lety.

Tato nově zařazená památka se nachází v severozápadní části japonského ostrova Kjúšú. Celkem 12 komponentů se skládá z deseti vesnic, hradu Hara a katedrály postavených mezi 16. a 19. stoletím. Dohromady představují ukázku nejranějších křesťanských misionářských aktivit v Japonsku. Tato místa nesou unikátní svědectví kulturních tradic opatrovaných křesťany žijícími v dobách prohibice od 17. století v utajení v regionu Nagasaki až do konce prohibice v roce 1873, kdy se dočkala tato místa revitalizace.

Průmyslové město Ivrea se nachází v regionu Piemont a vzniklo jako zkušební oblast pro značku Olivetti, tedy výrobce psacích strojů, mechanických kalkulaček a kancelářských počítačů. Sestává z obří továrny a administrativních a rezidenčních budov. Většinu částí navrhli přední italští architekti mezi lety 1930 a 1960 a jde o ztělesnění idejí politické organizace Movimento Comunità. Ivrea je ukázkový sociální projekt, který ztělesňuje moderní vizi vztahu mezi průmyslovou produkcí a architekturou.

Naumburská katedrála leží ve východní části Durynské kotliny. Její výstavba začala v roce 1028 a je skvělou ukázkou středověkého umění a architektury. Románská stavba obklopená dvěma gotickými kněžišti představuje slohový přechod z pozdního románského stylu do rané gotiky. Kněžiště a sochy zakladatelů v životní velikosti jsou mistrovskou prací z dílny sochaře známého jako Naumburský mistr.

Sansa jsou buddhistické horské kláštery rozprostírající se po jižních provinciích Korejského poloostrova. Sedm klášterů vystavěných mezi 7. a 9. stoletím našeho letopočtu oplývá tradiční charakteristikou specifickou pro Koreu. Samozřejmostí jsou tzv. „madang”, tedy otevřená nádvoří obklopená čtyřmi budovami. Obsahují nejen velké množství zajímavých staveb a objektů, ale také mnoho svatyní a významných dokumentů. Tyto kláštery jsou svatými místy, která přežila jako živoucí místa víry a pravidelných náboženských praktik až dodnes.

Na seznam UNESCO se dostalo i osm archeologických nalezišť situovaných do tří geografických oblastí jihovýchodně od provincie Fars – Firuzabád, Bišápur a Sarvestán v Íránu. Tyto opevněné paláce a další stavby se datují do počátků a konců sasánovské říše, která se v regionu rozprostírala mezi lety 224 a 658 našeho letopočtu. Nachází se zde i hlavní město postavené zakladatelem dynastie Ardašírem I., stejně tak jako město a architektonické útvary, které vystavěl jeho následovník Šápúr I.

Severozápadně od keňského města Migori, v regionu jezera Victoria, se nacházejí pozůstatky osady (ohinga znamená osada), která byla pravděpodobně postavena v 16. století. Sloužila zřejmě jako opevnění pro tamější komunity a dobytek. Thimlich Ohinga je největší a nejlépe dochovaným z těchto tradičních opevnění. Archeologové jej označují za výjimečnou ukázku masivních kamenných opevnění typických pro první komunity v tomto regionu, které přetrvávaly až do poloviny 20. století.

Indická Bombaj se při rozmachu v druhé polovině 19. století nevyhýbala nejrůznějším ambiciózním architektonickým projektům. Výsledkem byla mimo jiné i konstrukce veřejných budov nejdříve ve viktoriánském novogotickém stylu a posléze, počátkem 20. století, ve stylu art deco. Je to právě směs tradiční architektury a indických prvků upravených pro místní klima (včetně balkónů a verand), co činí tyto budovy unikátními. A těžko se dá lépe dokládat modernizace Bombaje v tomto období na nějakých budovách lépe než na těchto.

Nachází se na severovýchodě JAR a obsahuje jedny z nejstarších geologických útvarů na světě. Pohoří Barberton Makhonjwa představuje nejlépe dochovaná uskupení vulkanických a sedimentárních skal starých až 3,6 miliardy let, kdy se teprve začaly formovat první kontinenty.

Tektonická oblast se nachází v samotném centru Francie něco přes 200 kilometrů západně od Lyonu a vznikla jako dozvuk formování Alp před 35 milióny let. Zdejší krajina je vděčným tématem studií mnoha geologů. Úrodná sníženina oplývá vývěry lázeňských minerálních pramenů podél tektonických zlomů.

Fan-ťing-šan se nachází v pohoří Wu-ling v provincii Kuej-čou na jihozápadě Číny a táhne se od výšky 500 metrů do 2570 metrů nad mořem. Je domovem nejrozličnějších typů vegetace. Izolace této hory vedla k tomu, že se zde vyskytuje také mnoho endemických druhů. Nachází se zde také největší bukový prales v subtropickém regionu.

Chiribiquete National Park se nachází na severozápadě kolumbijské části Amazonie a je největší chráněnou oblastí v zemi. Specifické pro tento park jsou zejména tzv. tepuis, strmé pískovcové stolové hory. Na stěnách 60 skalnatých úkrytů se tam nachází přes 75 000 maleb starých až 20 000 let. Zobrazují lovecké scény, boje, tance, obřady, ale také výjevy jaguára, symbolu moci a plodnosti. Původní obyvatelé, kteří ale nežijí přímo v této oblasti, považují region za svatý.

Pimachiowin Aki (značící Země, která dává život) je lesnatá krajina protkaná jezery a mokřady. Tato oblast na severozápadě od Velkých jezer tvoří část původního domova původních obyvatel Anišinábe, kteří se živili lovem, rybařením a sběrem. Oblast tak zahrnuje tradiční území čtyř komunit tohoto kmene. Jde o výjimečnou ukázku kulturních tradic, které v této oblasti spočívaly zejména na tom, jak si zdejší lidé vážili dané oblasti, respektovali všechny formy zdejšího života a snažili se žít v harmonii s ostatními. Komplex se skládá z míst, která byla zdrojem obživy, obydlí, cestovních stezek a obřadních ploch.

Údolí Tehuacán-Cuicatlán je suché a polosuché území ve Střední Americe s nejbohatší biodiverzitou v celé Severní Americe, kam Mexiko geograficky spadá. Skládá se ze tří komponentů: Zapotitlán-Cuicatlán, San Juan Raya a Purrón. Nacházejí se zde mimo jiné i nejhustější porosty sloupovitých kaktusů Cereus. Jde o unikátní krajinu, kde vyjma kaktusů rostou ve velkém také třeba agáve nebo juky. Archeologické pozůstatky napovídají ranému pěstování plodin a mnohým technologickým výdobytkům. Unikátní systém kanálů, studen, akvaduktů a přehrad je nejstarší na celém kontinentu a v minulosti umožnil zemědělské osídlování této oblasti.

A jako dvacátý bod je zde pouze významné rozšíření jednoho stávajícího území. Údolí řeky Bikin se nově přidává k již zapsanému území Střední části pohoří Sichote-Aliň. To je na seznamu UNESCO již od roku 2001. Rozšíření je to však vskutku masivní, přibylo totiž zhruba 1,16 miliónu hektarů, což stávající území tohoto dědictví UNESCO prakticky zečtyřnásobilo. Žije zde například tygr ussurijský, rosomák sibiřský nebo kabar pižmový.